„Svým způsobem jsme už ve válce, ale neuvědomujeme si to nebo si to nejsme schopni připustit,“ prohlásil v únoru na bezpečnostní konferenci v parlamentu Karel Řehka, šéf Ředitelství speciálních sil ministerstva obrany. „Jsme tak trochu podobní lidem na palubě Titaniku. Pod čarou ponoru máme řadu děr, a na palubě se stále tancuje,“ podotkl náčelník Generálního štábu Petr Pavel. O čem mluvili a je situace opravdu tak vážná? Nejde o pouhé malování čertů na zeď s cílem zajistit vojákům o něco lepší živobytí?

Řehka hned upřesnil, že válka nemusí znamenat klasický souboj armád na válečném poli, jak je známe z učebnic:. „Rusko obchází naši obranu a vede hybridní válku podle nové doktríny.“ Ta podle něj zahrnuje také operace v kyberprostoru, propagandu a působení na ekonomiku.

Pachuť oslav konce druhé světové války

Jsme ve válce, říkalo se už před třinácti a půl lety, 11. září 2001, když bylo jasné, že za nárazem letadel do newyorského Světového obchodního centra byl koordinovaný útok teroristů. Několik hodin poté se také v Česku odehrál zatím asi poslední ostrý přesun jednotek protiletadlové obrany, kdy si vojáci opravdu nebyli jistí, jestli nejde do tuhého. Protiletadlové rakety a naváděcí radiolokátory byly rozmístěny poblíž Temelína, Dukovan a na okraji Prahy. Jejich obsluha tehdy v obavě před možným útokem hlídala nebe nad Českem a mnohým vojákům se jistě nedělalo dobře z představy, že možná dostanou rozkaz sestřelit civilní letadlo, pokud uhne z trasy a bude se blížit k některému z citlivých míst.

Rakety se podle informace Generálního štábu Armády ČR k jaderným elektrárnám a hlavnímu městu přesouvaly v Česku ještě v únoru 2003, když Američané se spojenci zaútočili na Irák. Tehdy ale stejně jako v případě nasazení protiletadlové obrany během návštěv amerických prezidentů v Česku v letech 2007 a 2009 šlo především o prevenci a nikdo se napadení našeho území vážně neobával. Byla to spíš rutina.

Dlouhá léta to vypadalo, že na obranu státu postačí pár raket a několik pronajatých gripenů. Byli jsme sice součástí koalice, která vedla „válku proti terorismu“, ale se zapojením armády na našem území či v nejbližším okolí za účelem obrany země se příliš nepočítalo. Bezpečnostní strategie ČR s konvenčním napadením zvenčí nekalkulovala do roku 2020. Bezpečnostní strategie ale na začátku letošního února prošla aktualizací. „Nelze zcela vyloučit přímé ohrožení území některých členských zemí NATO a EU. Ohrožení bezpečnosti spojenců může mít jak tradiční vojenskou povahu, tak i nejednoznačnou podobu metod takzvaného hybridního válčení,“ píše se v dokumentu.

Vše se změnilo před necelým rokem, když poprvé od konce druhé světové války na evropském kontinentě zabral jeden stát území druhého suverénního státu. A to, jak víme, nebylo všechno. Tři měsíce po anexi Krymu Ruskem dobyli bojovníci do té doby v médiích nepříliš často zmiňovaného Islámského státu dvoumilionové irácké město Mosul, začaly postupovat na Bagdád, zabírat větší části Sýrie. Bylo jasné, že – pokud se něco nestane – je ve vzduchu válka úplně jiné kategorie než dosavadní „válka proti terorismu“ bojovaná jaksi pohodlně na dálku.

Navíc se situace od loňského léta jednoznačně zhoršila. Rozhořela se rusko-ukrajinská válka na východní Ukrajině a mírové summity selhávají. Bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen a současný britský ministr obrany Michael Fallon mluví o tom, že Rusové si na Ukrajině „trénují“ podobný útok na pobaltské státy, tedy členy Severoatlantické aliance. Ruské stíhačky „cvičně“ přelétávají nad Švédskem či Británií a prezident Putin hovoří o nespokojenosti s uspořádáním světa po rozpadu Sovětského svazu a připomíná ruský jaderný arzenál. Islámský stát devastuje už i Libyi a cvičí džihádisty z Evropy, kteří se zatím „jen“ po stovkách vracejí na starý kontinent a podnikají první vražedné útoky. Na hranicích Evropy čekají miliony běženců a nikdo neví, kdo ukrytý mezi nimi v očekávaných migračních vlnách může přijít.

„Jsme zaskočeni. Kdo by si před patnácti měsíci představil, že dnes budeme mít paralelně tři velké konflikty – na Ukrajině, Blízkém východě a severní Africe,“ podotýká Miloš Balabán ze Střediska bezpečnostní politiky pražské Filozofické fakulty.

Blíží se 70. výročí konce nejstrašnější války a jeho oslavy mohou mít stejně podivnou pachuť jako oslavy dvacátého výročí konce prvního světového válečného konfliktu na konci roku 1938. Tehdy například i britské noviny, včetně editorialů The Times, psaly, že Hitlerův plán na zábor Sudet je legitimní, protože Československo připustilo dlouhodobý útlak sudetských Němců a problémy odmítalo řešit.

Obhájci Putinova postupu, který například ruský historik Andrej Zubov přirovnal ke krokům Adolfa Hitlera, jsou dnes slyšet nejen v Rusku nebo na Pražském hradě. „Kdyby provincie Kanady a Mexika ohlásily, že se připojí k Putinově Euroasijskému svazu a možná k jeho vojenskému bloku, americký prezident by určitě zareagoval stejně silově, jako to udělal Putin,“ komentoval loni americký politolog Stephen Cohen, zvaný „Putinův advokát“, rozhodnutí Ukrajiny přiblížit se EU a NATO a následné ruské kroky.

Jako na konci 30. let

„Mám husí kůži z toho, jak to připomíná něco, co už tady jednou bylo. Lžeme si do kapsy, pokud tvrdíme, že se nic takového jako před téměř 80 lety už nemůže stát,“ varuje historik Eduard Stehlík působící na ministerstvu obrany. Nesouhlasí s názory, že hybridní válka na Ukrajině je zcela nový fenomén a tápání mezinárodního společenství, které neví, jak mu čelit, je tedy omluvitelné. Podle něj hybridní válku praktikovalo například už nacistické Německo vůči Československu v českém pohraničí na konci 30. let, kdy henleinovci po politickém tlaku sáhli také ke zbraním. „To vše už tady bylo: podpora ze zahraničí, ať už logisticky, dodávkami zbraní, či silným propagandistickým působením na světové veřejné mínění,“ vypočítává Stehlík.

„Hybridní válka, tedy propojení diplomatických, informačních, ekonomických a vojenských nástrojů, není nový fenomén,“ přitakává generál Aleš Opata, ještě loni velitel zahraničních operací české armády, dnes zástupce Česka při velitelství sil NATO.

Hybridní válka probíhala třeba i ve Španělsku, přestože se o tamním konfliktu dnes mluví jako o válce občanské. I tam byl jasný záměr zastřít, že například Legie Kondor, podle hitlerovské propagandy jednotka naprostých dobrovolníků, byla regulérní součástí německé armády, ovšem bojující bez výsostných znaků. Utajené jednotky měla ve Španělsku i Mussoliniho Itálie.

Česká armáda dnes podle expertů nepřipomíná dobře vyzbrojené a vycvičené československé vojsko na konci 30. let, ale spíše podfinancovanou, podceňovanou armádu deset let předtím. „Politická reprezentace dospěla po roce 1918 k závěru, že žádná světová válka už nebude, a v rozpočtu bylo nejjednodušší sáhnout právě na armádu, která se tak na konci 20. let dostala do velice složité situace. Chyběl důstojnický sbor, zbraně, technika byla zastaralá,“ říká Stehlík. Když k moci nastoupil Hitler, peníze na armádu se zase našly. Vývoj lze dokumentovat třeba i na počtu absolventů známé Vojenské akademie v Hranicích: na konci 20. let jich bylo vyřazeno necelých padesát, v roce 1938 už dva tisíce. Původně dvouletá povinná vojenská služba se ve 20. letech zkrátila na 18 měsíců, pak se opět vrátila na dva roky a od 1. září 1938 měla být dokonce tříletá. K tomu ale už nedošlo. Přestože v tom roce byla československá armáda považována za jednu z nejlépe vyzbrojených v Evropě, podle Stehlíka potřebovala ještě nejméně čtyři roky na to, aby se s nacisty mohla utkat s reálnější šancí na úspěch. Na konci roku 1938 proti sobě podle historických pramenů například stálo 347 československých tanků proti 2420 německým.

Branná povinnost stále trvá

Když byla 23. září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, byl k jednotkám povolán milion a čtvrt mužů. Dnešní problém je, že nikdo neví, kolik Čechů je v současnosti vojenské služby se zbraní schopno. Když v roce 2004 skončila povinná základní vojenská služba, byly také zrušeny povinné odvody.

„Jestli se bude situace zhoršovat, armáda by se dnes měla vrátit k braneckému principu a k výcviku mužské populace v rozsahu alespoň pěti měsíců. Myslím, že brzy se takový návrh objeví,“ míní Stehlík.

Do vlády má zatím tento měsíc přijít novela branného zákona, podle níž bude vláda moci znovu povinné odvody na vojnu vyhlásit. Ne každý ale ví, že zrušením povinné vojny a pravidelných odvodů nezanikla pro občany Česka branná povinnost. „Branná povinnost je tu od Marie Terezie a stále trvá,“ připomíná mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek. Branná povinnost však ještě není totéž co povinná vojna, upozorňuje mluvčí.

Vláda dnes může, i bez novely, v případě ohrožení země povolat do zbraně či do jiných služeb státu všechny muže od osmnácti do šedesáti let. Může nařídit také povinná vojenská cvičení. A branná povinnost pro někoho možná překvapivě platí i pro ženy – ty by však většinou nedostaly zbraně, ale sloužily by například jako zdravotnice.

Podle novely, která dle ministerstva obrany reaguje na změněnou mezinárodní situaci, by měla vláda mít právo vyhlásit odvody podle vlastního rozhodnutí – tedy v případě zhoršující se mezinárodní situace, nečekat až na stav akutního ohrožení. Kdyby novela platila už nyní, je možné, že vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, v kombinaci s ofenzivou islamistů by odvody byly už několik týdnů či měsíců vyhlášeny. Ne každý je novelou branného zákona pochopitelně nadšen, vznikla proti ní petice. V jejím textu se uvádí, že přijetí novely by nás vrátilo „o krok zpět od svobody, kterou jsme si tak těžce vydobyli“. Podle webu Petice24.cz ji ale zatím podepsalo pouze 379 lidí.

„Živá síla“ ale armádě podle ministra obrany Martina Stropnického chybí. Jedná se asi o minus šest tisíc vojáků a počty mají být doplněny zvýšením takzvaných aktivních záloh. V nich je dnes 1254 českých občanů včetně 34 žen. Ambicí ministerstva je zvýšit zálohy na pětitisícový stav. Příslušníci záloh chodí do běžného zaměstnání, na čtyři týdny v roce ale musejí být uvolněni na vojenské cvičení. Podle novely by měli být zaměstnavatelé cvičících „záložáků“ finančně kompenzováni a odměna za účast na manévrech se má zvýšit z pěti set na tisíc korun měsíčně. Studenti by byli za vstup do aktivních záloh více motivováni zvýšením ročního stipendia za tento způsob služby vlasti (ze současných 12 tisíc na 20 tisíc).

Třicet českých tanků

Jednotky české armády jsou nyní naplněné ze 70 procent, přestože podle pravidel NATO je k bojeschopnosti třeba 90 procent. Úměra čím víc vojáků, tím větší pravděpodobnost, že se země ubrání případnému napadení, ale samozřejmě neplatí. „Ukrajinská či severokorejská armáda patří k největším na světě, přesto to není rozhodující,“ připomíná vojenský expert František Šulc.

Tuzemská armáda roku 2015 částečně používá téměř muzejní ruskou techniku. „Stále máme například zastaralá vozidla BVP, která dnes vidíte válčit na Ukrajině,“ podotýká bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.

Množství peněz, které dává stát na obranu, se navzdory tomu neustále snižuje. V roce 1993 to byla ještě 2,61 procenta hrubého domácího produktu. Před deseti lety šlo o rovná dvě procenta, což je výše výdajů, k jaké se Česko zavázalo směrem k NATO. Přesto poslanci na letošní rok i tváří v tvář nebezpečím v nepříliš vzdáleném okolí Česka schválili pouze poloviční výdaje, přesně 1,04 procenta. Do roku 2020 se sice mají zvýšit o 36 setin procenta, to je ale stále o dost méně, než dává dnes na armádu takové Polsko (letos 1,96 procenta). A procentuálně zhruba čtyřikrát méně, než investují do obrany Rusko a USA (obě země podle údajů z let 2010–2013 průměrně kolem čtyř procent).

Nejsme na tom ale nejhůř. Ještě laxnější než Česko je k obraně nedaleké Maďarsko, které své výdaje na obranu v posledních letech snižovalo až na letošních 0,75 procenta HDP. O něco méně lidnatá země má sice o něco početnější armádu než Česko (26 500 mužů ve zbrani oproti 21 000 v Česku), Maďaři mají podle renomované ročenky Military Balance také stejný počet okamžitého nasazení schopných tanků (Maďaři i Češi po třiceti), „Stropnického“ armáda ale vlastní výrazně větší množství bojových letadel (47 ku 14 maďarským). Poláci se naproti tomu mohou pochlubit 106 stíhačkami, bombardéry či bojovými vrtulníky. Jde ale o zemi s téměř čtyřnásobným počtem obyvatel, takže Češi mají zase víc bojových letadel „na hlavu“.

Je jasné, že počítat výzbroj u jednotlivých armád je zavádějící. V případě napadení některé členské země NATO – například ze strany Ruska – by měla zasáhnout celá aliance, kde by první housle hráli Američané. Menší východoevropské země v to alespoň většinou doufají. Jaké reálné síly by stály proti sobě?

„Rusko je schopné zvládat výborně operace v blízkosti svých hranic. V Gruzii se v roce 2008 dokázalo perfektně poučit, což se ukázalo na Krymu i Ukrajině. Na světové špičce jsou v dělostřelectvu, tancích a bojových vozidlech, raketovém vojsku,“ vypočítá expert na armádu Lukáš Visingr. Podle něj ale arzenál ruské armády vykazuje široké spektrum od nejmodernějších výstřelků techniky až po stroje pamatujících Stalina. V mnoha oblastech Rusové zaostávají o „celou jednu generaci“. Například ve vybavení bezpilotními letadly pro průzkum bojiště, v logistice či vůbec systému velení a organizování „digitálního“ bojiště. „V Gruzii si omylem sestřelili několik vlastních letadel,“ dodává Visingr.

Američané mají drtivou převahu v letadlových lodích (deset ku jediné ruské), mají téměř třikrát víc bojových letadel a helikoptér (necelých deset tisíc proti třem a půl tisícům ruských). USA sice výrazně zaostávají v počtu tanků (zhruba 9 tisíc proti 23 tisícům ruských), americké stroje jsou ale všechny moderní, zatímco řada ruských jezdila už v 60., či dokonce v 50. letech. Přestože Rusko i USA dávají na armádu přibližně čtyři procenta HDP, v absolutních číslech je rozdíl astronomický: 581 miliard dolarů v USA proti 70 miliardám v Rusku (údaje za rok 2014).

Na úrovni hadru

Nechuť českých politiků sypat víc peněz do obrany může souviset i s tím, že v černých dírách armádní korupce se v minulosti utopily stamiliony či spíše miliardy korun. A může souviset i s českým fatalismem poukazujícím na to, že ani vypiplaná armáda roku 1938 se nakonec nebránila a že by to jako obvykle za nás udělal zase někdo jiný.

„Když zbrojíte, neznamená to ještě, že budete válčit. Latinské přísloví říká: Chceš-li mír, připravuj válku. Útočníka může odradit i to, že ukážete, že jste ochotni k finančním obětem,“ říká Eduard Stehlík. „Pokud nejste ochotni obětovat ani ty peníze, jste pro možného protivníka něčím na úrovni hadru.“