Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy.

Svátek vítězství a svobody – jak byl pojmenován v roce 1945 – byl totiž natolik zapomenutý, že se nikdo ani neobtěžoval s tím, aby se datum změnilo. „Svátek je všeobecně považován za anulovaný,“ referuje lakonicky Wikipedie. „Není se čemu divit,“ prohlásil v debatě Andrzej Zawistowski, historik Ústavu národní paměti. „Co je to za vítězství, které připraví zemi o polovinu teritoria? A přinesl nám snad květen 1945 svobodu?“

Květen 45 čtyřikrát jinak

Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během bouřlivých oslav „Victory Day“. Správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem. Je také sovětský, či dnes ruský, s rudým praporem hrdě vlajícím na Reichstagu; nesmírně obětí „sovětského lidu“ mu v něm zajistilo nárok na určování nového řádu světa. Příběh československý je více ambivalentní. Nicméně skutečnost, že autentická euforie pětačtyřicátého byla časově oddělená od hořkých zkušeností osmačtyřicátého, způsobuje, že i v českém vnímání má květen 1945 pozitivní vyznění.

Polsko je v tomto ohledu jinde. Obraz roku 1945 se přitom v komunistické propagandě v Polsku a Československu příliš nelišil. „Výstřely na oslavu 8. května, Němci odcházejí, všichni se radují a pak už žijí dlouho a šťastně,“ píše novinářka Magdalena Grzybałkowska, autorka čerstvě vydané knihy o „pětačtyřicátém“. Ve skutečnosti však – jak pokračuje – to byl „děsivý rok“. Následuje popis totálně zpustošené země, v jejíchž troskách se toulají miliony obětí gigantického totalitního sociálního inženýrství: více než jeden a půl milionů Poláků vyhnaných ze svých domovů za novou východní hranici země, přibližně stejný počet lidí vracejících se z koncentráků a nucených prací, miliony Němců určených k vysídlení za novou západní hranici. Když k tomu přidáme narůstající komunistický teror, bující kriminalitu a všeobecné násilí – politické i nepolitické –, máme před sebou obraz „už ne války, ale rozhodně ještě ne míru“.

Kniha Grzybałkowské se soustředí na pohled „zezdola“ a záměrně se vyhýbá politickému rozměru pětačtyřicátého. Ten je však klíčový pro pochopení polského problému s květnem 1945. Mohla by ho symbolizovat „přehlídka vítězů“ v Londýně. Mezi pochodujícími armádami vítězných mocností ta polská chyběla – přestože Poláci představovali početně čtvrtou největší sílu v rámci spojeneckých vojsk, tedy po Rusech, Američanech a Britech, a polská armáda se jako jediná války účastnila od první do poslední minuty. Vláda ve Varšavě, dosazená Stalinem, pozvání odmítla ze strachu před svým „zřizovatelem“. A mezinárodního uznání čerstvě zbavenou vládu exilovou (a jí podléhající polské vojenské jednotky na Západě) se nikdo pozvat neobtěžoval. Za Polsko a Poláky měl mluvit někdo jiný. Na rozdíl od Československa se však tato ztráta suverenity neprojevila pouze rozhodováním „o nás bez nás“ v Teheránu či Jaltě. Byla od prvního okamžiku spojená s reálnou brutální zkušeností.

Svátky polských desperados

V polském kalendáři datum konce války nahradila v posledních letech dvě jiná data spojená s tímto obdobím. Obě ukazují na totální odlišnost polského vztahu k „osvoboditelům“. Prvním je vzpomínka na Varšavské povstání z 1. srpna roku 1944. Řádění německých vojsk v hlavním městě přihlíží Rudá armáda na druhém břehu Visly. Stalin vyčkává, než za ni nacisté odvedou dílo likvidace „nespolehlivých“ složek polské společnosti. „Povstání bylo sice vojensky namířeno proti Němcům, ale politicky bylo zprávou adresovanou západním spojencům a spojencům našich Spojenců – tedy Sovětům,“ říká zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání Dariusz Gawin. Šlo o snahu legálních polských orgánů zdůraznit svrchovanost země. Západ zprávu ignoroval, protože hrozila zhoršením vztahů se Stalinem. Kreml ji pochopil velmi dobře a udělal vše proto, aby nebyla vyslyšena. V hořící Varšavě napsal tehdy Jan Józef Szczepański tyto verše: „Čekáme na tebe, rudý more, abys nás zachránil před černou smrtí… Budeš naší spásou, ač přijatou s odporem.“

Druhým datem, které se v posledních letech s tímto obdobím spojuje, je 1. březen. Před čtyřmi lety ho prezident Komorowski vyhlásil Dnem vzpomínky na vojáky-psance, jak se v Polsku nazývají ti členové protiněmeckého odboje, kteří pokračovali v ozbrojeném boji i po příchodu Rudé armády nebo se „do lesa“ vrátili vlivem komunistických represí. „Vlny zatýkání přicházely jedna za druhou,“ psal v listopadu 1944 voják Zemské armády podřízené vládě v Londýně. „Berou i ty, kteří nepatřili do žádné organizace. Berou lidi často bez jakéhokoliv důvodu. Místní buňky Polské dělnické strany sepisují seznamy a předávají je NKVD a to dělá svoji práci.“ Ruku v ruce se zatýkáním těch, kteří opustili ilegalitu, šly i ozbrojené operace namířené proti zbývajícím „lesním“. „Jdou po nás neustále. Loví nás se psy, jako divou zvěř,“ hlásil začátkem roku 1945 jeden z partyzánských velitelů. V těchto podmínkách nepomohl rozkaz k rozpuštění Zemské armády ani snahy zástupců londýnské vlády o hledání mírového a politického řešení. Lidé „v terénu“ věděli lépe, jak vypadá v praxi spolupráce se Sověty. Navíc všechny vedla víra v rychlé propuknutí sovětsko-americké války. „Nedokážeme zastavit masový návrat do lesa,“ psal Stefan Korboński, delegát Londýna. „Jedním důvodem je zatýkání a druhým mystická víra v to, že Polsko bude brzy doopravdy svobodné.“

Oba nové svátky, ačkoliv nejde o dny pracovního klidu, se vyznačují hlavně spontánním „občanským“ charakterem. Na rozdíl od „mrtvého“ 8. května (nebo 9. května) si povstalce a psance připomínají nejen na hřbitovech nebo u pomníků, ale i na rockových festivalech a fotbalových stadionech. Mnohé tato vlna nadšení začíná až děsit – kritizuje se nekritická pochvala beznadějného boje nebo zkreslený obraz „celonárodního povstání proti komunistům“ v situaci, kdy většina společnosti, ač neměla Sověty v lásce, byla v první řadě ráda za ukončení pekla nacistické okupace. Vadí také hagiografický obdiv k psancům, které bychom podle dnešních měřítek ne vždy řadili mezi „hodné hochy“. „Mnoho z těchto mladých lidí neznalo nic než válku a zabíjení,“ vysvětluje historik Rafał Wnuk. Přesto dodává: „Je to ale pochopitelné – po půl století očerňování jejich památky a vymazávání z dějin.“ Dokonce i Adam Michnik, šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza, který se legendu psanců snaží spíše dekonstruovat, píše o tragickém příběhu lidí „chycených do bezvýchodné pasti dějin“, kteří vše upřeli k tomu, „být věrní své vojenské přísaze, i když neměli žádnou šanci“.

Nový řád, nebo okupace?

Slovy zákona o vojácích-psancích jde o připomínku „boje za sebeurčení polské společnosti a odporu vůči sovětské agresi a násilím vnuceného komunistického zřízení“. Z této formulace je patrný další rozdíl mezi českým a polským vnímáním. Komunismus se zde jeví nikoliv jako ideologie přijatá částí společnosti, nýbrž jako další pokus o kolonizaci Polska sousední velmocí.

Zákonodárci k tomu ovšem měli reálné historické předpoklady. Operace proti „lesním bandám“ většinou neprováděly nespolehlivé jednotky polských komunistů, ale přímo Rudá armáda a vnitřní vojska NKVD. Ještě v roce 1946 jich na území Polska působilo celkem pět divizí. V mnoha oblastech země dny plynuly v naprosto stejném rytmu jako v dobách německé okupace. 7. května 1945 u vesnice Kuryłówka se Sověti střetli s partyzánským oddílem a přišli o skoro tři desítky lidí. Další den, přímo v den konce války, 8. května, pak NKVD vesnici vypálilo. O deset dnů později jiný partyzánský oddíl úspěšně likviduje regulérní koncentrační tábor, který NKVD zřídilo v městečku Rembertów. Tábor – naplněný téměř výlučně pochytanými vojáky protiněmeckého odboje – plnil i funkci přestupní stanice ve směru sibiřské gulagy. To vše ve vzdálenosti několika kilometrů od hlavního města teoreticky suverénního státu.
O tom, že bylo Polsko de facto okupovaným územím, svědčí nejvýmluvněji tzv. augustovský zátah. V červenci 1945, dva měsíce po konci války, NKVD uspořádala obrovskou operaci v okolí města Augustów na severovýchodě země. Ze sedmi tisíc zatčených se šest stovek nikdy nevrátilo domů. Teprve před třemi lety se našel rozkaz k jejich „likvidaci“, vydaný nejbližšími spolupracovníky Lavrentija Beriji. Nicméně místo, kde oběti leží, zůstává i nadále neznámé. Podle mnoha historiků šlo o největší jednorázový zločin proti lidskosti, který se v Evropě uskutečnil od konce války do doby konfliktu na Balkáně.

Také proto se poválečný konflikt stále méně označuje za „občanskou“ válku, jak by ji chtěli vidět komunisté. Historik Rafał Wnuk říká: „Občanskou válku jsme měli ve Španělsku, kde obě strany měly autentickou podporu velké části společnosti. V Polsku jedna ze stran konfliktu byla vnucená zevnitř a opírala se o vnější moc. Bez sovětské přítomnosti by komunisté neměli šanci.“

Dějiny jako nástroj

V letošním roce nabral polský problém s rokem 1945 nový rozměr daný mezinárodní situací a krizí ve vztazích mezi Západem a Ruskem. Kreml využívá dějin coby nástroje k vedení zahraniční politiky stejně často jako ropy a plynu. O ruské mediální „válce s polským odbojem“ hovořil nedávno pro list Gazeta Wyborcza historik Grzegorz Motyka. Pohled, že „Rudá armáda osvobodila Polsko od německého teroru, ale zároveň nám vnutila komunismus, je nepřijatelný. Pro ně Rudá armáda prostě osvobozovala – a tečka.“ Skvěle tuto moskevskou perspektivu shrnul druhý nejpopulárnější Rus posledních dnů, šéf motorkářského gangu Noční vlci Alexander Zaldostanov. Když začaly problémy s jejich vjezdem do Polska, prohlásil: „V Polsku žijí totiž nejen potomci těch, kteří spolu s námi šli na Berlín, ale také potomci těch, kteří kolaborovali s nacisty.“ Žádná třetí cesta z této perspektivy neexistuje.
V tomto pohledu není prostor pro nepohodlnou připomínku paktu Ribbentrop-Molotov nebo obrázky, jako je ten z 22. září 1939, kdy v Brestu Litevském přihlíželi generálové Heinz Guderian a Semjon Krivošejn společné přehlídce Rudé armády a wehrmachtu. Tribunu vyzdobily svastiky a rudé hvězdy a oba velitelé konverzovali (ve francouzštině!) o novém řádu Evropy, který vznikne po rozdělení Polska. Pro Moskvu začíná druhá světová válka až v červnu 1941, přepadením Sovětského svazu. Ne náhodou Stalin v Teheránu a Jaltě ani na okamžik nepřipustil, že by výchozím bodem jednání o hranicích Polska mělo být něco jiného než demarkační čára mezi třetí říší a Sovětským svazem z let 1939–1941.

V této geopolitické hře stále platí, že pomníky na počest „osvoboditelů“ vyznačují území, které Rusko i nadále považuje za „blízké zahraničí“. Střet historických zkušeností se tak mění na reálný politický konflikt. Historik Andrzej Nowak v této souvislosti říká: „Na území dnešního Polska padlo v boji 600 tisíc sovětských vojáků. Jako všichni padlí – zaslouží si důstojné místo věčného odpočinutí. Ale mají mít i oslavné pomníky? To už je něco úplně jiného…“