Jakou hodnotu a smysl mají ceny Magnesia Litera i soutěž samotná? Kam se ubírá česká próza a poezie? Čeká tu dnes někdo vůbec na kvalitní literaturu? A k čemu je nově založená Asociace spisovatelů?

Nejen u příležitosti udělení cen Magnesia Litera se hodí rozmýšlet a dumat nad českou literaturou. Je to téma, jež si čas od času zaslouží znovu probrat. Tentokrát se k tomu uvolili básník Jonáš Hájek, prozaik David Zábranský (oba jsou členové vznikající Asociace spisovatelů, o níž samozřejmě půjde řeč) a kritik a prozaik, někdejší vedoucí kulturních rubrik HN a LN Ondřej Horák.

V literárních debatách posledních let se s gustem hovoří a uvažuje o krizi kritiky a dumá se, kam se literatura vyvíjí. Jako by jiné potíže nebo zájmy než tyto dva literatura neměla. Není to obojí nesmysl a doklad limitů českých představ o literární tvorbě a práci?

Hájek: Něco na tom je. Byl jsem svědkem růstu několika kritických duchů a v tomto smyslu nemám obavu. Jako starej elitář se domnívám, že při zpětném pohledu „udrží“ obraz naší doby několik málo vynikajících jedinců. Něco jiného jsou podmínky, v kterých se cirkulace uměleckých a kritických textů děje, tam je jistě co zlepšovat. Zvláštní je, jak se vžilo nekonečné bilancování. Českou literaturu ohrožují bilance.

Horák: Registruju všechny ty ferdy poseroutky, kteří se na začátku recenze pochlubí, že jsou s autorem kamarádi. Registruju literární časopisy, kde se o knížkách ze stejnojmenného nakladatelství píše jenom kladně, a když už je připuštěna výjimka, tak se jde celá redakce opít radostí z toho, jací jsou „demograti“. Registruju, že když dramaturg televizního literárního pořadu nevyhraje Magnesii Literu, hned se jí tento pořad začne pošklebovat a taky se pozve rádoby kritička – jinak kolegyně z literárního časopisu, v němž se o knížkách ze stejnojmenného nakladatelství píše jen pěkně –, aby to kriticky nahlédla. Registruju, že když dramaturg televizního literárního pořadu ale už nějakou cenu dostane, tak se o tom v tomto pořadu skromně nemlčí – ale samozřejmě se tomu nikdo nepošklebuje a žádná rádoby kritička se taky nezve… Ale na tomhle nechci nic měnit, protože je to tak umrněná blamáž, až je to skvělá zábava.

Zábranský: Vždyť máme kupříkladu Evu Klíčovou, jejíž kritiky a postřehy snesou srovnání s tím nejlepším, co vzniklo od obrození dál. Líbí se mi její skepse, arogance a pohrdání, jakož i občasné nadšení, v poslední době třeba pro Václava Kahudu a jeho nový román. V Evině kritice i chvále je energie, šarm, zájem o věc a především jasné soudy. Co víc od kritiky chceme? Přinejmenším z mého autorského hlediska je věc jasná: co chci, je nemuset se za kritika a jeho kritiku stydět. Když váš text roztrhá někdo inteligentní, je to ve finále radost, k čemuž je třeba dodat, že „finále“ v tomto případě snad ani není umístěno někde v čase na konci, po vychladnutí a prozření, nýbrž už od počátku kdesi v hloubi duše. Tedy nikoli, kritika je místy ve formě. Jiná otázka je, jak se proměňuje mediální prostředí, kolik prostoru se kritice dává a tak dále, což na té základní úrovni souvisí s českým plebejstvím, s nechutí dávat okázale najevo kulturnost. V Česku neznáme potřebu chvástat se před celou kavárnou literární přílohou Die Zeit s dvoustránkovou recenzí na posledního Houellebecqa, radši držíme volant nebo nákupní košík. Jenže mezi tou dvoustránkovou recenzí a volantem Kii nebo košíkem v Kauflandu není rozdíl, přesněji řečeno držení prvního nepovažuji za důkaz inteligence, kultivovanosti – jedno jak druhé, obojí to je státní zvyk, národní manýra, výraz stádnosti. Je snad jedna činnost kultivovanější?! Ne. A slovo „kultivovanost“, tu metlu jedněch volů na druhé voly, to slovo bych nejradši zakázal, protože jeho užívání vede k nechtěné frašce. Totéž se týká slova „buran“. I volant lze držet významně, a jenom buran – skutečný buran – to neví.

Horák: Tuhle jsem si pročítal malou řadu edice Život kolem nás, kde vycházel s velkým zpožděním Hrabal, Jedlička či Škvorecký, a napadlo mě, co by zbylo ze současné literatury, kdyby se teď třeba deset let nesmělo nic vydat. Kdo by to svoje „podstatné“ dílo bez vidiny publikování a bez grantu či stipendia vůbec nenapsal, kdo by ho už po desetiletém odstupu ani vydat nechtěl… Takže pokud jde o vývoj současné literatury, ten, fotbalově řečeno, je tedy „kopej to všechno hned na branku“.

Výsledky Magnesie Litery, zdá se, se už staly „zárukou kvalitní literatury“. Nahrazují nebo suplují standardní provoz, tedy především recenzování. Přesto se neshodneme, čím by měla být a jakou literaturu má prezentovat. Zda se má podobat na České slavíky, tedy jistotě, že tíž autoři budou získávat ocenění opakovaně a stanou se literární „Lucií Bílou“, anebo Oscarům, tedy spíše profesnímu ocenění, anebo zda má objevovat a líp prodávat neznámá jména.

Horák: Je to soukromá cena, takže si může dělat, co chce – stejně jako autoři a nakladatelé, kteří, pokud nechtějí, na tuto hru nemusí přistupovat. Problém českých cen je v mizivé tradici, a navíc než se v literárním prostředí stihnou etablovat, znevěrohodní se. Například to, že Cenu Jaroslava Seiferta dostal podruhé Karel Šiktanc, mi tuto cenu poněkud devalvovalo. To, že jsem se vloni při schůzce poroty Státní ceny za literaturu dozvěděl, že jsem jediný z porotců, který přečetl nominovaný román Václava Kahudy, mě taky obdivem ke kolegům nenaplnilo. A když si řeknu, že Literu za prózu získala vloni Skutečná událost Emila Hakla a letos Mlýn na mumie Petra Stančíka, tak mi poroty taky nepřipadají příliš kompetentní. Navíc v básnických i prozaických porotách jsou střety zájmů, což je jenom trapné… A ještě hloupěji vypadá, když se do prozaické kategorie nanominují dvě knížky z Torstu a ještě jedna, které dělal Jan Šulc taky redaktora – a Jan Šulc pak z poroty odstoupí, přijde někdo jiný, ale nominace už se podle toho nového člena nezmění. To je úplně zbytečné, protože zrovna Šulce jako dotěrného tlačenku a chtindu nevnímám.

Hájek: Narážíme na představy, které se tomu snaží vštěpovat redaktor jednoho mainstreamového nakladatelství, ale chtělo by to důkladnější rozbor… Za sebe můžu říct, že i když třeba s výsledky nesouhlasím, jisté vodítko pro mě Litera je. Takhle pro mě objevila třeba novou knihu Petra Payna; myslím, že vynikající. Možná je to právě ta úvaha o „české Nike“, která nás přivedla na scestí, kde se hádáme, kdo chybí, kdo by měl, kdo neměl apod. Vždyť je to jenom cena.

Zábranský: Litera se svým strůjcům vymyká z rukou, strůjci jsou dva a tito si ji z rukou vzájemně snaží vzít. Jedním strůjcem je komerce, firma na vodu, která chce Literu používat coby vehiculum pro svoji prodejnost, čehož dobrým příkladem je třeba letošní rozšíření nominací a cen o cenu za nejlepší blog. Tímto krokem firma chce do hry vtáhnout mladší publikum, ceně to ale škodí. Navíc je to nekoncepční, nepromyšlené a blogery to de facto ponižuje, přestože jim to mělo sloužit. Když vyhrajete, povýšíme váš blog na knihu! Až doteď jste psali… co jste si to psali? Na knihu to ale rozhodně nemělo! Druhým strůjcem je občanské sdružení v čele s Pavlem Mandysem, které by chtělo mít Literu na úrovni. No a oběma partám se chudinka Litera postupně vymyká z rukou, protože si ji z těch rukou vzájemně berou. Já bych uvítal Literu na úrovni a na ČT2. Její odsunutí na Art se totiž projevilo i na úrovni „předávacích scének“; jsem si jistý, že pro ČT2 by se vymyslelo něco lepšího než „literauti“, které jsme při předávání mohli vidět.

Jaké je postavení autora ve společnosti? Zdá se mi, že tvůrci populární tvorby, s nároky na show a bestsellery, jsou odsouváni do pozadí, protože se počítá s tím, že literatura je náročné umění, které „kultivuje ducha“. Zároveň nechat si mluvit do života, mít zástupce svého svědomí, o to už čtenáři nestojí. A přitom spisovatel patří k těm povoláním, která jsou lákavá svou důležitostí a případnou popularitou.

Zábranský: Postavení autora v současné společnosti je zhruba takové, že autor nikoho nezajímá, za což je každý druhý autor vděčný, neb má čas na práci. Někdo od autorství – po sobě – chce holky, jiný slávu a peníze, další zas odpovědi nebo mystické zážitky. To společnost chce po spisovatelích myslím pouze produkci objektů, které vypadají jako knihy, čili mají vazbu a vkusnou grafickou úpravu. My autoři spolu s tiskárnami vytváříme zdání normálnosti, dokazujeme, že naše civilizace pokračuje. Je to chlácholivá role tiskárenského průmyslu.​

Horák: Literáti chtějí být slavní a bohatí. A čtenáři po nich chtějí knihy, které by chtěli číst a za které by byli ochotní zaplatit. Jedině tak se literáti mohou stát slavnými a bohatými.

Hájek: Raduju se z každého kvalitního textu. To je alfa a omega celého spisování – spisovatele dělají jeho texty. Když nám někdo sdělí nepříjemnou pravdu, zpravidla se ošijeme a nechceme to poslouchat, vyvolá to málem alergickou reakci. Takže chtít po komkoli, aby hned děkoval za mluvení do svědomí, je čirý idealismus. A to spisovatelské postavení shrnula Petra Hůlová, když řekla, že její mediální pozice je mnohem silnější než její materiální situace. Proto také vznikla Asociace spisovatelů, která hodlá se zájmy spisovatelů hauzírovat.

Rozhlížím-li se kolem sebe, těžko pohledat autora, na jehož další knihu by se nedočkavě čekalo. Dokonce ani Viewegh už netáhne jako dřív. Situace je jasná: nikdo nečeká nic od nikoho. U poezie je to myslím i světové skóre, neznám autora, na jehož novou sbírku by se dychtivě čekalo a překladatelé a nakladatelé se na ni třásli. U prózy je to nadějnější. Máme nějaké svoje hvězdy?

Zábranský: Nemáme, pokud nepočítáme Kateřinu Tučkovou, Jana Němce nebo třeba Petru Hůlovou. Nemáme, protože výše jmenované za hvězdy počítat nemůžeme. Strůjci hvězd jsou média. A česká média v jistém ohledu připomínají bloudícího blba. V něčem určitě jsme světoví, v případě českých médií to ale rozhodně neplatí. Kupříkladu ČT, to je typický bloudící blb. Snad jen Respekt z dálky připomíná průměrnou tiskovinu.​

Horák: Je pravda, že už jsem si taky všiml, že doba Viewegha a Hřebejka patrně pomalu končí – že se sami „vyházeli“, jak by řekli pro změnu tenisté. Já se těším na nové prózy i sbírky řady autorů, stejně jako novými výrobky jiných zavedených (ale kam?) už odmítám ztrácet čas… A vyplatí se taky hledat… Vloni přece vyšly dobré debuty – vedle Matěje Hořavy a Alžběty Michalové to jsou pro mě rovněž Flashky Evy Zábranové či Domeček Terezy Límanové. A potěšily mě i Hovězí kostky Emila Hakla, Měsíc nad řekou Tejo Igora Malijevského nebo nová sbírka Pavla Kolmačky. Nemám rád biografické romány, navíc Básník Martina Reinera začíná tím, jak se seznámili rodiče Ivana Blatného – a tuto linearitu taky rád nemám. Ale pak jsem ten román přece jen začal číst, a přečetl jsem ho za tři dny – podobně jako před deseti lety Zatím dobrý Jana Nováka. Říkám to proto, že literatura není sport – Martin byl možná po léta vnímán jako agilní nakladatel se spisovatelskými ambicemi, a najednou se mu povedlo tohle! Obdobné to bylo i s Tomášem Zmeškalem – dlouho jsem od Kahudy a Hakla slýchal, že Tomáš údajně píše román, ale pořád nic… A najednou to přišlo.

Hájek: Tady bych si dovolil nesouhlasit. Všechno se mate vstupem PR do společenské hry: kde není mediální masáž, vypadá to, že nikdo nečeká, a naopak kde se deklaruje očekávání, vypadá to hned jako faleš. Myslím, že leckterý čtenář vyhlížel návrat Bohdana Chlíbce nebo Václava Kahudy, spekulovalo se, jestli píší… Několik básníků střední generace zklasičtělo do hesel… A Michal Viewegh má kolem sebe řadu mladších úspěšných autorů, kteří mu šlapou – teď nevím kam. Možná tyhle úvahy vedou k umělému rozdělení literatury na mainstream a literaturu exkluzivní…

Zdá se mi, že v nejlepší kondici je aktuálně poezie. Vypěstovala si okruh recenzentů, vedou se v ní spory dokonce byť o jediné básně. V próze to tak není, je tam klidněji, což se vloni pokusili připomenout a zároveň vyzvat za změnu svým „manifestem“ v Respektu tři mladí prozaici. Změnilo se něco?

Horák: Papouškujete nesmysl. To, že se někdo peleší v jedné kavárně, ještě dobrou poezii neudělá. A na druhou stranu třeba v roce 2010 vyšel Vrač Martina Ryšavého, Pravidla směšného chování Emila Hakla a Zeptej se táty Jana Balabána – a tihle tři se předtím kvůli tomu nemuseli scházet nebo se spořit.​

Hájek: Zase se snažíme vytvořit přehledný obrázek, celkovou škatulku… jsem proti tomu. Podívejte se na dvě literárněhistorické bichle V souřadnicích volnosti a V souřadnicích mnohosti – není mnohem případnější mluvit o labyrintu? Nejenže se hodně píše, ale píše se tolik rozdílně! A mnohem spíš budete srovnávat surrealistu Romana Telerovského s jeho vlastní tradicí, Petra Maděru s Holanem atd. Čeho vychází stále méně, jsou objevné překlady poezie. Tady nakladatelé polevili, čest výjimkám, a stále víc se omezují na držitele Nobelovy ceny. Je to škoda.

Zábranský: Česká poezie je svět sám pro sebe a nemá smysl ji poměřovat s prózou. Z vět o dobré kondici české poezie se navíc v poslední době už stalo klišé, jistý automatismus. Nebo je to výsledek dobré propagandy? Že by nám tyto věty o úrovni byly diktovány z jedné pražské kavárny? Nezměnilo se nic.

Vzniká Asociace spisovatelů a zpočátku kolem ní byl rozruch. Patřím spíš ke kritikům, v jejím vzniku vidím nešvar zdejšího uvažování: namísto obdělávání starších příležitostí, v tomto případě Obce spisovatelů, vzniká kvůli neschopnosti dohodnout se něco nového. Bývá tak skoro v každé činnosti: začínat nové stavby a staré nechat chátrat. Není to chyba?

Hájek: Není, to staré ať si klidně doutná… Lidé kolem Asociace hýří nápady, chystají sjezd spisovatelů… Zatím tomu dáváme konkrétní obsah, a to je na každém, kdo se přidá, aby si pod střechou organizace něco umínil vykonat a to i vykonal. Rozhodně by Asociace neměla být nějakým poklidným útočištěm.

Horák: Vznik Asociace nemůže ničemu uškodit. A pokud je baví sedět na plenárkách, hrát si na ouřady a šoupat po stole lejstrama, tak ať to dělají. Mě na tom fascinuje jen to, že když už není nutné nikam vstupovat, tak si to lidé nakonec dobrovolně založí sami.

Zábranský: Jsem zakládajícím členem Asociace, ale mám k jejímu fungování výhrady. To se týká nejen jejího na můj vkus příliš elitářského založení, nýbrž i první asociační akce, čili otevřeného dopisu Eriku Taberymu do Respektu. Na druhou stranu obec se skutečně zdála být nereformovatelná, v tom jsem s předsednictvem asociace za jedno. Jinak asi máte pravdu, ukazuje se to i na aktuálních diskusích o stavbách nových gigantických budov Národní galerie a koncertního sálu. Hlasy, které tvrdí, že by postačila konverze některé ze stojících staveb, jsou v menšině. Možná je to výraz národní nevyzrálosti, obrozeneckého velikášství, ale takové soudy mi nejdou z pusy.

Po vcelku klidných letech jsme v novinářské obci svědky stále většího rozkolu a hádek kvůli politice, část novinářů se cítí ohrožena a cítí, že spojením politiky, byznysu a médií v jedněch rukou je ohrožena podstata demokratického režimu. Není na čase ozvat se? V posledních letech jsme mohli číst nejednu debatu na téma angažovanost v umění. Teď je z řad autorů víceméně ticho. Byly to tedy salonní řeči? Anebo se nic neděje, takže klid autorů je rovněž v pořádku?

Horák: Už jsem to řekl v odpovědích na první a druhou otázku, literární svět je stejný jako politika, akorát v pidiměřítku. Jsou tam kamarádšofty, je tam závist, tunelování, korupce. A když na to někdo upozorní, dočká se taky odpovědi, že s tím nejde nic dělat, případně, že tak to prostě je. Takže lidi z literárního prostředí můžou leda držet pysk. Svědění národa.​

Hájek: Osobně jsem všelijakým relativizováním demokracie dost zneklidněn a ve svém občanském životě se podle toho zařizuji. Tuším, že základem je nepodlehnout lhostejnosti a pečovat o vlastní vnitřní svobodu. Co s ní je v rozporu, je třeba pojmenovat. Umělecký text to ale nebude dělat lineárně jako publicistika, přetaví tento neklid do nějakého vlastního tvaru, který může mít zdánlivě úplně jiné téma. Co z toho plyne? Že nás v boji za svobodu, který je vždy aktuální, možná povzbudí povídka Petra Payna o zmizelém malíři!

Zábranský: Myslíte Babiše? Podle mě je to nejnebezpečnější úkaz od revoluce. Zeman, Sládek, Havel, Klaus, Schwarzenberg, Kalousek, Pithart, Okamura, to všechno bylo nevinné, v zásadě dobře míněné; umělci v těchto lidech mohli nacházet větší či menší zbytky lidskosti. Ale Babiš s Krnáčovou? Jak někdo mohl hodit lístek této partě?! Přiznávám, že toto jsou chvíle, kdy řekněme v ostrém světle spatřuji lidskou slepotu a divím se. Tedy ano, pro angažovanost je asi ta nejvhodnější doba. Leč umělci by se měli angažovat a bouřit s grácií – v ideálním případě by mohli vyhrabat něco pozitivního i na výše uvedenou dvojici. Tedy vzhůru do bahna.