Nejde o nic menšího než o informaci, že nacionalistická a radikálně pravicová Národní fronta ve Francii pracuje v žoldu Ruska a jeho prezidenta Vladimira Putina. Přinesl ji francouzský internetový deník Mediapart, který zjistil, že Národní fronta Marine Le Penové získala úvěr devět milionů eur od První česko-ruské banky se sídlem v Praze. Založila ji někdejší dcera ruské státní firmy Gazprom a dnes patří Romanu Popovovi, který má dobré kontakty s Kremlem. Půjčka byla údajně vyjednána v Moskvě. Informaci deníku potvrdil pokladník Národní fronty Wallerand de Saint-Just.

Ve skutečnosti jde o něco ještě většího. Marine Le Penová častěji tvrdí, „obdivuji Putina“, a kritizuje protiruské sankce Evropské unie. Dostává za to ruské peníze, těžko jen říci, jestli jako neformální odměnu za vykonanou práci, anebo jestli postupuje podle předem sjednané dohody. V každém případě Národní frontu financuje Moskva. Tím vzniká otázka, kterou z dalších radikálních stran, které podporují Putinovu politiku v Evropě, Moskva ještě platí.

Není přitom úplně vážný důvod propadat spikleneckým teoriím, že jsou všechny radikálně pravicové strany, nemluvě o radikální levici, placeny z Kremlu. Mnohé, nejspíš většina z nich, mohou hájit Putina a anexi Krymu, případně kritizovat Evropskou unii a její sankce ze sympatií k jedné tradiční ideologii. Vznikla spojením nacionalismu a bolševismu počátkem minulého století a u jejího zrodu byla teorie Lva Trockého o vítězství socialismu v jedné zemi, kterou později úspěšně aplikoval Josif Stalin. Komunistická strana Sovětského svazu se s ní rozešla v roce 1956, národní komunismus se ovšem pokusili oživit režimní ideologové v Jugoslávii, Albánii a v Rumunsku. Dnes ji hlásá Komunistická strana Ruska, která se pokouší o rehabilitaci Stalina a podporuje pravoslavnou církev jako strážce národních hodnot proti dekadentnímu Západu. Na těchto základech vyrostla i Putinova politika, kterou ruští komunisté kryjí v roli hlavní opoziční strany, i když ho občas označují za zrádce ryzích hodnot národního komunismu. Zhruba stejnou pozici vůči Putinovi zachovávají i ukrajinští separatisté.

Národní komunismus má ovšem v dnešní Evropě mnohem širší koaliční potenciál. Boj proti protiruským sankcím a evropským či americkým koncernům, které za nimi stojí, vyznává v různé intenzitě česká KSČM včetně jejího vedení, prezident Miloš Zeman, někteří poslanci ČSSD, část německé Die Linke, ohlasy se najdou i u německé sociální demokracie. Třeba její bývalý šéf Matthias Platzeck vyzval kancléřku Angelu Merkelovou, ať uzná ruskou anexi Krymu, a nebrání tak hospodářské spolupráci.

Ještě bohatší nabídku spojenců má ruské vedení mezi pravicovými nacionalisty. Je tak velká, až se podezření ze spolupráce s Ruskem přehání – jako v případě Nezávislé strany Velké Británie (UKIP). Její šéf Nigel Farage sice oceňoval Putinovy politické schopnosti, minimálně stejně často se však od něho distancoval. Sám Putin vedle Le Penové výslovně pochválil maďarského premiéra Viktora Orbána, celá řada dalších nacionalistů se však o jeho přízeň vytrvale uchází. Kromě marginálních stran z různých zemí Putinovu politiku chválí třeba italská Liga severu nebo rakouští Svobodní (FPÖ). Jejich šéf Heinz-Christian Strache označuje Putina za „ryzího demokrata“ a členy své strany nechal dohlížet na referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině.

Spojenectví pravicových a levicových radikálů ilustruje český případ z Frýdku-Místku, kde místní organizace KSČM podpořila výzvu krajně pravicových nacionalistů ze strany NE Bruselu – Národní demokracie, obviňující USA z organizace protizemanovských demonstrací k 17. listopadu a vyvolávání protiruských nálad.

Vypadá to nelogicky. Hans Rauscher z rakouského deníku Der Standard si všiml, že Svobodní na jedné straně fandí Putinovu Rusku, na druhé straně dosud nostalgicky vzpomínají na tažení Wehrmachtu do Ruska. Důvod je prý v tom, že si nacionalisté mohou myslet a říkat, co chtějí, o Putinovy sympatie nepřijdou, dokud je může využívat ke svým cílům, stejně jako třeba nekontrolovatelné ukrajinské separatisty. Vzbouřenci z Donbasu brání stabilizaci ukrajinské demokracie, která může být špatným příkladem pro samotné Rusko. Evropští národovci a komunističtí nostalgici se snaží rozvrátit Evropskou unii, a tím oslabit konkurenta ekonomické strategie Ruska. Některé – jako Le Penovou – je možné podpořit i finančně. Tím se nic nezkazí.