Českoslovenští legionáři bojující za první světové války v Rusku mají významný podíl na vzniku samostatné republiky. Na čtyři tisíce z nich zahynuly, v bojích nebo na nemoci. Jejich spolubojovníci jim v letech 1918 až 1920 vystavěli asi 140 pomníků, rozesetých tisíce kilometrů od sebe, od Uralu po Tichý oceán. Do 90. let minulého století se ovšem dochovaly jen dva, zbytek zmizel třeba pod novou továrnou nebo sídlištěm. V posledních letech se pomníky a hroby znovu obnovují. Velkou zásluhu na tom má Václav Bartuška, novinář, publicista, někdejší člen vyšetřovací komise k 17. listopadu, současný zvláštní velvyslanec České republiky pro energetickou bezpečnost.

Je to zdánlivě jednoduché: v archivech si najít patřičné dokumenty a mapky o hrobech československých legionářů v Rusku, koupit si lístek na vlak a vyrazit na východ k prvnímu památníku. Jenže pak zjistíte, že na místě, kde měl pomník stát, stojí něco úplně jiného. Po hrobech ani památky.

„Většinou jsem musel začít hledáním, kde hřbitov vůbec byl,“ říká pro Týdeník ECHO Bartuška. Československé legionáře má v úctě, váží si toho, co pro Československo udělali, proto je přesvědčen, že by se na ně nemělo zapomenout. To byl také důvod, proč v 90. letech vyrazil do Ruska. Vlakem najezdil tisíce kilometrů, byl až na Dálném východě a nejspíš se stal po desítkách let prvním Čechem, který přišel k hrobu legionářů v Krasnojarsku. Většinou ho čekalo složité pátrání, kde vlastně památníky stály. Třeba v Tomsku na jeho místě vyrostla továrna na kabely.

„Moje práce byla především zmapovat, co se s památníky stalo, kde stály,“ říká Bartuška. Pak se vydal na české ministerstvo obrany. Diplomaticky konstatuje, že to chvilku trvalo, než si armádní resort přisvojil plán na obnovu aspoň některých památníků československých legionářů. „Nakonec se to na ministerstvu stalo tématem, pak už to všechno jelo ve státní režii – a tak to má být,“ říká spokojeně Bartuška, který byl za svou práci dokonce vyznamenám Řádem zlaté lípy ministra obrany. „Jen jsem pomáhal na začátku, aby se to rozjelo. Je to důležitá část našich dějin. Kdybych to tehdy neudělal já, udělal by to pak určitě někdo jiný,“ dodává Bartuška.

Daváj volvo!

Když chce popsat, jaké těžkosti mnohdy obnovu památníků přinášejí, vypráví historku z Krasnojarsku z roku 1998. Náměstek tehdejšího gubernátora Krasnojarského kraje Alexandra Lebedě si řekl o úplatek 40 tisíc amerických dolarů. „Řekl mi, že si chce koupit volvo. A pohrozil mi, že jinak ten hrob úplně zničí, když mu peníze nedám,“ vzpomíná Bartuška. Přes veterány z Afghánistánu, kde populární generál Lebeď také bojoval, se Bartuškovi podařilo dostat se ke gubernátorovi na audienci. Nesložil sice desítky tisíc dolarů, které si Lebeď rád za přijetí účtoval, i tak věřil, že se mu podaří hrob zachránit.

„Lebeď se mě zeptal, kolik mrtvých v tom hrobu je. Řekl jsem, že sedmnáct, možná osmnáct. On se zeptal: Tisíc? A já znovu: Ne, sedmnáct, možná osmnáct.“ Tím audience skončila. „Ale hrob byl zachráněný,“ dodává Bartuška.

První opravený památník byl slavnostně „uveden do provozu“ v roce 2006 ve Vladivostoku. Pak následovaly další. Prakticky každý rok se nějaký opraví nebo postaví znovu. Obnova zničených pietních míst je součástí dlouhodobého projektu Legie 100.

Některé památníky mají podobu jen malé desky připomínající zemřelé, jiné již jsou a budou uměleckým dílem. Autorem většiny návrhů je výtvarník Pavel Holý z Vojenského historického ústavu. „V případě několika umělecky pozoruhodných původních pomníků jsme uvažovali i o tom, že vyrobíme jejich repliky – třeba v případě nádherného secesního pomníku v Irkutsku,“ řekl před časem Holý. „Problém je v tom, že vyrobit takovou repliku je složitá kamenická práce. Snad bychom se mohli domluvit s nějakou ruskou uměleckou školou.“

Bílí proti rudým

U některých míst je už poměrně složité určit, kolik českých legionářů zde skutečně spočívá. Komunistický režim se snažil připomínky na legionáře zahladit a dodnes se také ke znovuobnovení těchto památníků staví někteří místní spíše zdrženlivě. Legionáře považují prostě za „bílé“, kteří bojovali proti „rudým“.

Když má Pavel Filipek, který má na ministerstvu obrany válečné hroby na starosti, vyjmenovat největší problémy při obnově památníků, je poměrně stručný: „Neznalost, ideologická klišé, úzké osobní a skupinové zájmy, nedostatek tolerance i vlastenectví.“

České úřady zatím obnovily pomníky v Buzuluku, Krasnojarsku, Jekatěrinburgu, Nižním Tagilu, Čeljabinsku, Pugačevu, Kunguru a ve městech Verchnij Uslon a Polovina. Zatím to stálo 11,3 milionu korun. Další hroby budou přibývat, obrana by chtěla obnovit tak čtyřicítku pomníků.

Od roku 2004 dokonce na památníky myslí zákon o válečných hrobech a pietních místech. „Uctění památky svých padlých bratří slíbili legionáři evakuovaní z Vladivostoku v roce 1920,“ uvedl pro Týdeník ECHO Pavel Filipek z ministerstva obrany. A dodává: „O válečné hroby svých padlých vojáků se stará každá civilizovaná země.“

Jako listopad 1989

Václav Bartuška vidí v československých legiích podobenství s listopadem 1989. Většina Čechů až do konce první světové války bojovala na straně Rakouska-Uherska, ale poté se právě díky legiím a Masarykovi vytvořil mýtus, že Československo bylo na straně vítězů. Je to vlastně analogická situace s listopadem 1989. Tehdy většina národa nebyla disidenty a proti socialistickému režimu nijak aktivně nevystupovala. Ale díky Havlovi získalo Československo a později Česko silnou mezinárodní reputaci.