Nedávno věhlasný americký politolog Fareed Zakaria otiskl v deníku The Washington Post článek s provokativním názvem „Vítejte v postamerickém světě“. Dalo se tušit, že jiskrný intelektuál, donedávna placený poradce bývalého prezidenta Obamy, se pokusí dokázat, že vina za současný propad americké autority padá celá na hlavu furianta Trumpa. Tuto logiku trochu ruší vzpomínka, že teorie amerického ústupu ze slávy není až tak nová a její základní argumenty již byly ohlodány na kost před deseti lety, kdy bylo na knižní trh poprvé vrženo stěžejní dílo s názvem Postamerický svět. Terminologická shoda není ani souhra náhod, ani plagiát: autorem díla nebyl nikdo jiný než právě Fareed Zakaria.

Po osm let Obamovy vlády, kdy v televizi CNN vysvětloval smysl všech prezidentových počinů, v sobě skvělý analytik potlačoval touhu označovat svět za postamerický a teprve po zvolení Trumpa jí dal volný průchod. Přišel čas opět vytáhnout revoluční teorii na světlo boží. Za pouhého půl roku dokázal prý nezbedný Trump přivést vniveč Obamovu snahu vzdorovat úpadku. Úpadku Obama vzdoroval pomocí „neokázalé síly“ a „vedení zpovzdálí“ a ke konci druhého funkčního období byla americká moc tak neokázalá, že se klidně dala přehlížet kvůli nicotnosti. Byl by to jen další příklad lesku a bídy intošů v duchu knih Paula Johnsona, leč v kontextu této úvahy je zajímavější jiná okolnost: do rukou koho vlastně vkládá Amerika putovní prapor vedení civilizovaného světa? To Fareed Zakaria prozrazuje hned v názvu jiného textu ve stejném deníku: „Trump připravuje odevzdání světového vedení Číně.“

Odpustím si lacinou jízlivost, protože důležitá je v tomto kontextu jiná otázka: Kde je v celé této konstrukci Evropa? Kam se poděla Evropská unie, která sama sebe nezřídka pasuje na nové civilizační centrum, na mocenský vrchol světové pyramidy? Kde je onen gigant, jenž podle slov kancléřky Merkelové bere na vědomí nespolehlivost agonizujících Spojených států a hodlá napříště samostatně zvládat problémy multipolárního světa? Kupodivu tam Evropa prostě chybí, v úvahách myslitele nehraje žádnou roli. Jak jinak, vždyť již ve své paradigmatické prvotině Budoucnost svobody ukázal Zakaria, že většina problémů, které Nový svět sužují a způsobují jeho postupné chřadnutí, má právě evropský původ.

Byla to pomsta Starého světa za veškeré nákazy, které Kryštof Kolumbus a jeho druhové dovezli ze světa Nového. Už tehdy v 90. letech viděl jasnozřivý futurolog, že všechny ty pochybné ctnosti – přebujelý sociální stát, amorfní všelidskost místo dělného a adresného humanismu, lhostejný multikulturalismus místo kultivace mravů, politická korektnost místo šlechetnosti a slušnosti – povedou dříve nebo později ke ztrátě svobody. Proto se o její budoucnost tolik strachoval.

Kdo chce Polsko bíti...

Jak se mohlo stát, že starý kontinent, jenž vojensky, politicky a kulturně oplodnil celé vyspělé lidstvo a půl tisíciletí zbytku světa doslova dominoval, zcela vypadl z politologických úvah o budoucnosti světa? Vždyť se stále pyšní novátorskou organizační jednotou v podobě EU, má největší ekonomický potenciál a nebývalý počet obyvatel. Nemohlo se to přece stát souběhem nepříznivých náhod, bez vlastního přičinění. Exemplární příklad toho, jak se dá přivodit úpadek, se odehrává nyní přímo před našima očima.

Pomineme-li záškodnické teorie, musíme uznat, že selským rozumem nelze pochopit snahu Evropské komise mermomocí podrobit Polsko ponižujícím sankcím. Nesmyslné je samotné načasování procesu, který by měl vyústit v odebrání hlasovacího práva v orgánech EU. Neumím si představit méně vhodný okamžik pro spuštění takové procedury. Rozvod s Velkou Británií ještě spotřebuje spoustu energie, a až bude dokonán, teprve pak bude Evropu bolet tak, jako válečného invalidu bolí před deštěm dávno uříznutá noha. Jako natruc připadá zásadní spor s Polskem na období důležitých voleb v Německu a Itálii.

Jen naivka se může domnívat, že nedávné napínavé volby v Nizozemí a Francii nadobro zažehnaly odstředivé pochody a zajistily integrační směřování Unie. Problém byl pouze zapouzdřen a pod kůží hnisá dál: ani po půl roce není v Holandsku žádná vláda, francouzský rádoby vzorný příklad dokazuje jen to, že marketingová manipulace má krátký dech a nemůže proměnit zahnívání v uzdravení ad integrum. Gangréna se jodem neléčí a push-upka nahrazuje ženská prsa jen opticky.

Ve sporu s Polskem stojí EU na prohru. Paradoxně prohrává v každém případě – i kdyby nakrásně Poláky demonstrativně vymrskala důtkami, svazek jako celek tím jen oslabí. Evropa bez Polska není úplná. Znamenalo by to jen znemožnění jedné z nejperspektivnějších a nejúspěšnějších regionálních velmocí z nepříliš přesvědčivých důvodů. Komu povaha polské soudní reformy připadá přece jen jako přesvědčivý důvod ke kolektivnímu umravňování, neboť útok na nezávislost soudů je překročením demokratického Rubikonu, toho odkazuji k posledním článkům největšího amerického znalce práva Alana Dershowitze, demokrata svou politickou příslušností („Soudnictví se stalo nástrojem v rukou těch, kdo prohráli ve volbách.“). Všechny polské obtíže totiž řešitelné jsou – na rozdíl od trampot německých nebo francouzských, jež řešení z definice nemají.

Obyvatelstvo Evropy pokud vůbec roste, pak jen díky početnému přistěhovalectví, a veškeré podobnosti jsou zdánlivé. Dopady procesu jsou přímo opačné: v Polsku čím víc přichází do země Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, tím víc bude zítra Poláků; v Německu čím víc je běženců z Blízkého východu, tím míň bude zítra Němců.

Po formální stránce je vítězství Bruselu v sousedské při takřka nepředstavitelné. Hned první pokus o přehlasování neprověří jednotu Polska, nýbrž Unie. Varšava nezastupuje jen sebe, je tu stále vlivnější středoevropská pospolitost. Dnes se jmenuje Visegrádská čtyřka, zítra to s velkou pravděpodobností bude projekt Trojmoří s 12 až 13 členy. Je to seskupení zemí, z nichž mnohé již deset let vykazují vyšší přírůstky HDP při nižší průměrné nezaměstnanosti než zbytek Unie. Neumím si představit, že by jejich vlády před zraky vlastních voličů svorně zvedly ruku pro ponížení Polska.

Stačí ovšem jen jeden hlas proti, aby Evropská komise ztratila tvář, a vyjevila tak celou svou neschopnost taktického myšlení, o strategickém ani nemluvě. A takový hlas již byl přislíben. Nejspíš Brusel dle svého zvyku zamete svár pod koberec a upře svou horečnatou pozornost k nějakým aktuálnějším nervákům, po ruce jsou volby v Itálii nebo referendum v Katalánsku. Přesně tak spadla pod stůl reforma Unie, k níž se zavázala pod dojmem brexitu a jež se nekonala ani v náznaku. Předseda EK Junker v záchvatu pracovitosti „vyrobil“ pět scénářů možného vývoje, úplným rozpuštěním počínaje a unitárním superstátem konče. Prostřední možností byl „odklad na neurčito“ – a to se hodilo. Teď je to Polsko, co brání bruselským úředníkům začít usebraně přemýšlet o tom, jak ze slepé uličky ven. Život ze dne na den, bez jakéhokoli projektu budoucnosti, bez srozumitelného rozkrokování vývoje – toť neklamná známka sociálních konstruktů v poločase rozpadu.

Kdo tady má navrch?

Pro potřeby ochranářské propagandy je znovu a znovu nasazována myšlenka ošoupaná jako starý pětník: podstatou sporu je prý morální a hodnotová nadřazenost pevného jádra Evropské unie nad demokraticky nevyspělými středoevropskými zabedněnci neschopnými překonat starokomunistickou mentalitu. Na jedné straně stojí údajná ukotvenost a zažitost demokratických tradic a institucí, na druhé sobeckost a nechuť novokřtěnců oplácet dobrodincům stejnou mincí. Proto ti první jsou tak úžasně solidární, zatímco druzí nevědí, co to slovo vůbec znamená. Je to záludný nesmysl, který neomlouvá ani nevzdělanost jeho hlasatelů. Takové sylogismy kulhají na obě nohy.

Západní Evropa skýtá přehršle opačných příkladů, vzmachem populistických hnutí a pošilháváním po východním autoritářství počínaje a obvyklým nedostatkem atlantické solidarity konče. Avšak nejde jen o fakta. Botanice se nelze naučit podle malovaných zátiší a z momentky pořízené během automobilových závodů nejde usoudit, který vůz bude v cíli jako první. Při srovnávání civilizačních procesů jsou určující jiné charakteristiky: dynamika, směr vývoje, hnací síly, zásady nebo, chcete-li, hodnoty.

Kdo dokázal, že Řekové, Portugalci či Španělé jsou demokraticky jaksi vyspělejší než Češi nebo Poláci? Vojenské diktatury tam vládly nerušeně až do poloviny 70. let, když ti druzí, údajně věční záškoláci, již měli za sebou zkušenost maďarského povstání, pražského jara či dělnických nepokojů v Radomi. O Německu pro jistotu pomlčím: je neslušné mluvit o dědičné demokratičnosti Němců a nezmínit se přitom o úloze amerických okupačních vojsk. Cožpak dnešní napjaté vztahy mezi včerejšími vychovateli a jejich učenlivými žáčky neukazují názorně, že tyto role jsou zaměnitelné, jsou pouhou funkcí času a nikdo je nemá propůjčeny navěky? Trapně a nabubřele vypadají nároky komisaře Avramopoulose zastupujícího v EK řeckou vládní koalici krajních levičáků s krajními pravičáky na právo poučovat Středoevropany, jak a v jakých ročních množstvích by měli přijímat uprchlíky z Orientu.

Dělení Evropy na západní a východní vždy bylo pouze politické, nikoli zeměpisné. Je to „jaltské“ dělení přehlížející střed a z civilizačního hlediska nikdy neexistovalo. Nikdy neexistoval žádný Západ od Berlína do Lamanšského průlivu ani žádný Východ od Vídně do ruských pruhovaných závor. Existuje euroatlantická civilizace, která se vyvíjí mimořádně nerovnoměrně, na střídačku, v neustálé výměně tahounů na vedoucích místech. Velká Británie bude její součástí neodvisle od toho, zda bude, či nebude v EU.

Každý chvilku tahá pilku

Společenské formace nezřídka ztrácejí vlastnosti a světonázorové základy, z nichž odvozují své autochtonní názvy. V dnešní politologii vše, co zatím nedostalo vědeckou definici, je na každý pád opatřeno předponou post-: postindustriální společnost nebo postmodernismus. Se stejnou mírou zlovůle, s jakou Fareed Zakaria fantazíruje o postamerickém světě, jsou jiní jeho kolegové již o krok napřed a bájí o vzniku „postzápadního světa“ (viz například časopis Foreign Affairs z března/dubna letošního roku). Společnost, kde základní hodnoty jsou relativizovány k nepoznání, kde žádná pravda není dost silná, aby stála za sebeobětování, kde není Paříž, která by stála za mši, se stává „postzápadní“ nezávisle na tom, kde se reálně nachází.

Zbytečně někteří zbloudilí Evropané vzhlížejí k putinskému režimu v Rusku, který o sobě tvrdí, že je ochráncem „tradičních západních hodnot“. Je to simulakrum, náhražková imitace. Rusko je mistrem ve stavbě Potěmkinových vesnic, kde průčelí jsou čerstvě natřena a hrají barvami, leč obydlí to není. Naštěstí je tu ještě evropský střed, kde jsou staré hodnoty zatím brány vážně, život bez nich vzhledem ke své nesrozumitelnosti nikoho moc neláká. Úpadek životních sil, energetická vyčerpanost Bruselu a nedostatek víry ve svou pravdu dávají tušit, že zlomit odpor Středoevropanů pro ně nebude snadné.

Nebylo by to poprvé v dějinách, kdy si pomyslný Západ a pomyslný Východ měnily místa coby civilizační centra. Ve starověku na sobě žluté tričko mívali střídavě Egypťané, Peršané, Řekové a Římané. Řím vojensky zvítězil nad Řeckem, ale o to hanebnější byla jeho kulturní porážka. Když patricijům konečně došlo, že pod náporem kočovníků se jejich civilizace definitivně hrouží do temnot barbarství, přenesli hlavní město říše na východ, do Konstantinopole. Je to fascinující jako umělecký obraz i jako historická skutečnost – druhý Řím vzkvétal, když ten první již dávno upadl v zapomnění.

Východní říše římská přežila západní o tisíc let a celou dobu byla hrází antického ducha a vzdorovala pokleslým mravům raného středověku. I když spory mezi latinskými a byzantskými teology se týkaly především věroučných témat, kupříkladu způsobu přípravy hostií, argumentace se zásadně nelišila od dnešního mentorování Bruselu. Papežští preláti kladli důraz na své prvorozenectví a druhotnost konstantinopolských bohoslovců. Dnes by jim jistě vytýkali „demokratickou nevyspělost“.

Staré rčení praví: Koho chce Bůh zatratit, toho nejprve připraví o rozum.