Týdeník ECHO přináší průřez kulturními tipy. Od hudby přes film po knihy...

Bohemia JazzFest nejen v tradičních variacích

V úterý 15. července začal letošní ročník přehlídky Bohemia JazzFest. Festival založil kytarista Rudy Linka a od roku 2005, kdy se uskutečnil jeho první ročník, je v tuzemsku jedním z nejnavštěvovanějších. Má to tři důvody. Zaprvé ten, že všechny koncerty jsou zdarma. Zadruhé ten, že festival na české poměry velmi demokraticky a rovnoměrně respektuje zdejší osídlení, tedy odehrává se postupně v historických centrech několika českých měst. (Letos v devíti, zastoupeny nejsou jen východní Čechy, Vysočina a severní Morava. V době vydání našeho týdeníku se festival již přesunul z Prahy do Domažlic, následovat budou každý den přesuny do Tábora, Plzně, Liberce, Zlína, Brna, Písku a Prachatic.) Konečně třetím a jistěže hlavním důvodem oblíbenosti této přehlídky je kvalita prezentované hudby. Hosty letošního ročníku jsou třeba českému publiku známý kytarista John Scofield, který sem přiveze svůj aktuální projekt Überjam Band. V něm účinkuje spolu s Avim Bortnickem, Andym Hessem a Terencem Higginsem. Přitažlivě vyhlíží také kapela DAGADANA – spojení jazzu, elektroniky a polské a ukrajinské lidovky – nebo „estonský trubadúr“ Silver Sepp. Z našinců se se svými Quartety představí třeba Petr Beneš nebo Jaromír Honzák. Posluchačsky vstřícné je rovněž Trio Mateje Benka, které v jazzových aranžích přehrává globální popové hity osmdesátých a devadesátých let. Fanouškům brazilských rytmů může po pokaženém závěru fotbalového mistrovství světa udělat radost vystoupení zpěvačky Leny Andrade.

Festival probíhá v devíti městech ČR a potrvá do soboty 26. července

Soundtrack na půl cesty

U příležitosti premiéry celovečerního dokumentu Magický hlas rebelky, který režisérka Olga Sommerová natočila o Martě Kubišové, vyšel u vydavatele Supraphon také stejnojmenný soundtrack. Zahrnuje většinu písní, jež ve filmu zazní. Zdůrazněme „většinu“, protože na něm chybějí dvě zásadní nahrávky: na prvním místě píseň Modlitba za Jana, již Kubišová zpívala na pohřbu Jana Patočky. Sommerová část jejího záznamu náhodou našla v televizním archivu (na tiskové konferenci sama přiznala, že z tohoto nálezu má ze všech svých archivních rešerší, podstoupených při přípravě filmu, největší radost). Text písně tehdy v čerstvém zármutku nad profesorovým úmrtím pro Kubišovou napsal Pavel Kohout. Pokud ovšem záznam neexistuje celý, mohli se autoři pokusit aspoň o nové natočení písně. Druhým chybějícím cenným kouskem je lidovka, kterou zpěvačka koncem sedmdesátých let natočila v kuchyni Jaroslava Hutky na desku Umělci z druhé strany opony (vyšla tehdy ve Švédsku, kam ji propašoval jeden z českých hokejových reprezentantů). Nahrávka každopádně existuje, Hutka dodnes tehdejší LP vlastní. Jestliže chce film Kubišovou představit úhrnně, na soundtracku obě skladby citelně chybí. Jinak je na něm plno očekávaných songů, které jsou ovšem pořád základním pramenem tuzemského popu: je tu většina skladeb ze Songů a balad, něco nahrávek z Golden Kids a něco písní zařazených na alba Marty Kubišové až později (např. S nebývalou ochotou). Novinky, na něž deska zřejmě bude lákat především, jsou dva duety Kubišové s Anetou Langerovou: Já chci být volná (pochází z divadelního představení o Sidonii Nádherné nazvaném Touha jménem Einodis) a Život není pes (vznikl přímo pro film).

Marta Kubišová: Magický hlas rebelky (Supraphon)

Zrůdná přitažlivost kinematografie doby minulé

Také o prázdninách platí, že v neděli dopoledne lze dělat jen dvě věci: buď jít do kostela, nebo si pustit televizi, neboť je jisté, že nejméně na jednom z trojice kanálů Barrandov, Nova Cinema a Nova půjde některý z československých normalizačních filmů. Tato zvrácená tvář tuzemské kinematografie má svoje kouzlo, protože podobně naivní a současně angažované, pomalé a líbivě natočené snímky o české povaze jindy nevznikaly. Dokonale odrážejí napětí doby, jak si ho s odstupem pamatuji. Nejsou odporné jednoznačně, ale plny přešlapování a nerozhodnosti, nakolik si zadat, abych vyhověl okolí a přitom si udržel (domněle) čisté svědomí. Zároveň platí, že se vyplatí tyto filmy sledovat, neboť někdy, třebaže zřídkakdy, lze mezi pozapomenutými díly najít skvost bez debat anebo aspoň pokus vyjádřit se netradičně. K druhým takovým filmům patří snímek Pět mužů a jedno srdce, který roku 1971 natočil podle scénáře Jaroslava Dietla režisér Jan Matějovský v hlavní roli s Vlastimilem Brodským. Je to film tradičně dietlovsky profesní, zpracovává nemocniční prostředí. Inovativní je na dobové poměry tím, že kombinuje prvky fikce s dokumentárními záběry srdečních operací a snaží se u toho tvářit vážně. Vysílá Barrandov ve 12:45. Druhým doporučením je ještě větší pecka. Jmenuje se Má láska s Jakubem a pojednává o mladé učitelce (Zlata Adamovská), která na první štaci přichází na malé město, kde působí i její snoubenec a kde „lidé, s nimiž přichází do kontaktu, zpohodlněli a jediné, co si hlídají, je bezproblémová kariéra; proto se rozpadá i její milostný vztah“ (text distributora). Cítíte ten potenciál rozkoši ze svrchovaně umělé zápletky? Vysílá Nova v 11:40.

Asijská filmová klasika

Ještě jeden televizní filmový tip si tento týden zaslouží: v pondělí 21. července ve 23:50 odvysílá ČT2 hongkongskou klasiku, thriller Volba z roku 2005. Je to vlastně taková asijská variace na Rychlé šípy – akorát namísto zásadní foglarovské otázky, zda „Losnu, nebo Mažňáka?“, se místní Vontové co dva roky rozhodují, koho zvolí hlavou triády. V aktuální volbě se rozhodují  mezi Lokem a Big D., přičemž většina volí Loka, neboť jako kandidát respektující klid a dávné tradice má přízeň starších členů rady Wo Sing Society. Jenže druhý kandidát je zase ambicióznější, ostatně vyznává vládu peněz a násilí. Ještě jeden rozdíl oproti kolegům ze Stínadel tu je: tentokrát nejde o schopnost vytáhnout ježka z klece, nýbrž o to, ukořistit Dračí hlavu – kdo ji bude mít v držení, stane se šéfem gangu. Dostihy a zdravé soutěžení s několika zvraty a mrtvými může začít… a divák si může vybrat mezi několika postavami, z nichž žádná není kladná. – Film patří k těm, které víc než scenáristickými kličkami potěší režijními kejklemi. Pokud autorům šlo o nějaký žánrový „přesah“, byla jím patrně chuť poodhalit, jak funguje zákulisí triád, jak vypadají a jak a nakolik jsou ctěny rituály uvnitř těchto mafiánských skupin (přičemž samozřejmě volba hlavy klanu je show nejvíc postavená na přísně dodržovaném řádu – vždyť vzpomeňme na vatikánské konkláve). Film natočil režisér Johnny To a byl za něj na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu.

ČT2, pondělí 21. července, 23:50

Pohádky k neuvěření

Pod stejný názvem vychází v češtině poprvé sbírka praštěných pohádek Terryho Jonese, jednoho z členů britské komediální skupiny Monty Python. Jako režisér je Jones podepsán pod všemi filmovými produkcemi skupiny, samostatně natočil například snímky Erik Viking nebo Žabákova dobrodružství. K posledním dvěma zmíněným napsal také scénář; stejně tak k seriálu Neskutečné historky. Ze všech jmenovaných titulů je patrné, že Jones trvale nachází ve švihlé atmosféře zalíbení. Ale jde právě o tu atmosféru: při četbě se sice nejednou přistihnu při úsměvu, ale rozesmát mě knížkou nedovede. Pohádkář hýří nápady, háže jeden přes druhý, dokáže vytvořit efektní scénu, ale nesvede odvyprávět pořádný příběh. Tak třeba úvodní pohádka Loď bláznů líčí osudy mladého námořníka, který se poprvé vydává na moře v touze něco se o něm dovědět. Bohužel se však nachomýtne zrovna na plavidlo, jež obývá potrhlá posádka (například kapitán nosí kalhoty přes hlavu, při večeři dělá stojky atp.). Přestože námořníky postihne postupně bouře na moři, vzápětí se jim potopí loď, snědí svůj záchranný člun a utkají se s domorodci na pustém ostrově (sic), je to v Jonesově podání jen řetězení scén bez ladu a skladu. Dovedu si představit, že kdyby tytéž vyprávěnky Jones sepsal dohromady Johnem Cleesem (s nímž od počátku ve společné tvorbě tvořili třaskavou, ale funkční opozici), výsledný mix by fungoval stejně přesvědčivě jako nejlepší skeče Montyho Pythona. Přesto kniha stojí za pozornost a četbu, neboť poeticky vychází z tradice Lewise Carrolla či E. T. A. Hoffmanna, která české literatuře chybí a získává ji právě skrze povedené překlady německých nebo britských vzorů. Knihu vcelku nápaditě převedl do češtiny Petr Matoušek (jako svůj teprve druhý titul)

Terry Jones: Pohádky k neuvěření (Knižní klub)