Minulou sobotu zemřel ve věku 87 let Elie (Eliezer) Wiesel, nejspíš poslední velká autorita, která mohla z přímé zkušenosti mluvit jménem obětí holocaustu a formulovat etické a politické ponaučení, které z něj plyne. Elie Wiesel prožil dramatický a na události bohatý život, stal se jakousi ikonou poválečného euroamerického židovství, které se vyrovnává s tragédií šoa a buduje svou novou identitu.

K ní patří hájení a obrana státu Izrael, stejně jako úsilí, aby svět už nikdy podobné hrůzy, jaké postihly evropské Židy, nedopustil. Ve Wieselovi se spojovala ortodoxní tradice východního židovstva (pocházel z městečka Sighetu na maďarsko-rumunském pomezí) s moderní západní mentalitou, kterou poznal po válce. Díky tomuto spojení představoval charismatický Wiesel pro Západ jakéhosi až posvátného člověka, jenž působivou a za všech okolností důstojnou formou předává svědectví vymizelého světa.

Jako šestnáctiletý byl s rodinou a svými krajany – jedním a půl milionem transylvánských Židů – odvlečen do Osvětimi, kde zázrakem přežil: ztratil tam však matku a v posledních dnech války i otce. Na rozdíl od jiných „mluvících svědků“, Prima Leviho a Jeana Ameryho, však pro Wiesela osvětimská zkušenost neznamenala ztrátu metafyzických jistot, zakořeněných v judaismu. Ten byl pro něj spjat s bohatstvím chasidské tradice, již načerpal ještě v Sighetu a k níž se vracel ve vzpomínkových pracích: Svět chasidů (česky 1996).

Konec války ho zastihl v Buchenwaldu, odkud se dostal do Francie, která mu jako židovskému sirotkovi poskytla azyl. Vystudoval filozofii na Sorbonně, psal do novin, francouzsky a jidiš, zajímal se o politiku. Po vzniku Izraele v roce 1948 jej odchází bránit. Zažívá to, co počátky židovského státu provázely – v nadsázce řečeno: nikdo nechce o jeho zážitcích z koncentračních táborů slyšet, holocaust (tehdy se mu tak ještě neříkalo) je tabu, stigma a znamení židovské hanby. Wiesel, který si prý v roce 1945 uložil deset let mlčení o válečných zkušenostech, vydává v roce 1955 první prózu Noc (česky 1999). Přichází v Evropě již do doby po odeznění první vlny koncentráčnické literatury, do jakési únavy z válečných hrůz, kdy mu nakladatelé vraceli rukopis s tím, že o holocaustu už všichni vědí všechno a o takovou literaturu není zájem. S pařížským vydáním tehdy mladému novináři, pařížskému dopisovateli izraelského listu Jediot Achronot, pomohl slavný Francois Mauriac, jak o tom významně a se sebestředností až nepříjemnou Wiesel píše v pamětech Všechny řeky spějí do moře (česky 1997). Wieselova Noc je naproti tomu textem zdrženlivým, psaným s vědomím, že realita, kterou musel jako sotva odrostlé dítě projít, je sama o sobě tak strašlivá, že ji není nutné doplňovat komentářem, reflexí a „literárním zpracováním“. To jediné, co s ní lze učinit, je nechat ji mluvit. Spíš než o vyprávění jde o sled scén a stručných dialogů o těch nejzákladnějších koncentráčnických věcech: hladu, permanentní přítomnosti smrti a bolesti, ale také o lásce k otci a odhodlání neztratit víru v Boha. Wiesel o tom všem psal tehdy bez „přesahu“, neliterárně, přičemž ostýchavost před doplňujícími slovy a obrazy neznamenala tlumit expresivitu a drastičnost. Zdrženlivost je způsobena něčím jiným: vystižením úžasu a děsu, kterého se svědek nezbaví žádným zpodobněním. Mlčet je však nemožné, i když mluvit lze jen s největšími obtížemi. Tak nezprostředkovaně jako ve své první knížce to v celém rozsáhlém díle udělal jen jednou. Díky tomu Noc patří k nejdůležitějším uměleckým svědectvím o šoa.

Wiesel se po úspěchu knihy v roce 1956 přestěhoval do New Yorku, kde dál psal pro izraelské noviny. Byrokratické potíže s prodloužením francouzských dokladů vedly k tomu, že požádal o americké občanství. V roce 1968 vychází jeho reportážní kniha o Šestidenní válce Jeruzalémský žebrák, která se snaží objasnit, zač Izraelci bojují. V roce 1965 navštíví Sovětský svaz, kde je šokován stavem židovské komunity a latentním sovětským antisemitismem (Židé mlčení). Navštěvuje i další traumatická místa: Jižní Afriku, Bangladéš, Vietnam. Vrací se do Sighetu, kde nalezne už jen střepy kdysi kvetoucí chasidské komunity.

V roce 1986 získal Nobelovu cenu míru, jež stvrdila jeho výsostné postavení a zosobnění „paměti holocaustu“. Podobné vážnosti a úctě se těšil snad jen „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (zajímavá shoda jmen: Wiesel znamená „lasice“), s nímž se osobně znal. Respektovali se, ale zároveň si konkurovali, takže nakonec by se jejich vztah dal nazvat zdvořilou ignorancí: píše o tom Tom Segev v knize o Wiesenthalovi Skutečnost a legenda.

Ne každý jeho autoritu respektoval. Velmi ostré kritiky měl mezi americkou (židovskou), tradičně ke státu Izraeli (hyper)kritickou levicí. Politolog Norman G. Finkelstein ho v knize Průmysl holocaustu (česky 2006) nazval „vrchním veleknězem zprůmyslněného holocaustu“ a obvinil ho, že za své přednášky o „mlčení“ inkasuje mimořádné sumy, k nimž ještě požaduje limuzínu s šoférem. Lze předpokládat, že Finkelsteinovi především vadil Wieselův vztah k Izraeli.

Elie Wiesel byl osobním přítelem Václava Havla, o nějž se zajímal již před rokem 1989. Při Havlově pobytech v USA se pravidelně setkávali a Wiesel několikrát, jako Havlův host, navštívil Českou republiku.