Mnozí z nejslavnějších politiků byli monomaniakálně oddáni svému politickému poslání. Svůj život politice odevzdali natolik, že z jejich nepolitické osobnosti nic nezůstalo. Když se Margaret Thatcherové narodil vnuk, oznámila to s královským plurálem: „Stali jsme se babičkou.“ Reaganův životopisec popisuje, jak si budoucí prezident začal od určitého věku systematicky vypisovat na kartičky ideologické fráze pro každou příležitost, a ty pak postupně do značné míry nahradily jeho osobnost. Václav Havel občas až příliš explicitně mluvil o tom, jak svou uměleckou kariéru a bohémskou povahu obětoval službě republice. Ale i v tom navazoval na prvorepublikovou tradici. Existuje také typ, který je očividný homo politicus, jenž by nemohl v životě dělat nic jiného, a zároveň z něj nemáme ani v nejmenším pocit, že by něco obětoval – politikaření je prostě jeho živel a někdy může dosáhnout rozměrů skutečné politiky.

Taková posedlost není podmínkou kariéry v politice – Mirek Topolánek byl nesmírně talentovaný politický „vůdce smečky“, a přitom by nikoho nenapadlo si myslet, že bez politiky nemůže být. Ale je v politice užitečná – naprosté přesvědčení o správnosti vlastního úsudku a jednání je v tlacích politické konfrontace neocenitelné jak navenek, tak dovnitř. Ruku v ruce s tím jde pochopitelně jistá míra narcismu.

Kořist, kterou jsem získal

Miloš Zeman představuje nešťastnou patologickou mutaci. Politika je pro něj jako dělaná, nelze si ho představit ani jako top manažera, ani jako akademika, ani jako vynálezce. Na to je příliš málo zainteresovaný v detailech i v tajemstvích přirozeného světa. To, co víme o jeho osobním a rodinném životě, je, taktně řečeno, neinspirující. Teprve politika přinesla Zemanovi arénu, kde slaví úspěchy a dostává se mu přízně lidí. Natolik, že ji podřídil potřebám své osobnosti. To a ne jednotlivé ostudné výrazy či ostudné politické tahy je hlavní problém, který Zeman na zemi nakládá.

V Česku je vždy přítomné napětí mezi plebejstvím a mezi těmi, kdo víc hledí na dekorum, a plebejství se vždy domáhá toho, co vidí jako své právoplatné místo v českém světě; lahodí mu, když vidí „pány“ občas nakopané do zadku. To není nové ani unikátní. Nová ani unikátní není bohužel ani postupující vulgarita veřejného života. A kdo si myslí, že je na ní něco specificky českého, není obeznámen s progresivní normalizací slova fuck v anglosaském světě. Nejde jen o normalizaci, ale o teatrálně směšný způsob potvrzení vlastní autenticity a odvahy, s jakým různé osobnosti či celebrity toto slovo na veřejnosti používají.

Ján Simkanič na margo Zemanovy spršky vulgarity napsal: „Ač to je pro někoho z Prahy nepředstavitelné, tito lidé (Zemanovi voliči) Zemana skutečně volili jako důstojného reprezentanta sebe sama, jako silnou, byť lidovější osobnost, která charismatem válcuje soupeře z druhé strany. Ovšem i tito lidé, zvláště staršího věku, kteří chovají úřad v úctě, jeho současné chování nemohou pochopit a musejí se k němu stavět odmítavě.“ Netroufám si sociologickou validitu toho tvrzení posoudit, faktem ovšem je, že Zeman dokázal před volbami své chování ukáznit a vytvářet státnický, velkorysý dojem. Podobně dokázal klamat tělem před svou první prezidentskou volbou i Klaus a je to měřítkem jejich politické dovednosti. Zeman ale nezačal cupovat důstojnost úřadu se záměrem přiblížit se plebejcům. Začal to dělat, protože mohl. Od samého nástupu na Hrad začal s úřadem zacházet jako se získanou kořistí, kterou teď může využívat, jak chce.

Odměny z repre fondu

Ve slušných demokraciích se prezident, a to i mocný, neceremoniální prezident, snaží přiměřeně dávat najevo, že vykonává moc v zájmu všech občanů – i těch, kdo ho nevolili. Nejenže je ze zákona jejich prezidentem, ale snaží se je i získat a přesvědčit. Není to stoprocentní a není to upřímné, ale je to konvence a pravidla spoutávající naše zájmy mají tu užitečnou vlastnost, že nás volky nevolky přimějí byť i neupřímně udělat skutečně část z toho, co předstíráme. Zeman navíc ve volbách zvítězil poměrem, který lze v kontextu demokratických volebních výsledků bezpochyby označit za přesvědčivý, ale 45,2 % hlasů pro jeho soupeře není vůbec tak málo, aby tyto lidi bylo možné ignorovat. Zeman na ně pamatoval jedinou větou: poděkoval jim, že k volbám šli. To je dost málo vzhledem k tomu, že Zeman by to stejně rád všem nařídil povinně. Vzápětí se jal na prvním místě, které bylo na ráně, ministerstvu zahraničí, realizovat svou představu prezidentství jako kořisti. Zařízl několik již dohodnutých a hostitelskou zemí schválených velvyslanců a nahradil je svými favority, na prvním místě Livií Klausovou, protože ho podporovala ve volbách. Takhle to je: občan neprojevuje ve volbách svou preferenci, nevyužívá své občanské právo. Prokazuje loajalitu s vidinou odměny, anebo ji odepře, za což přijde zasloužený trest. Předchozí prezidenti, premiéři a ministři zahraničí samozřejmě využívali při jmenování velvyslanců svou moc, ale nikdo z nich nedával tak bez obalu najevo, že se jedná o prostý nehmotný ekvivalent odměny z repre fondu. V tom mimochodem souzní s Babišovou naivně přiznávanou, striktně vzato mafiánskou představou, že lidé jsou a mají být na prodej. Společnosti to zřejmě nějakým způsobem vyhovuje.

Stejný osobní úhel zvolil Zeman při svých výhradách ke složení Sobotkova kabinetu. Vůči Zaorálkovi, protože je to přece jeden ze zrádců, a Dienstbierovi, protože proč by měl jmenovat ministrem někoho, kdo si dovolil proti němu kandidovat v prezidentských volbách? Ještě předtím ovšem bylo Rusnokovo interregnum, které taky nakonec dopadlo jako čistý výkon samolibosti. Jmenoval Rusnoka bez podpory sněmovny, protože mohl. Kdybychom chtěli Zemanovi přisuzovat nějaký seriózní politický projekt, v tomto případě využití mandátu z prvních přímých prezidentských voleb k přechýlení ústavního pořádku k prezidentskému systému, pak Zeman selhal tak jako ve všech svých dalších politických iniciativách. Z prezidentského systému nezůstalo nic kromě odměnění Rusnoka postem v ČNB.

Ještě dříve tomu předcházelo extempore s vrávoráním nad korunovačními klenoty. Psychologové mají pro vlastnost lidí, kteří mj. nemírně holdují alkoholu a drogám, krásné slovo nezdrženlivost. Vystihuje přesně, že alkoholik není ochoten svou vášeň po omamné látce krotit, že není ochoten uspokojení slasti dobrovolně klást žádnou překážku. Po skončených volbách nemá Zeman žádný dost silný důvod krotit své potřeby. Záleží mu jen na sobě. Ze stejného kadlubu je i epizoda se jmenováním profesorů. Osobní spor je legitimním důvodem k odmítnutí jmenování. A udělení státního vyznamenání svým podporovatelům. Protože úřad prezidenta je kořist určená k uspokojování osobních potřeb.

Primitivní rétorické figury

Stejné rysy má koneckonců jeho návštěva Číny. Nestydaté přijetí cestovních služeb od českých miliardářů, v jejichž zájmu se zároveň cesta korunovaná ponižujícím televizním vystoupením konala. Ti miliardáři nikdy neposkytují služby bez jistoty protislužby. Taškařice vyvrcholila tím – Hrad zdůvodnil přijetí pohostinství tím –, že miliardářské letadlo bylo v Praze rychleji, takže Zeman mohl lépe stihnout oslavy 28. října, přičemž ovšem další den první ranní akci, přijetí generálů, zaspal. Tak se prosím chová prezident, který při zdůvodňování osobních malicherností zdůrazňuje, že mu nejde o sebe, ale o ochranu prestiže prezidentského úřadu pro své nástupce.

A nejinak je tomu s instantně legendárními Hovory z Lán. Zeman své kunda sem, kunda tam, zdůvodnil záměrem upozornit na vyjadřování Karla Schwarzenberga a přiblížením se „pražské kavárně“, tedy vlastně rozčilením „pražské kavárny“. Ano, byla by to velká legrace, kdyby jeden každý z těch politiků, který se zastával Pussy Riot, musel ve veřejnoprávním vysílání vysvětlovat význam toho jména a ukázalo by se, že spíš než politickou opozici připomínají ta slova nějakou akci, které se zúčastnila Zemanova dcera. Ale co má co prezident využívat svůj exkluzivní rozhlasový pořad k rozčilování někoho? Když slyšíme Zemana pronášejícího, že je ve svých vulgaritách „inspirován Karlem Schwarzenbergem“, můžeme před sebou v duchu vidět to nesnesitelné přemoudřelé dítě, kterým Zeman podle svědectví současníků byl, jak si vychutnává primitivní rétorické figury, které ovládl dřív než vrstevníci, typu „kdybych chtěl být sprostý, tak bych řekl kurva, ale já to neřeknu“, a jak je spokojený sám se sebou, že teď už neposlouchá jeho chytrosti jen celá třída, nýbrž celý národ. Jak otřesný je to příklad každodenního chování! Když mluví Zeman, rodiče mohou volat děti k televizi a říkat jim: „Vidíš, jak se ten člověk chová primitivně, neslušně, špatně? Tohle ty nikdy nedělej.“

To není triviální ohled. Pravidla společenského chování stejně jako rituály státních funkcí mají svůj smysl. Je v nich kodifikováno, jakými hodnotami se mají lidé ve vztazích k sobě navzájem řídit, aby společnost mohla dlouhodobě úspěšně přežít. Veřejný činitel dává nevědomky příklad nejen dětem ve vývoji, u nichž se potřeba vystavovat je pozitivním příkladům uznává, ale i dospělým, o kterých se normálně předpokládá, že mají své vlastní pevné zásady a sami si udělají úsudek. Mrzkost se pak šíří dolů celou politikou a společností. Veřejně projevovaná samolibost a mstivost prezidenta má svůj doprovod v méně viditelném, ale analogickém chování prezidentových pobočníků, kteří si užívají pocit, že jsou na koni, plnými doušky. Například cílevědomá snaha o likvidaci velvyslance na Ukrajině za pomoci drbů, v nichž má Zeman tradiční zálibu, nemá podle všeho za cíl nic jiného než prosadit do úřadu Zemanova favorita.

I jiní úspěšní politici se vyznačují systematickou akumulací moci, spojenectví, služeb s vidinou budoucích protislužeb a v rámci toho všeho jisté dávky osobní bezohlednosti. Měřítkem při hodnocení je, ve službách jakého politického projektu s mocí zacházejí. U Zemana nevidíme nic. Po odražení pokusu o přechod k prezidentskému systému Zeman přestal hrát významnou politickou roli. Vybírá si bitvy čistě s ohledem na mediální efekt vycházející vstříc momentálním davovým náladám. Lze si snadno představit, že tak, jako dnes mluví o trafikantech a budižkničemech ve funkcích politických náměstků, by za jiné společenské atmosféry mluvil stejně snadno o nikomu nezodpovědných arogantních úřednících na doživotí v jiné, stejně tak „zkurvené“ podobě služebního zákona. Zeman neuchopil žádné jiné politické téma, nezasadil se o žádný významný krok, který by vláda mohla či měla dělat, a ani se vlastně nijak neobtěžuje na ni vykonávat jakýkoli, ať už pozitivní, nebo destruktivní vliv, nemaje k tomu žádného cíle kromě vlivu samotného.

Pachuť z obdivu k autoritářům v Moskvě a Pekingu

Jediná oblast, kde se výrazněji zapisuje, je zahraniční politika, což je cele v dosavadní prezidentské tradici České republiky. Vidíme tam tutéž ledabylost a tytéž motivy jako jinde: potřebu naštvat „pražskou kavárnu“ a nejasnou vidinu prospěchu. Mezi určitým druhem lidí je rozšířená představa o bájných příležitostech čínského a ruského trhu. Střízlivě posuzováno je otázka, zda nejsou tyto možnosti přeceňované. Delegace čínských investorů do Evropy přijíždějí, jsou přijímány s velkou pompou a podlézavostí a… odjíždějí. Ty investice zatím nejsou slavné. Co se týče pronikání na čínský trh, není zcela jisté, kdo z nich má hlavní prospěch. Číňané jsou ve své merkantilistické ideologii velmi systematičtí a snaží se co nejvíce aspirujících dovozců přimět k výrobě v Číně, pokud nemají za lubem přímo „reverse-engineering“ pár dovezených výrobků. Korporace mají finanční prospěch, ale pracovních míst je z toho minimum. Bylo by taky zajímavé vidět nějakou rigorózní studii, nakolik koreluje podlézavost diplomacie dané země vůči Číně s jejími obchodními úspěchy tamtéž – mnozí odborníci tvrdí, že ta korelace je přeceňovaná.

O co vstřícnější je Zeman vůči orientálním despociím, o to ledabyle hulvátštější je v západních strukturách. Když při příjezdu na summit NATO dal najevo, že víc věří tvrzením ruské diplomacie než rozvědným informacím aparátu aliance, na jejíž summit přijíždí, bylo to jednak popírání reality, jednak kolosální nezdvořilost. Je opravdu naše bezpečnost tak dobře zajištěna a NATO tak vyřízené, že si můžeme dovolit takto hazardovat, nota bene s jediným profitem opět pro uspokojení Zemanovy samolibosti? Podobné urážky mají navíc ten ubohý aspekt, že jejich pachatelé dobře vědí, že jsou relativně beztrestné. Západ je Západ, ten je svázaný pravidly. Za takovéto lapsy se nezavírá ani nevylučuje. Ve strukturách jako EU a NATO může i ta v kolektivu nejméně oblíbená země počítat s relativně mírnými následky. Ústrk tam, znepokojené komuniké onde, ale nikdo nepřijde o opravdu velké peníze ani o základní přístup k rozhodování. Ale že by Zeman či Klaus řekl Číňanům či Rusům, že o něčem lžou?

Nakonec z toho zůstává hlavně jen trapná pachuť tušeného obdivu k autoritářským vládcům v Moskvě a Pekingu – ti mají jinší možnosti rozhodovat a velet než já! Kdybych se nemusel párat s tou demokracií, soudy a politickou korektností...

Kdyby se Zeman nemusel párat, co by bylo? To je to nejhorší: nic. Žití z podstaty. Užívání si. Omílání starých pravd a hospodských keců. Při vší zlověstnosti Orbánova projektu a při vědomí toho, že i on je v zajišťování kšeftů pro kamarády zatím mnohem úspěšnější než v budování nového Maďarska, musí aspoň člověk uznat, že ten člověk je svým způsobem formát. Dělá kroky, jež stojí za to studovat, prezentuje vizi, s níž stojí za to se utkávat. U Zemana člověk nahmatá jen velkou žízeň po moci a po sebeuspokojení, chuť zadupat do země všechny, kteří mu někdy zkřížili cestu. A to prázdno uvnitř Zemanovy osobnosti je tak velké, že ho žádné mocenské uspokojení nezaplní. Zeman se rád vyznává z obdivu k Churchillovi, vzoru západního lídra z dob, než se ještě Západ nechal rozložit „evropskou kavárnou“. Ale zkuste si představit Churchilla v čínské televizi s Krtečkem.