ČSSD. Lehneme si na zadní
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Co v debatě kolem legislativy na podporu biopaliv stojí mimo debatu, je nehajitelnost připravovaných zákonů. Oficiálně používaný argument pro je vlastně jen jeden: chce to po nás Evropská unie a ta pro případ neposlušnosti hrozí vysokými pokutami. Při trochu bližším pohledu neobstojí ani tento jeden argument. Protáhnout podporu této první generaci biopaliv do roku 2020 a ohánět se při tom EU, která podporu první generaci biopaliv od letoška už nenařizuje a od roku 2020 přímo zakazuje, přičemž ještě navíc sama neví, čím tu první generaci nahradí a zda v sobě vůbec najde vůli chiméru biopaliv dál udržovat, dost dobře nelze.
Že to tak chce Andrej Babiš, jemuž tato iniciativa zajistí odbyt produktů Agrofertu za více než jednu miliardu korun ročně, je jasné. Proč by ale totéž měli chtít lidovci a hlavně sociální demokraté, nota bene když je od stranického sjezdu váže přijatá rezoluce k tomu, aby se bránili oligarchizaci země?
Sociální demokracie za Babišovy střety zájmů nese spoluodpovědnost, a jistě i proto jí není příjemné na konkrétní příklady sama upozorňovat. Má ale opozici, která jí nahazuje míčky ke smeči. Miroslav Kalousek navrhuje, aby se firmy se státní účastí převedly z ministerstva financí pod ministerstva průmyslu, životního prostředí a dopravy. Týž Kalousek zvedl téma podpory biopaliv a Agrofertu. Ale co se neděje: z poslaneckého klubu ČSSD nejdřív zazní souhlas s opozicí, pak se na poslanecký klub dostaví ministr Babiš a sociální demokraty pacifikuje. Stačí k tomu pohrozit odchodem ANO z koalice. Dosavadní bilance od sjezdu ČSSD je tedy následující: strana se vzepře (snad) při volbě pěti členů televizní rady, neboť ta je naštěstí tajná. Ale pokud by boj proti oligarchizaci od sociálních demokratů vyžadoval revidovat některé body vládního programu nebo jiné dohody s Babišem z doby, než si postupující oligarchizaci uvědomili, nemají na to. To ovšem není politika aktivního zatlačování predátora, to je politika pouhého zadržování, navíc s posunutou platností.
Za neochotou jít do střetu je nedostatek odvahy: jistěže Babiš často i v politice blufuje, sociální demokraté to v principu vědí, ale neznají hranici, od kdy on to myslí vážně, takže ho nebudou pokoušet. Jejich obava je diktována průzkumy veřejného mínění, kde za ANO dlouhodobě zaostávají, jakkoliv v posledním měření firmy Median srovnali krok. Ale STEM jim ve stejnou dobu naměřil 18, zatímco Babišovi 30 procent. Defenzivní povaha si vždycky vybere horší variantu pro sebe a tou potom sama sebe paralyzuje.
Ve skutečnosti by konflikt s Babišem na oněch tématech uhrát asi šlo. Z vlády by odcházel on, to on by platil za kazisvěta. A co je v našem případě mnohem důležitější – kdyby se z takových biopaliv stal casus belli, upne se na jejich podstatu automaticky mnohem větší pozornost a hnutí ANO bude najednou vypadat jako skupina, která pro podnikatelské zájmy svého předsedy obětuje tak krásné sny, jako bylo vyčištění republiky od zlodějů. Něco takového by si Babiš čistě reputačně asi nemohl dovolit.
Tato logická úvaha má jedinou slabinu. Babiš je jak známo mediální magnát. Jeho noviny a rádio se takhle ptát nebudou. O biopalivech se jim povedlo téměř nepsat měsíc, dokud to jen šlo, a i ve chvíli, kdy už jimi žije sněmovna, informují o nich jen zdráhavě. A protože ani většina dalších médií se biopalivům a Babišově ubohé argumentaci kriticky skoro nevěnuje, obavu, že by Černý Petr po rozpadu koalice zůstal sociálním demokratům, nebo dokonce lidovcům, nelze úplně vyloučit. Totéž platí u zákona o státních podnicích.
Ještě pokročilejší formou nasazení mediální divize – než že bude ignorovat nepříjemné otázky – může být přímé zneužití v předvolební kampani. Sobotka má na triku privatizaci zbývajících 46 procent akcií OKD včetně hornických bytů Zdeňku Bakalovi a Babiš samozřejmě má pravdu, považuje-li tu privatizaci za ostudnou. Co by zbylo z image předsedy strany údajně pro spodních deset milionů, pokud by se po roční pauze v Mladé frontě DNES znovu vyvařovala kauza, v níž Sobotka dovolil uhlobaronovi obohatit se „na úkor“ horníků?
Častý argument, že v Babišových listech vycházejí i k ANO kritické komentáře, takže operují nezávisle na svém majiteli, se míjí se skutečností. Politici ostatních stran, byznysmeni, vlastně všichni pracují s existencí Babišovy mediální divize jako s faktorem, který je třeba brát do úvahy a jenž podle potřeby zvyšuje jeho palebnou sílu. Ty nejbrutálnější pravdy bývají tak jednoduché, že máme tendenci je přehlížet.