Neziskové organizace jsou čím dál častěji předními politiky, třeba prezidentem Milošem Zemanem nebo Václavem Klausem ml., popisovány jako hrozba. Podle bývalého prezidenta Václava Klause existuje jakýsi „NGOismus“, ideologie, kterou neziskovky prosazují jaksi mimo demokratický proces. V části veřejnosti tenhle pohled, zdá se, rezonuje. Má reálné opodstatnění, a pokud ano, jaké? Týdeník Echo o tom debatoval s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem, konzervativním publicistou Matyášem Zrnem, který se angažuje v Občanském institutu, sociologem Janem Sládkem, jenž se soudobým aktivismem zabývá vědecky, a sinologem Martinem Hálou, který dlouhou dobu pracoval pro Open Society Fund.

Slova jako NGOismus nebo neziskovky v současné debatě fungují jako nálepka pro jakousi vágně definovanou pokrokářskou ideologii, která se ve společnosti prosazuje mimo standardní demokratické postupy. Existuje nějaká nezisková ideologie, politická agenda?

Sládek: Nálepek, které nemají reálný základ, světem obíhá spousta, stejně jako bankovek, jež nejsou ničím kryté. Představa, že neziskové organizace mají nějaký společný politický zájem, je podle mě optický klam. Jaký společný zájem mohou mít fotbalisté, myslivci, Evropské hodnoty a Občanský institut? Především si ale nemyslím, že by nějaká forma sdružování lidí nějakým způsobem obcházela demokratický proces. Politické strany jistě mají v demokracii důležité místo a jejich férová soutěž patří mezi pilíře systému. Není to ale pilíř jediný.

Hála: Termín NGOismus mi přijde podobný slovu dalajlamismus, se kterým přišel bývalý premiér Petr Nečas, sám přitom skončil jako pročínský lobbista.

Zrno: Nechci mluvit za Václava Klause, k němuž měl Občanský institut dost daleko, ale v těch debatách o „NGOismu“ podle mě nejde o všechny neziskové organizace, mezi nimiž skutečně jsou velké rozdíly. Jde v nich o část neziskového sektoru, která je financována převážně ze státního rozpočtu, která prosazuje agendu, která by v normálním demokratickém procesu nikdy odhlasována nebyla, protože většina společnosti ji prostě nesdílí. Agendu, řekněme, progresivistickou. Nevidím v tom nic nedemokratického, nepovažuji je za nějaké SA, které by ve skrytu připravovaly státní převrat. To, že dostávají peníze taky ze státního rozpočtu, není principiálně špatné. Pokud parlament schválí rozpočet, z nějž jdou peníze třeba na Gender Studies nebo pro Nesehnutí, nemůžu to označovat za nelegitimní, i když si myslím, že je to špatné rozhodnutí. Nevadí mi, že ty organizace mají agendu, vadí mi, že se k ní otevřeně nehlásí, tváří se jako nezávislé a nepolitické organizace. Přitom když jde člověk hlouběji, zjistí, že mnozí z těch aktivistek a aktivistů mají skutečně svérázné politické představy. Občanský institut, ve kterém se angažuju, má taky agendu – společensky konzervativní a ekonomicky liberální. My se k ní ale hlásíme otevřeně a taky jsme o dost horší ve shánění peněz, ne jako Gender Studies, které jenom z evropského sociálního fondu během několika posledních let dostaly 23 milionů.

Pánek: Přesně. Vy tvrdíte, že jste jen proti těm „špatným“ neziskovkám, a sám pracujete v té „dobré“. Klaus to vlastně říká podobně, vadí mu ty neziskové organizace, které podle něj říkají špatné věci. Jako třeba že by tady neměla být korupce, jako to dělají Nesehnutí. Hrůza. Nebo třeba že by měly být stejné podmínky v práci a oceňování pro muže i ženy. To je zřejmě taky strašná věc. Ale vraťme se k těm penězům. To, že nějaká organizace dostává dotace, přece neznamená, že si je její členové rozdělují mezi sebou. Neziskové organizace nemohou vytvářet zisk, který by si majitelé po konci účetního období rozdělili. Můžeme mít pocit, že stát nebo nadnárodní instituce – třeba OSN, Světová banka, Evropská unie – financují věci, které za takovou podporu nestojí, ale i v tom případě je problém na straně státu či toho, kdo platí, neziskovky jenom využívají možností, které se jim nabízejí. Soutěží o ty peníze a nic negativního bych v tom neviděl, spíš naopak – vyžaduje to od nich schopnost představit projekt, naplnit nějaké ukazatele a tak dále. O tom, jak je kdo schopný sehnat si peníze, oslovit dárce, může vypovídat i podíl nestátních peněz v jeho rozpočtu. Ale ten může být někdy zavádějící – na pomoc obětem tsunami se vybírá daleko snáz než na pomoc českým Romům. Řeči o „NGOismu“ mi připadají typické pro pokleslou českou a středoevropskou politickou kulturu, typické pro lidi, jako jsou Zeman a Klaus, kteří místo věcné debaty dávají přednost osobním útokům. Podobných nálepek se používá hodně, jednou jsou to neziskovky, jindy liberální intelektuálové, liberální média, vědci, kteří si dovolí volat po odpovědnějším přístupu k uprchlíkům, velvyslanci… Je to projev snahy delegitimizovat jiný názor, než je ten můj, je to neférové, neproduktivní a arogantní. Místo věcné debaty se vytáhne nějaký ten NGOismus. Je to trapné.

Zrno: Ano, neziskové organizace si nemohou rozdělovat zisk. Ale mají nějaké mzdové náklady a ty mohou být nepřiměřeně vysoké. A je legitimní otázka, jestli ty veřejné peníze jsou vynakládány účelně, jestli je skutečně potřeba uspořádat stopětadvacátý workshop o domácím násilí, draze tisknout na křídovém papíře publikace, které se pak jenom válí po kancelářích. To všechno stojí peníze, které by se třeba daly využít na stavbu azylového domu pro oběti domácího násilí.

Sládek: O neziskových organizacích se často mluví, že dělají něco ve skrytu ne dost transparentně, naznačuje se, že v jejich sektoru je nějaký korupční potenciál. To, že si Česká republika v žebříčku vnímání korupce stojí, jak si stojí, ale jistě není „zásluha“ neziskových organizací. Jsem zastupitel v jednom pražském obvodě a troufám si říct, že jestli někdo hledá příklady netransparentního hospodaření, měl by se daleko spíš podívat na městské firmy. Jestli někdo má dojem, že se tady rozhazují peníze neziskovkám, ať jde za tím, kdo jim ty peníze dává. Ale rozpoutávat debatu o prostředcích, které se prý vyhazují na neziskové organizace, mi přijde jako snaha odklonit pozornost od daleko většího plýtvání někde jinde. Dělat z neziskovek obětního beránka v době, kdy ve společnosti sílí strach, mi přijde jako typické zaměňování nápadného za podstatné.

Pánek: Nemyslím si ani, že by neziskovky skrytě prosazovaly politickou agendu. Některé ji mají a otevřeně se k ní hlásí, feministické Gender Studies stejně jako konzervativní Občanský institut.

Hála: Problémy, které popisujete, nejsou typické jen pro neziskové organizace, ale pro organizace a instituce obecně, narazíte na ně ve státních organizacích, sportovních klubech, všude možně. Za tím tažením proti „NGOismu“ vidím silný etatismus – představu, že všechny problémy by měl vyřešit stát, případně stát v kombinaci s trhem, což je zjednodušující a absurdní představa. Na praxi neziskových organizací je možné ledacos kritizovat, ale upírat jim legitimitu je projev nepochopení toho, jak funguje demokracie.

Zrno: Všude, kde se rozdělují velké peníze, může vzniknout morálně korupční prostředí. Známe příklad těch evropských operačních programů, kde se financovaly nesmyslně předražené cyklostezky a podobně. Netvrdím, že v neziskovém sektoru to je stejné, ten objem peněz je násobně nižší. Ale morálně korupční prostředí existuje i tam. Velké množství nepochybně inteligentních a vzdělaných lidí tráví čas sepisováním desítek a desítek projektů, které mohou být až vylhané, protože je potřeba je narazit na nějakou konkrétní výzvu. Používají přitom absurdní žargon, který kdyby slyšel Karel Palek, napsal by pokračování své Řeči komunistické moci. Už i v Ekolistu jsem se v textu jednoho ze zakládajících členů Hnutí Duha dočetl, že „příslušníkům zeleného hnutí brání v realistickém pohledu jazyk grantových formulářů a PR agentur“. Spousta lidí tráví čas vymýšlením takových projektů, spousta dalších lidí je pak zpracovává...

Sládek: Západní sociologie pracuje s termínem „NGOizace“, tím se nemyslí nějaký „NGOismus“, ale proces, v němž se původní, třeba nějakým způsobem ryzí aktivismu nějak institucionalizuje. Z idealistického mladého squattera se stává pracovník nevládní organizace s vlastní kanceláří a úředními hodinami. NGOizace je některými autory kritizována jako síla, jež ničí autentický aktivismus.

Pánek: V podobném duchu jsme jako Člověk v tísni často kritizováni zleva, jako organizace, která jen pomáhá vylepšovat odporný kapitalismus, místo aby se ho snažila svrhnout a přijít s něčím novým a úžasným místo něj.

Na západě sílí populistická hnutí, která se vymezují proti „globalistům“, část neziskových organizací jimi bývá popisována jako součást nějaké globální moci, která po světě prosazuje svou jednotnou agendu. Často se v té souvislosti mluví o úloze finančníka a mecenáše George Sorose. Nebo o amerických ambasádách jako převodních pákách té progresivistické „světovlády“.

Hála: Ta situace je daleko složitější. Politické přesvědčení významných dárců je velice různorodé. Ani Sorosova nadace Open Society Fund nebývala nějak jednoznačně progresivistická, dřív se ve vztahu k téhle agendě projevovala dost zdrženlivě, už jenom proto, že George Soros pochází z východní Evropy. Ale to se poslední dobou trochu změnilo. Existují však různí dárcové, není tu jenom Soros, jiní mecenáši podporují konzervativní kauzy, další třeba ty nativistické. A pak jsou tu vlády různých zemí, které netransparentním způsobem podporují zase ty své neziskové organizace. Třeba čínská vláda financuje některé české neziskové organizace propojené s politikou a byznysem. Neziskovky, které prosazují nějaká výrazně progresivistická témata, jsou dobře vidět a snadno se do nich trefuje, je snadné je karikovat. Ale skutečnost je daleko složitější.

Zrno: Samozřejmě že americká ambasáda nebo americké neziskové organizace, které jsou třeba částečně napojené na vládu, mají nějakou svou agendu a nějakým způsobem zasahují do místní politiky, ale nemyslím si, že to je vždycky špatně. Vlastně nechápu, proč to třeba Rusko nedělá podobně transparentně a místo toho platí přes bílé koně proruské weby.

Hála: Netransparentní způsob, kterým svoje neziskové organizace financují třeba Rusko a Čína, vyplývá z charakteru těch vlád samotných. Když se někdo uchází o peníze z amerických vládních zdrojů, musí podstoupit transparentní proces, který probíhá pod silnou veřejnou kontrolou. U jiných vlád je to neprůhledný proces bez kontroly – a podle toho pak vypadají výsledky.

Pánek: Bylo by absurdní srovnávat agendu, dejme tomu, ruských organizací a západoevropských nebo amerických neziskovek, vesměs vedených transparentně a spojených s hodnotami liberální demokracie, se svobodou. A k hodnotové agendě, která klade důraz na svobodu jednotlivce, pluralitu, transparentnost, k té se rád přihlásím, protože představuje hodnoty společnosti, ve které bych chtěl žít. Země jako Rusko a Čína prosazují hodnoty úplně jiné.

Zrno: Vladimir Putin se taky tváří, že šíří hodnoty, že brání evropskou tradici proti soudobé dekadenci. Je mi líto, že mu na to skočili i někteří moji konzervativní přátelé. Já část té kritiky vůči západnímu progresivismu sdílím, ale nenapadlo by mě hledat záchranu na Východě. Putin je schopen tu roli zachránce předvádět, pro část levice i pro část pravice, platí Syrizu i AfD. Je ale pravda, že George Soros před pětadvaceti lety a George Soros dnes je docela rozdíl. Jeho nadace už nešíří jenom ty hodnoty, o nichž jste mluvil. Někdy mluví o globální politice a globální agendě. Prosazoval velice vyhraněný postoj k uprchlické krizi a to už není záležitost hodnot, na kterých by se všichni shodli. Dřív než Angela Merkelová přišel s návrhem rozmisťování uprchlíků, to už je velmi konkrétní agenda a není nic udivujícího na tom, že vzbudila odpor.

To tažení proti neziskovým organizacím je někdy prezentováno jako spor, řekněme, kulturní. Na jedné straně domácí kultura různých zemí a na druhé ta globální, třeba kulturně cizorodá agenda, kterou razí ty nadnárodní neziskovky.

Hála: Znovu připomínám, že představa o neziskovkách a dárcích jako o ideologicky jednotném progresivistickém bloku je mylná. Existují i konzervativní dárci, kteří ale třeba nejsou tolik vidět. Část problému spočívá v tom, že jedna část ideového spektra je v téhle oblasti vidět víc než druhá, to ale neznamená, že je proto taky větší a vlivnější. Klausovi a ostatním podobně smýšlejícím politikům se v mnoha lidech podařilo vzbudit přesvědčení, že neziskové organizace rovná se progresivismus, globalismus. Ale není to takhle dané.

Zrno: Když ale silná americká nadace, třeba Sorosova, vstoupí do malé chudé země, může to působit jako kulturní imperialismus. Znám situaci na Balkáně, třeba v Černé Hoře nebo Makedonii, jsou to země, kde intelektuální vrstva je v absolutních číslech nepočetná a chudá. Její část se na prostředcích zvenčí může snadno stát závislou, v zemi navíc nemusejí být nějaké konkurenční vnitřní zdroje financování, takže to může působit tak, že si Soros svou „jemnou silou“ podmaňuje debatu. To zas vyvolává protireakce, třeba i extrémně nacionalistické, nebo až polofašistické.

Hála: Dlouhou dobu, skoro deset let, jsem řídil aktivity Open Society Fund v Nepálu, to je taky chudá země. A nebylo to tak, že by mi z New Yorku přicházely nějaké direktivy, jakou ideologii tam mám šířit. Snažil jsem se tu pomoc směřovat k lidem a projektům, které si podle mě pomoc zasloužily. Jestli to moje rozhodování bylo nějak ideologicky ovlivněné, bylo to kvůli mým hodnotám a mému přesvědčení, ne kvůli nějaké centrálně šířené agendě. Představa, že George Soros všechny národní pobočky svojí nadace řídí jako loutky, je pomýlená.

Zrno: Ve světě neziskových organizací ale taky došlo ke generační výměně. Dnešní studenti jsou jiní než byli třeba v 90. letech, ke světu neziskových organizací přirozeně inklinují spíš než absolventi technických oborů lidi z humanitních fakult, kteří mají blízko k progresivistické levici. Není za tím žádné spiknutí, není to tak, že by v New Yorku seděl vrchní iluminát, který to všechno řídí.

Pánek: Ale právě tak to bývá prezentováno. A vidím za tím i chybu českých médií, která ty nálepky často bezmyšlenkovitě šíří, místo aby se novináři na věc podívali hlouběji, prozkoumali strukturu financování a tak dále.

Není český progresivismus jenom takový strašák pro část konzervativní publicistiky s daleko menším vlivem, než se mu připisuje? Kdekdo dnes v článcích bojuje proti politické korektnosti, ale nevypadá to, že by se v Česku nějak uchytila, představovala reálnou hrozbu.

Zrno: Všechny věci, které se uchytily na Západě, dobré i zlé, s nějakým zpožděním dorazí i do Česka. Dneska se různým výstřelkům politické korektnosti na Západě můžeme smát a myslet si, že nás se to netýká. Ale jednou se týkat bude a třeba se pak budeme divit.

Hála: Progresivismus, politická korektnost jistě reálně existují. Je to karikatura liberálních hodnot, karikatura, která ty hodnoty v důsledku podkopává, protože vyvolává protireakci, jíž jsme teď svědky. Ale ta protireakce je zase karikaturou konzervativních hodnot, protože sklouzává k těm nativistickým, polofašistickým extrémům. Progresivismus mi vždycky lezl na nervy, když jsem v 90. letech přijel na univerzitu v Berkeley, nestačil jsem se divit, jsem možná jeden z prvních, kdo v Česku publikoval kritické články o politické korektnosti. Dnes mě ale podoba toho odporu proti progresivismu a politické korektnosti někdy znepokojuje víc než šílené nápady pokrokářů.