Kdo to řekl, že se s Ruskem nedá výhodně obchodovat? Je to lež jako věž: s Ruskem se nedá obchodovat jinak než výhodně. K tomu je navíc třeba dobře ovládat místní reálie – zákony a lidi. V Rusku jsou totiž zákony dělány výlučně pro lidi a každý jména těchto lidí zná. Jak to tam chodí, ukázala nedávná zákonodárná smršť ve Státní dumě. Nejdřív oligarchům z okruhu Putinových přátel, jimž byl v rámci sankcí na Západě obstaven majetek, byly zvláštním zákonem veškeré ztráty kompenzovány v plné výši. Potom další speciální zákon, doslova přes víkend schválený dumou, je navždy osvobozuje od daňové povinnosti. I kdyby sankce nějakým zázrakem nakrásně skončily a zabavený majetek jim byl vrácen, ani finanční náhradu, ani doživotní daňové prázdniny by už nikdo nevzal zpátky. Tím pádem budou chlapci odškodněni natřikrát. Tento „svéráz národního lovu“ u nás dobře ovládají ti, kteří je v minulosti nejednou využívali, a nyní západní sankce hlasitě zpochybňují.

Velký podvod s českým dluhem

Parádním číslem takové podnikatelské ekvilibristiky byl odprodej „ruského dluhu“ v samém závěru 90. let. V době, kdy Rusko chutě a s předstihem umořovalo „starou dluhovou zátěž“ vůči věřitelům z Pařížského klubu, se česká vláda v záchvatu nevysvětlitelné velkorysosti rozhodla, že dlužná částka – a bylo to dobrých pár set milionů dolarů – je nedobytná. A tak ji za zlomek ceny odprodala ad hoc vytvořené firmičce, jež se prokazovala doporučujícím dopisem jednoho z ruských ministrů. Za pakatel vykoupené státní dluhopisy byly za násobek ceny obratem prodány energetické soustavě Ruské federace s šikovným Anatolijem Čubajsem v čele a ten pomocí bezcenných papírků okamžitě splatil stamilionovou půjčku v cizí měně, již pár dnů předtím obdržel od státní banky. V prvním lednovém čísle za rok 2000 ruský ekonomický deník Vedomosti označil celou transakci za největší podvod uplynulého roku. Vezměte na to jed, že všichni účastníci velkolepého handlu zůstali navýsost spokojeni – až na českého daňového poplatníka, který za „výhodnou“ obchodní výměnu s Ruskem zaplatil dvakrát: poprvé v rámci státních záruk, podruhé v rámci odpisu ztrát.

Všichni na Rhodos

Není tedy divu, že protiputinovské sankce těžce poškodily zájmy podnikatelů zvyklých pohybovat se v bažinatém ruském terénu. „Nechodím do obchodů se ziskem pod 300 procent,“ říkával mi jeden kšeftsman, toho času ve výkonu trestu. Po záboru Krymu – a zvlášť po amerických prezidentských volbách – došlo v obchodních vztazích mezi Západem a Ruskem k jakýmsi atmosférickým změnám, jež zlatokopeckým ziskům nesvědčí. Lidé, kteří si ze styků s Ruskem udělali výnosnou vztahovou živnost, začínají ztrácet pozice. Nikdo nepochybuje o tom, že generál Michael Flynn byl loajální a čestný voják, nicméně práce poradce musel zanechat kvůli kontaktům s Rusy.

Nedávno rezignoval místopředseda litevského Sejmu – nedostal prověrku na stupeň tajné jen proto, že se v minulosti kamarádíčkoval s Rusy. Byli mezi nimi hlavně zástupci ruských státních společností, podniků zahraničního obchodu, místní podnikatelé ruského původu atd., žádní usvědčení špioni.

Česká republika zatím není tak daleko jako Litva, ale ani u nás ruské styky obecně nedělají dobrotu, i když dosud nikoho nedonutily k rezignaci. Ruský oligarcha a výrobce neznámo čeho, co jde údajně skvěle na odbyt, Konstantin Malofejev pracoval v zájmu Kremlu hned v několika státech východní Evropy: v Polsku, Česku, na Slovensku, v Maďarsku a na Balkáně. Jak zjistil tisk z jeho elektronické korespondence, všude se aktivně účastnil místního společenského života, zvlášť v předvolební době. Tu organizoval a proplatil cestu důvěřivých slovanofilských poslanců na Krym nebo do Donbasu, tu uspořádal ve Vídni kongres „krajanů“ se zajímavou politickou účastí. Přičinlivý Malofejev je samozřejmě extrémním příkladem záškodnické činnosti „v blízkém zahraničí“, ale každý znalec poměrů se dovtípí, že se jeho taktika v ničem neliší od stovek obdobných aktivit za hranicemi Ruské federace. Před záborem Krymu toto dělné lopotování vypadalo jako podpora zájmů, praxe družebních vztahů a vůbec plodná spolupráce s mladou ruskou demokracií. Po Krymu přišlo vystřízlivění a potřeba tyto aktivity retrospektivně přezkoumat. Ti, kdo se s vervou účastnili všech těch Petrohradských dialogů, Valdajských klubů, Dialogů civilizací, desítek a stovek dalších programů, se dnes drbou v týlu. Co vlastně znamenala jejich účast na těchto akcích, vždy velkoryse pojatých a financovaných zpravidla ruskými oligarchy? Jak je vůbec možné, že za nanicovatý desetiminutový projev nedbale spíchnutý pomocníkem referenta v takovém Dialogu civilizací na Rhodosu dostával středoevropský politik více nezdaněných peněz než dobrý spisovatel za bestseller? Po Krymu se mezi tradičními účastníky začal šířit pocit, že jsou pomalu, ale jistě zamontováváni do nové ideologické soustavy kremelské obsluhy. Někteří odmítli být členy „nové Kominterny“ a přestali žádat o granty a přijímat peněžní dary. Jiní štěstím bez sebe se nechávali uplácet dál a museli na oplátku schvalovat okupaci Krymu, Donbasu a čehokoli jiného, co si příště usmyslí obsadit Vladimir Putin.

Všem těmto rozmanitým stykům vévodil byznys. Co vlastně znamenal gigantický únik kapitálů do ciziny prostřednictvím offshorových společností? Jen částečně byly proprané peníze reinvestovány ve své vlasti, větší část byla vložena do příjemných maličkostí v cizině, jako jsou firmy, obchodní podíly, nemovitosti od Londýna až po Karlovy Vary, motorové plachetnice, dostihoví plnokrevníci aj. Celý ten obří parostroj na pumpování peněz přece musel být udržován v chodu mnohamilionovou obsluhou. Přiživovali se na tom všelijací kontrahenti: právníci, šíbři okresního formátu, politici, poslanci, filmaři a jiní mistři zábavy, překladatelé, pracovnice eskortních služeb atd. Nejde přednostně o „verbovku“, spíše o psychologický fenomén, který zná každý z nás: je nám žinantní podrazit kamaráda, který nám finančně vypomohl v těžké situaci. Než hlasitě nadávat na neřáda, každý raději pomlčí a dělá, že nevidí.

Celou dekádu, zhruba od dob, kdy ruský stát konfiskoval Chodorkovskému Jukos, Moskva pilně a hlubokou brázdou orala žírnou zahraniční půdu. Nemuselo jít o korupci jako takovou. Existuje na tisíc jemnějších zde obvyklých způsobů projevení vděčnosti – vratky ve stanovených sazbách, naturální výměna bonusů a poskytnutí různých preferencí, přátelské pozvání do pověstné ruské parní „báně“ se sličnými lazebnicemi, uzavřené hony se střelbou na muflony z vrtulníků atd. Rusko nebylo jediným hospodářstvím světa, kde panovaly orientální zvyklosti. Zhruba tak fungoval obchod také s jinými zeměmi nyní zapomenutého sdružení BRICS.

Miliony loajálních partnerů

Obsazení Krymu náhle zproblematizovalo celé to bezstarostné okopávání a kypření přátelské půdy. Rázem se všichni „partneři“ ocitli před nutností vymezit se vůči Putinovu postupu. Když ruský prezident maně vypustí z úst slovní spojení „naši partneři“, spíše než diplomatický sbor tím myslí miliony lidí, kteří na ruských stycích slušně cizopasili. Nikdo z nich neví, co vlastně bude následovat příště. Režim sankcí a protisankcí se dá přežít, leč Putin žádá od „partnerů“ další a další projevy loajality. I když formálně ruský prezident malajsijský boeing nesestřelil, Borise Němcova vlastnoručně nezabil ranou do týla, o ruských vojenských dovolenkářích na východě Ukrajiny nemá potuchy, pokus o převrat v Černé Hoře na svědomí nemá, o hackerských útocích v cizině se dozvídá z tisku, činnost populistických stran na Západě nefinancuje on sám, nýbrž jakýsi podnikatel Usovskij prostřednictvím První rusko-české banky, nyní v insolvenci – každý další krok zvyšuje nepředvídatelnost a toxičnost obchodních styků. Pro ruské „partnery“ na Západě z příjemného obchodního dovádění se před očima stává „zločinné spolčení“. Leckterý podnikatel nervně polkne v zamyšlení, s kýmpak to vlastně dělal kšeftíky. Nebyla to náhodou ruská rozvědka? Nebyla to návnada pro zapojení do lobbistických schémat?

To, co se děje kolem prokremelských politiků v Evropě, nemilosrdně vyjevuje složitý problém současnosti: rychlým tempem probíhá rozostření hranic mezi lobbismem, partnerstvím, výzvědnou činností, propagandistickým ovlivňováním, korupcí. Vytváří se prostředí, v němž se už skoro nedá odlišit poctivé obchodování od politické angažovanosti – příliš rozpité jsou meze přijatelnosti. Ještě včera jste byl poctivým sociálním demokratem orodujícím za vtažení Ruské federace do evropských záležitostí – a hle, dnes jste zaměstnancem ruské státní společnosti. Z včerejšího horlivého zastánce všestranné západní pomoci mladé ruské demokracii je náhle tichý spolupachatel procesu podkopávání základních norem evropské politické kultury. Často nestačí stydlivě pomlčet, když Rusko znásilňuje sousední zemi. Kreml od svých věrných žádá hlasitý protest: co je vlastně špatného na politice Putina? Všichni dělají totéž – ale plísní jen jeho. Sankce jsou kontraproduktivní, Krym byl přece po pravdě řečeno odjakživa ruský a Tataři ani Ukrajinci tam nepatří.

Za deset let se vytvořil gigantický propletenec všelijakých kulturních agentur, společností přátel, internetových stránek navštěvovaných levicovými a pravicovými kritiky americké hegemonie, jimž tento důvod stačí k bezmeznému obdivu vůči nepokrytě autoritářskému režimu. Nelze ani zcela obhlédnout, ani najít konce jednotlivých nitek v tomto obřím zámotku tvořícím vnější kořenový systém Kremlu. Sotva lze posoudit, do jaké míry společenské a politické kruhy Západu již podlehly zdánlivě nevinným svodům a proč lidé, kteří nepatří k pravicovým ani levicovým extremistům, raději drží hubu a krok a zachovávají loajalitu vůči Kremlu. Mnozí poctivci dobrácky čekají, až se Putin „vrátí k evropským normám chování“. Nechtějí nebo neumějí pochopit, že ta dvojsmyslná morální mlhovina navozená Kremlem v otázkách odpovědnosti za nájemné vraždy, za armády žoldnéřů, za ozbrojené domobrany vydupané ze země, za společenský rozvrat a destabilizaci malých států – že to všechno není politováníhodný, leč pomíjivý jev, jejž lze v tichosti přečkat. Že se jedná o promyšlenou strategii, která nebude opuštěna, dokud bude úspěšná.