Nikde jinde než tady, na serveru Echo24, jsem se při sledování zpravodajství o státních oslavách 28. října nedozvěděl, že se v pátek pozdě večer při východu z Pražského hradu tvořila jakási ulička hanby. Několik desítek, možná stovka demonstrantů z davu, který to sem z města přišel vytmavit prezidentu Zemanovi, volalo na odcházející hosty různá doporučení a skandovalo, například „Miloše do koše“ nebo „Hanba, hanba“.

Zatímco první heslo demokrat přežije, i když třeba má námitky k tomu, jestli je to vhodná příležitost, heslo druhé bylo v tu chvíli naprosto skandální. Je trochu zvláštní, pokud mnoha lidem nedochází, že k účastníkům oslav založení republiky přistupovat takto en bloc je na úrovni, řekněme, anarchistů ve Vídni, když před budovou, v níž se koná ples města, útočí na hosty hromadně jako na kapitalistické svině, případně fašisty. Ale dobře, představme si, že mezi vycházejícími mohli být vyznamenaní nebo (v případě, že se vyznamenání udílela in memoriam) jejich potomci.

Mně například představa, že by se kvůli potížím demonstrantů s prezidentem měl cítit nějak provinile novopečený nositel Řádu bílého lva generál Jaroslav Klemeš, připadá naprosto skandální. Klemeš je poslední žijící „anglický“ parašutista, jehož otce mimochodem mezitím, co on v Británii trénoval na seskok do protektorátu, tady zastřelili za pomoc Židům. A nebyl to jen Klemeš, kdo si na Hrad přišel pro ocenění své odvahy patrně na sklonku života a kdo má právo cítit uspokojení, že tento stát, jemuž on nebo ona, případně jeho/její rodina tolik obětovali, si na ně přeci jen vzpomněl. Z těch, na něž se letos při udílení státních vyznamenání dostalo, byl také Alois Dubec, dezertér z vládního vojska v Itálii, partyzán a člen československého letectva v Anglii.

Nejnovější erupce protestů vůči prezidentu Zemanovi přišla, jak známo, po aféře s neudělením Řádu T. G. Masaryka Jiřímu Bradymu, přeživšímu Osvětim a strýci ministra kultury Daniela Hermana, který ho spolunominoval, lobboval za vyznamenání, a když je strýc Brady prý kvůli Hermanovým sporům s prezidentem nedostal, rozehrál skandál. V člověku od minulé neděle v přímé úměře s tím, jak den po dni tahali Bradyho jako cvičeného medvěda z předávání ocenění a čestných doktorátů do televize a na Staroměstské náměstí, rostl zvláštní pocit, že se tu zneužívá historie, druhá světová válka a holokaust a že se to používá k něčemu daleko profánnějšímu, než je připomínka hrůz minulého století.

Umanutost, s níž se náhle tolik osobností, premiérů, rektorů a primátorek vrhalo na pana Bradyho, aby ho zavalili svou přízní, by v neinformovaném pozorovateli mohla vyvolat dojem, že Brady je buď nejvýznamnější, nebo dokonce poslední oběť/aktér druhé světové války.

Takže jen namátkou, na koho se taky při letošních státních vyznamenáních, jichž je každý rok logicky omezený počet, nedostalo, přestože byli navrženi podobně jako Jiří Brady v kategorii osob, jimž bychom pracovně mohli říkat svědci pohnuté doby, kteří stáli „na správné straně“: Evžen Plocek, po Janu Palachovi a Janu Zajícovi třetí muž, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci; Jaroslav Vrbenský, křesťanský aktivista, zavřený v roce 1952 za organizování útěku jednoho kněze a propuštěný o deset let později; Jaroslav Hofrichter, palubní inženýr v 311. bombardovací peruti RAF, jenž letos v květnu zemřel, ale třeba by to vyznamenání udělalo radost jeho blízkým.

A nejsou jen muži a ženy ze seznamů schválených sněmovnou, Senátem, popřípadě vládou. Ještě v roce 2016, ač je to k nevíře, žijí desítky přímých účastníků druhého odboje. Asi na drtivou většinu z nich si s nějakou milou poctou za posledních 25 let někdo vzpomněl, nicméně privilegium státního vyznamenání z rukou prezidenta republiky se logicky dostane jen menší, zřejmě minimální části z nich.

Zemřou bez pozvánky na Pražský hrad. Kupodivu mívají tito pamětníci ke státním vyznamenáním a večerům, během nichž se vyznamenání předávají, úplně jiný postoj, než co se v posledních dnech ustálilo jako standard ve veřejném prostoru. Respektovali a respektují na Pražském hradě nikoliv pouze osobně Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana, ale skrze jeho hlavu český stát, jenž pro ně evidentně pořád cosi znamená. Už jen kvůli těmto lidem by bylo lepší příště státní svátky a památné dny z politického boje vynechat.