V deníku Washington Post vyšel minulý pátek článek, který si v Kremlu museli číst se směsí nevěřícnosti a radosti. Nese titulek „Obamův tajný zápas o potrestání Ruska za Putinův útok na volby“ a jádrem jeho zjištění je to, že Obamova administrativa tento zápas zbabrala. Zahřeje u srdce každého příznivce autoritativní „suverénní demokracie“ – odnese si z něj potvrzení svého názoru, že současná americká liberální elita je neschopná, a nadto ještě toleruje tisk, který intimní detaily této neschopnosti vytroubí do světa.

Začíná tím, že počátkem srpna CIA doručila Bílému domu „zprávu sestavenou ze zdrojů hluboko v ruské vládě, která podrobně líčila přímou účast ruského prezidenta Vladimira Putina v kyberkampani snažící se narušit a zdiskreditovat americké prezidentské volby. Ale šla dál. Rozvědčíci zachytili Putinovy specifické pokyny – porazit nebo aspoň poškodit demokratickou kandidátku Hillary Clintonovou a pomoci zvolit jejího protivníka Donalda Trumpa.“ Počátkem srpna, připomeňme, už bylo poté, co FBI začala vyšetřovat ruské kontakty Trumpovy kampaně a WikiLeaks vrhly na internet hacknuté e-maily z Demokratického národního výboru.

Reportáž je velmi bohatá na názorné podrobnosti fungování amerického vládního aparátu: kolika lidem byla zpráva zpřístupněna, kde se nachází místnost, v níž se odehrávaly supertajné porady, jak byla strukturována hierarchie týmů, které na ruské hrozbě pracovaly, atd. O to víc ale vynikne, že tato hora porodila myš. Ze všech návrhů, které v procesu vyvstaly, nikdy nebylo nic. Názorná hrozba kyberútokem narážela na odpor NSA, jež mu nechtěla obětovat prozrazení svých nástrojů. Snaha zabezpečit volební infrastrukturu narazila na odpor politiků v jednotlivých státech, alergických na vměšování federální vlády. Všem svazovala ruce obava z „politizace“ – z toho, že by jakékoli kroky proti ruskému vměšování hrály Trumpovi do not. Svou roli hrála i jistota, že po volbách, v nichž určitě zvítězí Clintonová, bude na všechno času dost.

Reakce se nakonec omezila na privátní verbální varování ředitele CIA svému ruskému protějšku, šéfovi FSB, a Obamy Putinovi na summitu G20 v září. Až v prosinci, po volbách, Obamova administrativa uvalila na Rusko symbolické sankce. Dále vykázala 35 ruských diplomatů a zakázala ambasádě používat dva komplexy nedaleko Washingtonu využívané ke špionáži – jenže to byly kroky, které administrativa chystala už dřív jako odvetu za stupňující se útoky na americké diplomaty v Rusku. Počátkem ledna pak administrativa vydala odtajněnou verzi zprávy „Vyhodnocení ruských aktivit a záměrů v nedávných amerických volbách“.

„Za celou mou kariéru ve vládě je to věc, která se mi nejhůř obhajuje,“ přiznává jeden anonymně citovaný vládní činitel a svůj pocit vystihuje větou, v níž používá sloveso „choke“. To je sportovní slangový výraz pro prohru v utkání, které bylo vyhratelné či skoro vyhrané. Což je trpce pikantní vzhledem k tomu, že výrazem „choker“ zesměšňoval Trump v primárkách jednoho ze svých oponentů.

Reportáž je tak dalším hřebíkem do už festovně zatlučené rakve Obamovy zahraniční politiky k Rusku. Bizarní je hlavně to, že administrativa, která byla ochotna řadu svých kroků politizovat či hrát čistě stranicky (zdravotnictví, imigrace, práva transsexuálů, Sýrie, Írán...), se najednou zalekla republikánské reakce.

Kontroverze kolem Ruska zdaleka neskončily. Autoři reportáže nezdůrazňují, že část tvrzení rozvědčíků, zejména to o přímých Putinových pokynech, dodnes nejsou doloženy. V lednu zveřejněná odtajněná zpráva se dočkala sžíravé kritiky i od neutrálních expertů. Autoři taky opakují tvrzení, že Trumpovi lidé na republikánském konventu loni v červenci zeslabili formulace o Ukrajině v republikánském programu. To ovšem bylo od té doby vyvráceno.

Ruská rozvědně-informační ofenziva tak slaví úspěch bez ohledu na to, jak daleko si fakticky dovolila nebo nedovolila zajít. Nejistota, kterou vytvořila, dokonale blokuje americkou politiku. Poslední příklad: americký Senát schválil minulý týden velkou většinou pokračování a zpřísnění ruských sankcí – jako určité strčení špalku do Trumpových dveří pro případ, že by je chtěl zrušit. Jenže sankce nově dopadají i na ruské exportní produktovody. Tedy i na stavbu plynovodu Nordstream 2. Proti čemuž se v ostrém společném prohlášení ohradili německý ministr zahraničí a rakouský kancléř. Supervelmoc, která exportuje své vnitropolitické spory, přestává být supervelmocí. A pokud měl Putin za cíl narušit transatlantické spojenectví, daří se mu to líp, než si uměl představit.