Rozhodnutí obchodního řetězce Lidl prezentovat výrobky značky Eridanous s obrázkem ikonických modrých kostelíků na Santorini, kterým grafik uřízl kříže, aby někoho nepobouřily, zafungovalo přesně opačně a vyvolalo nevídané pobouření napříč Evropou. Pravdu nemají ti, kteří ironizují české rozhořčení nad „takovou malicherností“, řetězec měl zákazníkům co vysvětlovat i v Německu nebo Belgii. Mezitím však v Evropě rok od roku mizí stovky a tisíce křížů bez povšimnutí. Tentokrát je totiž negumuje reklamní oddělení, ale realita křesťanství v Evropě.

V Německu od roku 1996 zmizely tři tisíce křesťanských kostelů. V diecézi Trevír, existující od prvního století našeho letopočtu, plánují likvidaci stovek farností do roku 2020. Co bude s kostely? Ve Francii je většinou demolují. Jiné řešení je nasnadě, ale budí mnohem větší emoce než likvidace – zhruba čtyři miliony praktikujících katolíků mají v zemi galského kohouta k dispozici na čtyřicet tisíc kostelů. Odhadem pět milionů muslimů se musí spokojit se dvěma a půl tisíci mešitami. Samozřejmě ani všichni muslimové ve Francii svoji víru nepraktikují, současný počet mešit však nedostačuje potřebám těch praktikujících.

Zatím se ale křesťanské chrámy uzpůsobují hlavně ke komerčním účelům – v Miláně a v Dublinu se z nich stávají noční kluby. Vždy pozvednu obočí, když čtu, jak pokrokové zákony zase schválili v katolické Itálii nebo v katolickém Irsku. V obou zemích dnes tvoří praktikující křesťané menšinu populace. Stejně tak v Rakousku, Španělsku, Portugalsku nebo na Maltě. V Londýně mají z kostela bazén a v jedné z někdejších zpovědnic se nachází sauna. Z kostela v Maastrichtu je zase knihovna, v jiném kostele je prodejna nábytku, úschovna kol nebo skatepark. Kříže dávno zmizely v lokálních muzeích, zaprášených skladech nebo antikvariátech.

Pokušení ukrýt kříž se týká i křesťanských církví ochotných následovat ducha doby – a nejde jen o výstřední luterskou biskupku Evu Brunneovou ze Švédska, která v roce 2015 navrhovala odstranit kříže z dosud křesťanské modlitebny pro námořníky, aby se tak z ní stalo „inkluzivnější místo“ neurážející příslušníky jiných náboženství, především islámu. Pro dokreslení absurdity není od věci zmínit, že Brunneová je lesba a se svou partnerkou vychovává syna, což konzervativní muslimy uráží pravděpodobně mnohem víc než symboly křesťanství v křesťanské modlitebně.

I mnohé katolické kostely se proměňují v lepším případě v koncertní sály a výstavní síně, v horším v kulisy pro veselá divadla s panďuláky, která ani v nejmenším nepřipomínají obřady, pro něž byly vystavěny. Krátkodobě to možná funguje – koncert, výstava nebo představení pro děti, ať už jsou alespoň zpočátku okořeněny modlitbou, nebo ne, přivábí návštěvníky, kteří by jinak do sakrálních staveb ani nepáchli. Je to však počátek transformace chrámů v multifunkční centra s historickou výmalbou a k odklízení přebytečných náboženských artefaktů je odtud jen krůček. Většinová společnost na tom nic špatného nevidí, ale církevní představitelé by mohli.

Kříže mizí spolu s kostely jako na běžícím páse bez většího zájmu okolí. Postkřesťanská Evropa už pozůstatky křesťanské minulosti nepotřebuje, pokud zrovna nevykazují výjimečnou historickou hodnotu, a tak se jich zbavuje a pokouší se je transformovat v něco, čemu rozumí. Na jednu stranu je to pochopitelný a nezastavitelný proces. Na druhou stranu pak není divu, že korporáty přistupují na hru těch, kteří hlasitě křičí: My kříže nechceme.

Kultury se běžně ztotožňují s konkrétním kultem a dříve či později se jedno náboženství vždy stane dominantním. Momentální náboženská neutralita Západu představuje unikát a vede k situacím v jiných kulturách nemyslitelným. Nahodilé pobouření sice možná přinutí Lidl příště vyfotit na obal a do letáků namísto kostelů přírodní skaliska, ale na samotném trendu nic nezmění.