Zpěvák Prince nebyl žádný troškař. V ničem a nikdy. Rozhodně netrpěl obavami, že by v tom či onom ohledu mohl zajít přes čáru, zmíněnou čáru bral spíš jako startovní. Po jeho nečekaném skonu ve čtvrtek 21. dubna hodně lidí na sociálních sítích postovalo sestřih jeho vystoupení v přestávce amerického Super Bowlu v roce 2007.

Stadion narvaný desetitisíci lidí a další desítky milionů u televizí sledují drobného chlapíka v (na jeho poměry) jen mírně výstředním ohozu. A on tu obrovskou masu ovládá s naprosto samozřejmou jistotou. Není v tom ani nějaké opojení pozorností davu, ani rutina starého praktika. Dobře zažitá suverenita člověka, který ví, že jedním ze základních principů světa je touha všech dívat se na Prince. Obdivovat Prince je podle něj lidská přirozenost – a Princova přirozenost je být obdivovaný. Zahraje Purple Rain a nebesa jsou otevřená v průtrži mračen, jak taky jinak. Je skvělý, celý svět to ví. A taky byl. A svět to věděl.

Umění z excesu

Měl jsem to, přiznávám, s Princem trochu složitější, k některým věcem člověk zřejmě musí dozrát nebo co. Umělec nezapadal do rozdělení světa hudby v mysli dospívajícího fanouška, který pro sebe jasně definoval muzikální dobro a zlo. Dobří jsou ti drsní, málo známí nebo rovnou pronásledovaní, nedbale oblečení, kteří sledují svou vizi čistého umění a nevyhnutelně přitom trochu (hodně) trpí… Ti ostatní jsou opium pro masy nebo rovnou zlo. A Prince o svoje oblečení dbal tak, jak je možné o oblečení dbát, ani v nejmenším nepůsobil dojmem, že by měl v úmyslu trpět, obdivovaly ho davy, hrál se na diskotékách. Jasný případ. Nějakou dobu trvalo, než mi uši odhalily pravdu – že Prince je skvělý hudebník, který nedělá nějakou tolerovatelnou komerci, ale výborné věci, originální, nadupané a výtečně intepretované.

Jistě, byl to mistr excesu – ve všech ohledech. Ale dokázal taky z excesu udělat umění. Na jeho prezentaci bylo cosi pouťového, mírně řečeno. V jeho světě ale ta okázalost a pouťovost nebyla překážkou uměleckého vyjádření, obalem produktu určeného být konzumován masami, které jím svedeny zbaští i skutečně hodnotný obsah. Pódiový exces, kýčovitost, omračující okázalost byly integrální, nosnou součástí jeho tvorby. Zmíním ještě jeden záznam jeho provedení Purple Rain, je z roku 1985, písnička v něm má asi dvacet minut. Hvězda se objeví po dlouhém intru, má na sobě jakýsi tmavomodrý pláštík s kapucí, ledacos se na něm blýská. Prince je vůbec dost blyštivý, prokládá píseň skutečně epickými sóly, pobíhá po pódiu, kde z namodralého přítmí vystupují figury značně dráždivě oděných sboristek, mává rukama v dramatických gestech, obličej se mu kroutí emocemi, možná v pláči nebo jeho náznaku. Umění by nemělo být „na efekt“, v tomhle je na efekt úplně všechno, včetně Princovy okázalé virtuozity. A je to naprostá nádhera. Ne navzdory efektnosti, ale taky díky ní, protože Prince dokázal být úžasný tam, kde se jiní propadali do totální trapnosti, jeho výjimečnost spočívala i v tomhle.

23 pozic za noc

Dalo by se na něm najít hodně paradoxů, kdyby se ho člověk snažil rozpitvávat. Na jednu stranu „sexy motherf..ker“, jehož texty jsou značně explicitní, případně plné velice čitelných metafor. A k tomu androgynní nebo rovnou ženská image, nakadeřené vlasy (v domě prý měl svůj vlastní lazebnický salon), sofistikované, převelice barevné a někdy taky odhalující outfity, růžová kytárka. Prince na pódiu rozhodně nebyl etalonem maskulinity, mírně řečeno. Ve své době byl taky považovaný za gay ikonu a američtí gayové kvůli tomu brali trochu úkorně, že odmítal vstoupit do sporu o homosexuální sňatky. Princova praxe ovšem byla, dejme tomu, entuziasticky heterosexuální. I v tomhle ohledu držel image někoho, kdo není troškař – „23 positions in a one night stand“. To mu nemohlo stačit prostých patnáct pozic jako ostatním smrtelníkům?

Slova Princových písní a jejich místy dost… epická pódiová prezentace… asi nenaplňují dnešní představu vztahů mezi muži a ženami, založených na respektu a úctě. A jistě, ženy, které hrály a zpívaly v umělcově doprovodu, byly často stylizovány také jako objekty, „pokoukáníčko“. Zároveň ale tahle superhvězda dala nemálo schopným muzikantkám příležitost skutečně vyniknout, hrály s Princem, obstály před jeho perfekcionismem, to něco znamenalo. Jistě je paradox, že po dráze s takovými milníky jako Cream nebo Little Red Corvette skončil v řadách svědků Jehovových, kteří si, pokud je mi známo, na mejdany moc nepotrpí. Dokonce prý abolsoval několik misionářských pochůzek od domu k domu. Vlastně bych to chtěl zažít: klidný podvečer, na plotně bublá polévka v hrnci, u dveří někdo zvoní – a on to Prince a chce se se mnou pobavit o něčem moc důležitém.

O extravagantních osobnostech se během jejich života nasbírá hodně historek. O Princovi jich existuje značné množství, oblíbil jsem si tu, jak coby zapálený fanoušek NBA dokázal během koncertu sledovat přenos utkání v televizi schované na pódiu, aniž by přitom vystoupení nějak ošidil. Génius multitaskingu. Nakonec ale jeho síla a kouzlo spočívaly především v něčem úplně jednoduchém. Měl obrovský talent, byl strašně pracovitý a evidentně měl hudbu hodně rád. Jaký jiný důvod by měl k tomu, aby po všech těch letech, úspěších a milionech pořád dokola hrál a natáčel (v jeho trezoru je prý dost materiálu na nové album každý rok po dobu pár desetiletí, taky by tam měly být jeho nezveřejněné společné nahrávky s Milesem Davisem, jenž Prince velice ctil).

Ve dnech před smrtí byl viděn v obchodě s deskami a v jazzovém klubu, kam byl zvyklý chodit „na tajňačku“, měl tam svůj stůl oddělený záclonou od ostatních. Oblíbený způsob trávení volného času pro něj byl poslechnout si, jak hrají ostatní. V době vzniku těchto řádků nebyla známa příčina jeho smrti. Objevily se spekulace o předávkování, britský bulvární Daily Mail uveřejnil rozhovor s mužem, který o sobě tvrdí, že byl Princovým dealerem. Umělec prý dlouhodobě bral prášky, aby zvládl strašlivou trému. Jestli to tak vskutku bylo, získalo by Princovo okouzlující vyšilování na pódiu zpětně docela tragický podtext. Radši bych ale věřil, že to byl prostě šťastný člověk.