Kdyby se éra, kdy vládě dominoval Andrej Babiš, měla charakterizovat jedním trendem, byla by to posedlost sbíráním informací a jejich centralizací. Registr bankovních účtů, kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb.

Vždycky to provázelo mnoho vysvětlování, jak se tím zabrání, aby lidé „kradnuli“ a vyhýbali se placení daní. Nikdo se ale už neobtěžoval lidem zaručit, jak budou všechna citlivá data, tak snadno zneužitelná pro spoustu účelů od byznysu po vydírání, chráněna. Kdo všechno k nim má přístup. Jak se zpětně dohledá, kdo do konkrétní „složky“ každého občana nebo obchodníka nahlížel. Kdo ty náhledy bude řešit.

Debata se odehrála jen nad registrem účtů. Centrální banka se tehdy hlasitě ozvala, že u sebe nechce mít žádný black box plný citlivých dat o bankovních účtech a zároveň nemít žádnou kontrolu nad tím, kdo, jak a proč do něj chodí. Žádala přesnou evidenci každého, kdo se bude do registru na konkrétní účty dívat.

V debatě o bezpečnosti dat, kterých se ve všech možných branžích různě centralizuje čím dál tím víc, by takové pojistky měly být silné a jasné.

U soukromých firem to stojí na jasných principech. Data jim člověk dává dobrovolně, nenutí ho k tomu žádný zákon. A pokud je svéprávný, dává jim je v důvěře, že je nezneužijí. Jen na té důvěře funguje elektronické bankovnictví, platební karty, elektronické letenky, internetové obchody. Jakmile by se roznesla zpráva, že citlivá data byla třeba společnostmi na platební karty zneužita, nebo jen to, že je nebyly schopny ochránit, celý jejich model byznysu se hroutí. Je to podobné jako v bankovnictví, bez důvěry nemůže fungovat. Proto si ty firmy dávají opravdu pozor a investují velké peníze, aby data chránily.

U posedlosti státu sběrem a centralizací informací stejná logika nefunguje. Ta data lidi podle zákona pod hrozbou sankcí do všech těch centrálních databází dát musí. Nemají volbu. A stát není zdaleka tak motivován, aby citlivá data chránil. Úředníkům za to jistě hrozí sankce. Konkrétní viník se ale často hledá a trestá těžce.

Na riziko aktuálně upozorňuje případ ze Švédska. Tamní socialistická vláda premiéra Stefena Löfvena čelí skandálu, že z úřadu dopravní správy Transportstyrelsen, kde se shromažďují všechny informace o švédských řidičích, jejich přestupcích, trestech, pojistkách, unikla v masivním měřítku data. Sám premiér to označil za katastrofu. „To, co se stalo v  Transportstyrelsenu, bylo fiasko. Z tohoto důvodu vláda vyměnila vedení úřadu a zajistila, aby další příslušné úřady přijaly opatření, která zhoubné dopady zmírní.“

Ukázalo se, že švédský dopravní inspektorát svěřil v roce 2015 správu dat pobočkám IBM v České republice a Srbsku, aniž by si vyžádal jakékoliv bezpečnostní prověrky a sledoval jejich počínání s citlivými daty.

Švédská rozvědka Säpo upozornila podle serveru Local, že pracovníci české IBM měli on-line přístup ke všem datům odsouzených a podezřelých lidí. Pokud by chtěli, mohli technici IBM záznamy mazat, měnit nebo prodat. Eminentní zájem o takto citlivá data mohli mít z nejrůznějších důvodů jednotlivci, ale třeba i cizí státy.

Přístup do citlivých částí švédských sítí měli i srbští počítačoví odborníci. Ti mohli podle deníku Dagens Nyheter přes zabezpečenou švédskou vládní síť sledovat komunikaci mezi dopravní správou a 34 dalšími švédskými vládními agenturami. Celý systém je navíc připojen k chráněné unijní síti TESTA. Do ní mohou ze Švédska vstupovat jen vybraní lidé, kteří prošli příslušnými prověrkami.

Švédové vytvořili Velkého bratra, kterého zprivatizovali, a nedokázali uhlídat. Andrej Babiš by měl na svém volebním turné vysvětlovat, jak dobře má zabezpečeného Velkého bratra, kterého vytvořil na Finanční správě.