Janis Varufakis je ekonom, kterému se dařilo stát ne ve dvou, ale hned v několika světech zároveň. Byl politicky angažovaným komentátorem veřejného dění, žádaným řečníkem na konferencích moderní alternativní levice, jako je třeba záhřebský „Subversive festival“, z jehož tamního vystoupení v roce 2013 pochází Varufakisův nejnovější z dlouhé řady problémů. Byl plodným autorem jak knih o politické ekonomii, z nichž Globální minotaur vyšel i česky, tak i komentářů na svém blogu. Jeho aktivita zde zdaleka neustala s jeho jmenováním do vládní funkce.

Zároveň byl Varufakis akademickým ekonomem. Sám sebe rád označoval za „celkem slušného druhořadého ekonoma“ a byl to ten druh skromnosti, jímž se člověk vystavuje podezření, že žadoní o uznání. Varufakis získal doktorát v Británii, dlouhá léta učil na univerzitě v Sydney (přijal i australské občanství), v posledních letech učil v texaském Austinu. Jak zaznamenal každý jeho profil po jmenování ministrem, etabloval se jako expert na teorii her. A dává najevo, že v ekonomii není žádný mluvka, který by ideologií maskoval nedostatek erudice: „Když jsem si v roce 1982 vybíral téma doktorandské práce, záměrně jsem si zvolil vysoce matematické téma, v němž bylo marxistické myšlení irelevantní,“ říká ve svém vystoupení z roku 2013 nazvaném Vyznání zbloudilého marxisty. „Když jsem pak začal učit na univerzitách, existovala nevyslovená dohoda mezi mnou a katedrami, které mi nabídly místo, že budu učit takové oblasti ekonomie, kde Marx nemá místo.“

Navíc se stal konzultantem americké IT firmy Valve. To je velmi úspěšný a inovativní producent on-line her a Varufakis jistě mohl najít mnoho zajímavého v tom, jak se hráči při skupinových hrách chovají, a přinést si z toho podněty třeba pro oblast kolaborativní ekonomie. Zároveň byl fascinován vnitřní dynamikou a organizací práce ve Valve – jeho přehled teorií firmy od Adama Smithe po dnešek na blogu je toho zajímavým plodem.

Skromný návrh

V žebříčku nejvlivnějších ekonomů IDEAS, nejznámějším hodnocení akademických ekonomů, se ovšem jeho jméno nevyskytuje.
Varufakis ve svých textech a vystoupeních často vyslovoval zásadní kritiku eurozóny v podobě, v jaké byla ustavena. To samozřejmě není unikum. Ekonomové kritizovali projekt eura od počátku – buď jako zcela nežádoucí a škodlivý, anebo jako nebezpečně nedotažený. Jsou to lidé zvučných jmen, od Martina Feldsteina po George Sorose, všichni ovšem mají společné to, že nezastávají volené či jmenované funkce v evropských strukturách. Když Varufakis se dvěma spoluautory v roce 2010 formuloval první verzi svého „Skromného návrhu“ na stabilizaci eurozóny, zdůrazňoval, že se nejedná o radikální návrh, že vše, co navrhuje, je proveditelné beze změn evropských smluv. Prezentoval ho jako keynesiánskou snahu zachránit kapitalismus před sebou samým, zastavit destruktivní spirálu politiky škrtů a hospodářského poklesu. Čtenář si ovšem všimne, že v jeho návrzích se skrývá přesně to, co je pro věřitelské země eurozóny rudý hadr: monetární financování dluhu prostřednictvím ECB a rozpočtové transfery mezi jednotlivými zeměmi prostřednictvím eurobondů. Varufakisův příspěvek je v technicky velmi rafinované podobě těchto návrhů – takže je jejich podstata zaobalená. To znamená nejen, že správci státních pokladen věřitelských zemí znervózní a začnou být podezíraví. Jestliže třeba německý centrální bankéř čte, že v systému Target2, jímž si mezi sebou vyrovnávají bilanci centrální banky eurozóny, se skrývají platby přebytkovým zemím, „které nemají racionální ani morální základ, ale existují a bylo by možné je využít na zmírnění sociálního a politického nebezpečí číhajícího na Evropu“, pochopitelně zbystří. Znamená to taky, že finanční toky v eurozóně budou ještě méně průhledné a jejich reálná hodnota ještě zamlženější. Peníze se budou jakoby vytvářet z ničeho – což je ovšem stav, který vedl k finanční krizi.

Levičákem za kapitalistické peníze

Kruhy moderních (či „libertariánských“, jak si říká Varufakis) marxistů provází jeden paradox, který je asi zvlášť nápadný pro nás – Západ si na něj už zřejmě povětšinou zvykl. A to je ten, že akademičtí a aktivističtí kritici kapitalismu, konzumní kultury, globalizace a Pax Americana se naučili v tomto systému velmi komfortně žít a plnými doušky užívat jeho plodů. Varufakis do vedení řecké radikálně levicové strany Syriza, jak by řekl Jiří Paroubek, nepřijel na babetě. Místo ní dává přednost silným motocyklům, podobně jako jeho stranický šéf Alexis Tsipras. Jeho osobní ekonomické postavení s osudem Řecka spjato není – peníze, které má, si vydělal na britských, australských a amerických univerzitách a u americké firmy. Znovuzavedení drachmy by se jeho osobních financí asi nijak zvlášť nedotklo. Jeho partnerka Danae Stratou je výtvarnice produkující sochy, fotografie a instalace, jež jsou v hlavním proudu současného moderního umění, do něhož kapitalisté a jejich nadace recyklují něco z těch přebytků, jež plodí globalizace.

Varufakisův otec sice za řecké občanské války bojoval na straně komunistů a byl za to vězněn, nicméně se pak stal šéfem největšího řeckého ocelářského konglomerátu. Jeho syn chodil do elitní aténské soukromé střední školy. „Vyrůstal jsem s vyprávěním svého otce o jeho francouzské výchově,“ píše Varufakis v předmluvě k francouzskému vydání Minotaura. „Když jsem v 60. letech vyrůstal jako chlapec za řecké diktatury podporované USA, Francie pro mě byla synonymní (…) se svým zásadovým gaullistickým odmítáním polarizace studené války.“ To je klasický úděl západního komunisty: užívá si morálně uspokojivé kritiky USA a kapitalismu, aniž by byl nucen zakoušet na vlastní kůži, jaký je život tam, kde vliv USA a kapitalismu nedosahuje.

K tomuto mixu Varufakis přidává některé specificky řecké ingredience. V roce 2010, když zemřel americký diplomat Richard Holbrooke, zavzpomínal Varufakis na svém blogu na náhodný rozhovor, který s ním vedl v roce 2003. Holbrooke, jak známo, byl mimo jiné architektem Daytonských mírových dohod v Bosně a Hercegovině v roce 1995; v roce 1999, v době, kdy NATO bombardovalo Bělehrad, byl sice zvláštním prezidentovým vyslancem, který doručil Miloševičovi poslední ultimátum, ale jinak soukromým občanem. Tím byl i v roce 2003, když si před Varufakisem stěžoval na americkou invazi do Iráku. Varufakis popisuje, jak ho konfrontoval s jeho dřívějšími činy, mimo jiné takto: „Není to trochu nehorázné od někoho (…), kdo byl členem administrativy, která začala válku uprostřed Evropy? Copak jste Bushově invazi do Iráku nedláždil cestu tím, že jste bombardoval Jugoslávii a roztrhal tak Chartu OSN?“ Absurdnost tohoto výroku je do nebe volající. Kritiků bombardování Srbska letadly NATO v roce 1999, jež ukončilo boje v Kosovu a vedlo posléze k Miloševičovu pádu, je mnoho, argumentů rovněž. Ale něco jiného je říci, že Amerika „začala válku uprostřed Evropy“. Vždyť války provázející rozpad Jugoslávie začaly v roce 1991 a s různou intenzitou trvaly po celou tu dobu až do roku 1999! Vidět začátek války teprve v tom, že se Miloševič poprvé ocitl pod tlakem vojenské přesily, může jen zaslepený přívrženec Srbska. Takoví lidé se vyskytují všude možně, ale jen v jediné evropské zemi je takový názor součástí mainstreamu: v Řecku.

Vyjednávat s lidmi, které pozurážíte

Závěrem minulého roku Syriza vyvolala parlamentní volby, které vyhrála, a 26. ledna se Varufakis z akademického ekonoma stal ministrem financí. S lidmi, které zesměšňoval a urážel poslední čtyři roky na svém blogu, v článcích a na konferencích, měl nyní vyjednávat o budoucnosti Řecka v eurozóně. Jeho vláda se dostala k moci s mandátem zrušit tzv. Memorandum a restrukturalizovat řecký dluh. Vystupovala jako ten, kdo spasí Evropu. Pro evropské ministry financí bylo ale memorandum jediný dokument, na jehož základě může financování Řecka pokračovat. A to včetně zemí jako Španělsko, Portugalsko či Itálie, od nichž si Syriza slibovala podporu a předcházela si je. Vlády těchto zemí ovšem jevily pramálo solidarity s Řeckem – v Syrize spíš viděly povzbuzení pro nové politické síly u nich doma, jež je třeba udusit hned v zárodku. A nikdo v Řecku neviděl zemi, jejíž rady by měl někdo poslouchat. Viděli v ní zaostalou, neproduktivní zemi, jež jim dluží sto miliard eur.

Je otázkou, zda by kterýkoli jiný vyjednavač dosáhl něčeho jiného než Varufakis, tj. pokračování programu s příslibem, že si v něm Řekové možná mohou něco kosmetického změnit. Varufakis ovšem podle všeobecného konsenzu vedl jednání nejhorším možným způsobem. Ministry si znepřátelil strategickým vypouštěním informací hned v průběhu jednání, nepřipraveností a absurdními návrhy. Prezentoval spoustu nápadů, jak zlepšit úděl nejchudších Řeků i řeckého státního rozpočtu, a velmi málo nápadů na to, jak zvýšit konkurenceschopnost řecké ekonomiky. V předvolebních rozhovorech pro západní média mluvil o neefektivnosti řeckých trhů nebo o zkorumpovanosti veřejných zakázek způsobem, který nám zní povědomě – stejně jako naši protikorupční aktivisté například vyzdvihoval, o co dráž se v Řecku staví dálnice než jinde. Návrhy, které přivážel do Bruselu, však byly právě v tomto směru velmi nekonkrétní. Když 5. března pronikl na veřejnost jeho plán, který měl obsahovat detaily navrhovaných změn oproti Memorandu, vzbudil bouři veselí myšlenkou, že by vláda udělala z dobrovolníků včetně zahraničních turistů armádu tajných daňových inspektorů. Je to typický návrh někoho, kdo je zvyklý se pohybovat v prostředí věrozvěstů ze Silicon Valley: horizontální sítě, crowdsourcing, nové technologie. Když nápadu hrozí praktická realizace, najednou se ukáže jako komický a orwellovský zároveň.

Srážku kultur dobře demonstrují dva texty ze zákulisí jednání. Jeden napsal ekonom James Galbraith, Varufakisův přítel, který ho týden provázel při jeho bruselských jednáních. V jeho podání  šlo o souboj „hodné“ Evropské komise a „zlých“ Němců, hlavně ovšem o totální chaos. „Býval jsem úředníkem v americkém Kongresu,“ říká. „Sledovat oficiální těleso, které funguje takto neschopně a ad hoc, sledovat, jak se věci dělají v Euroskupině, bylo opravdu zjevení.“ Šéf Euroskupiny, holandský ministr financí Jeroen Dijsselbloem, o týden později v rozhovoru pro Financial Times poskytl trochu jiný obrázek. V zásadě z něj vyplývá, že tím, kdo neznal vyjednávací postupy a vytvářel chaos, byl Varufakis. Dijsselbloem musel nakonec vše podstatné vyjednat s premiérem Tsiprasem: „Několikrát jsem Tsiprasovi zatelefonoval, poslal jsem mu poslední návrh a řekl jsem mu: Tohle je ono, tohle musíte akceptovat (…) Asi po patnácti minutách mi zavolal a dohodli jsme se na změně jednoho slova. To bylo vše. Pak jsem mu řekl, aby zavolal svému ministru financí a řekl mu, že máme dohodu a že bych rád, aby jednání Euroskupiny bylo velmi krátké. Jinými slov: Nic neotvírat. To fungovalo.“

„Ministr – rocková hvězda“ přeskočil žraloka

Zatímco v Bruselu byl Varufakis takto odstaven, o to více se exponoval na veřejnosti. To, že je nový, jiný politik, zdůrazňoval hlavně oblečením: rozhalenka, barevné košile nezastrčené do kalhot, rybářský kabát, šála Burberry. V článcích o něm se začal i ve finančních médiích objevovat přívlastek „ministr – rocková hvězda“. Řecká média sledovala každý jeho krok („Varufakis jede metrem. Varufakis se dává do řeči s turistou.“). Marxistický ministr se objevil na obálce řecké edice lifestylového časopisu Esquire (titulek Padesát odstínů šedi bylo možno číst jako odkaz na jeho kabáty). Někdy minulý týden zřejmě nastal okamžik, pro který američtí fanoušci televizních seriálů mají termín „přeskočit žraloka“: to je okamžik, kdy tvůrci seriálu nějakou zcela přemrštěnou scénou prozradí, že jsou u konce svých sil a nevědí, jak se seriálem dál. Varufakisovo přeskočení žraloka se odehrálo někdy mezi 12. a 16. březnem. Ve francouzském časopise Paris Match vyšla 12. března fotoreportáž o Varufakisovi a jeho partnerce v jejich aténském obydlí. Dva krásní, s vybroušenou ledabylostí oblečení lidé si užívají lahůdek středomořské kuchyně na terase s výhledem na Akropoli. Další fotografie mimo jiné zobrazovaly ministra hrajícího na klavír.

Jako reklama na nutnost odpustit Řecku dluhy to nebylo nejšťastnější. Varufakis vyjádřil lítost a řekl, že „nesouhlasí s estetikou fotografií“. I premiér Tsipras vzkázal ministrovi, aby méně mluvil do médií a více pracoval. I kdyby to Varufakis udělal, problém je, že jeho texty a vystoupení z minulých let z internetu nikdo nevymaže. 16. března byl Varufakis konfrontován v německé televizi s videem ze svého vystoupení v roce 2013, kdy argumentoval, že v roce 2010, když vypukla krize, mělo Řecko rezignovat na své dluhy, ukázat Německu vztyčený prostředník a říct, vyřešte si to, jak chcete. Varufakis prohlásil, že video bylo zmanipulované. Každému, kdo se na záznam na YouTube podíval, bylo jasné, že nikoliv. Potvrdil to i jeho autor. Fotografie řeckého ministra financí s mikrofonem v jedné ruce a vztyčeným prostředníkem („Stinkefinger“) na druhé kralovala německým sociálním sítím.

14. března se Varufakis zúčastnil konference Ambrosetti v letovisku na italském jezeře Como. Byla to typická akce, na níž by řecký akademik mohl s úspěchem prezentovat své provokativní myšlenky na reformu eurozóny. Jako ministr financí byl však v jiné pozici. Reportérka finanční televizní stanice CNBC mu místo intelektuální diskuse položila otázku: „Jste zátěží pro vaši vládu? Snažíte se prezentovat seriózní message, a toto (Paris Match) odvádí pozornost.“ „Jste vy zátěží pro vaši stanici?“ odpověděl poněkud nesmyslně Varufakis. „Snažím se nebýt,“ reagovala reportérka. „Já taky,“ odpověděl ministr a utekl.