Masivní příliv migrantů přes Středozemní moře, do jejichž přerozdělování se nežene vůbec nikdo, už za problém považuje i většina evropské politické garnitury. Ne tak ti, kteří dál ochotně spolupracují s pašeráky na nerespektování zákonů. Staronovovou výčitkou zastánců partyzánských akcí je Uganda. Chudá, čtyřicetimilionová země je označována za ráj pro uprchlíky z Jižního Súdánu. Jejich počet v zemi už překročil milion. Ugandské solidarity se naposledy dovolával Stephan van Diest, koordinátor Lékařů bez hranic, kteří spolu s německými Jugend Rettet odmítli podepsat úmluvu vytvořenou italskou vládou. Podle Diesta bychom se měli pochlapit, když Uganďané za uplynulý rok přijali víc uprchlíků, než vůbec připlulo do Evropy.

Uganda je opravdu na africké poměry zemí k uprchlíkům velmi vstřícnou. Protože oproti Evropě nedisponuje prakticky žádným sociálním systémem, poskytuje uprchlíkům malé pozemky k obživě a materiál na stavbu obydlí a neomezuje je v pohybu. Umožňuje jim tak nejen „schovat se před válkou“, ale také vést skromný a soběstačný život. Kromě typické ugandské srdečnosti za pohostinností k Jihosúdáncům stojí také spletitá síť vztahů mezi oběma zeměmi.

Jižní Súdán s Ugandou sousedí, a protože většinu hranic mezi africkými státy bez ohledu na místní uspořádání kreslili kolonialisté, spojují regiony dlouhodobě silné kulturní, politické a ekonomické vazby. Zatímco vztahy s islámskou vládou v Chartúmu nezřídka drhly a prezident sjednoceného Súdánu Umar al-Bašír byl dokonce obviňován, že poskytoval podporu Boží armádě odporu (LRA), zločinecké organizaci vraha a šílence Josepha Konyho, která desetiletí terorizovala především sever Ugandy, s křesťanským Jižním Súdánem nažívali Uganďané vždy dobře.

Ugandský prezident Yoweri Museveni, který ve funkci dlí již od roku 1986, léta podporoval Súdánskou osvobozeneckou armádu, bojující za nezávislost, a Uganda po vzniku samostatného státu svým chudším příbuzným pomáhala a stále pomáhá. Dovozem odborníků, kteří v zemi rozvíjejí průmysl, učitelů a také otevřením ugandských univerzit jihosúdánským studentům, kterých v zemi studuje na sto tisíc. Jižní Súdán je také největším dovozcem zboží z Ugandy.

I když formálně jsou Súdánci a Uganďany, mnohé uprchlíky spojuje s domácími kmenová příslušnost, stejný jazyk a kultura. Společnost je tak absorbuje bez kulturních třenic a střetů jako členy širší rodiny. Uprchlíci dokonce leckde regionu do jisté míry ekonomicky pomohli – začali obdělávat dosud ladem ležící půdu, zahájili podnikání a rozvinuli obchod, který přeshraničně fungoval dlouhá léta. V posledních měsících ale nápor příchozích dosahuje takové intenzity, že pomalu přestává zvládat infrastruktura, dochází půda a vstřícnosti původních obyvatel také ubývá a začínají se objevovat incidenty, kdy místní uprchlíky napadají nebo jim zabírají plodiny vypěstované na pozemcích, které dříve pokládali za své území.

Africká společnost se od té evropské natolik liší, že se paralely hledají jen velmi obtížně. Přesto lze s notnou dávkou zjednodušení říct, že Jižní Súdán je pro Ugandu přibližně tím, čím je pro nás Slovensko nebo Ukrajina. Chudším, ale příbuzným národem stejného civilizačního okruhu, stejného náboženství, kultury a často i kmene. Soužití Čechů se Slováky nebo Ukrajinci je také vesměs bezproblémové a nikdo se neobává, že by Slováci či Ukrajinci měnili charakter českých měst, zakládali kulturně odlišné enklávy a pokoušeli se transformovat společnost podle svých zvyklostí. To je totiž to, čeho se většina odpůrců dosavadní cedníkové migrační politiky EU bojí – ne toho, že by si museli odtrhnout od úst kvůli válkou postiženým ženám a dětem, jak se snaží sugerovat neziskovky operující ve Středozemním moři a jejich suchozemští příznivci.

V neposlední řadě 86 procent jihosúdánských uprchlíků v Ugandě tvoří ženy a děti a pouhých 14 procent dospělí muži. Dle statistik Frontextu v roce 2017 k evropským břehům přes Středozemní moře dorazilo 71,2 procenta dospělých mužů, 11,5 procenta žen a 17,3 procenta těch, kteří buď jsou dětmi, nebo to o sobě alespoň tvrdí. Největší procento příchozích tvořili Nigerijci, Bangladéšané a Guinejci, následováni občany Pobřeží slonoviny, Gambie, Senegalu a Maroka. V naprosté většině chudších, ale bezpečných zemí, obklopených jinými, chudšími, ale bezpečnými zeměmi. Naproti tomu uprchlíci z Jižního Súdánu směřují do prvního bezpečného státu – do Ugandy.

Možnosti ovdovělé jihosúdánské ženy s deseti dětmi, která je doma v ohrožení života, přejít přes několik států do Libye, zaplatit pašerákům a nechat se vyzvednout lodí německých hipsterů, jsou pochopitelně nulové. Na takovou cestu se vydá spíš mladík z africké střední třídy, který pro sebe doma nevidí perspektivu a o životě v Evropě má nerealistické představy. Jestliže někdo pomáhá opravdu potřebným, nejsou to rebelující neziskovky vyzvedávající migranty u libyjských břehů, ale je to právě Uganda. A patří jí za to velký dík. Paralely však nejsou namístě.