Od nového roku se rodiny mají lépe. Z daní mohou odepsat za druhé, třetí i další dítě ještě víc než dosud, na jedno dítě konkrétně o 2400 nebo 3600 korun navíc. Kromě toho mohou požádat o 8500 korun za poplatky, které loni zaplatili ve školkách. Zmíněné částky se budou zvyšovat v dalších letech.

Rozhazování peněz ze zadluženého rozpočtu na pomoc „mladým rodinám“ vítají všichni, lidovci, sociální i občanští demokraté. Proti oblíbené kartě populistů se ozval jedině v televizi Prima Václav Klaus. „Pořád se bojím finanční situace, která tady je, protože někdo bude muset ty dluhy někdy začít splácet,“ snažil se vrátit debatu o podpoře rodin do reality. Pokud je exprezidentův pohled správný, pak vládní podpora rodin naopak populační vývoj v zemi ohrozí.

Podpora bez hranic

Rozměry, do kterých vyrostla česká podpora rodin s dětmi, nemají ve světě obdoby. Jako v jediné zemi zde manželé snadno dosáhnou na negativní daň z příjmu. Podle údajů OECD doplatil v roce 2013 stát rodině se dvěma dětmi, otcem vydělávajícím průměrný plat a s matkou v domácnosti každý měsíc patnáct set korun. To se v příštích letech ještě zlepší. Výpočet OECD zahrnuje částku, kterou stát strhne z hrubé mzdy na dani příjmu a pojistném, kromě toho daňové slevy, bonusy a rodinné dávky.

V žádné zemi na světě dosud nebyl ani tak velký rozdíl mezi daněmi, které platil otec rodiny a osamělý člověk. Single s průměrnou mzdou odvádí na dani příjmu a pojistném téměř šest tisíc měsíčně víc. V procentním vyjádření byly jeho daně o 29,3 procenta vyšší než daňové zatížení živitele rodiny. Zdanění se sazbou o 20 procent vyšší musí strpět průměrně vydělávající osamělá osoba ve Slovinsku, Irsku, Maďarsku, Belgii a Německu. Ve vyhlášených sociálních státech, jakými jsou Švédsko nebo Francie, však není zdanění osamělých ani o deset procent vyšší.

Ani rekordními slevami na dani a dětskými přídavky však nejsou výhody pro tuzemské rodiny vyčerpány. Po narození dítěte mají nejdříve nárok na 28 týdnů mateřské dovolené a potom ještě mohou matky či otcové zůstat se státní podporou doma až do čtyř let dítěte. To je třeba z pohledu Němců neobvyklý luxus. Mateřská dovolená tam trvá 14 týdnů a rodičovský příspěvek se platí nejdéle 14 měsíců od narození dítěte.

Z pohledu poslanců si však mladé rodiny zaslouží ještě víc a bez připomínek schválili návrh lidovců na další zvýšení daňových slev a na školkovné. „Sleva na dani na druhé a další dítě odpovídá naší představě o rodinné politice,“ prohlásil v debatě o nové podpoře rodin předseda opoziční ODS Petr Fiala. Notoval si s ním významný člen klubu ČSSD Václav Votava slovy: „Zvýšením daňové slevy na druhé a třetí dítě vracíme pracujícím rodičům peníze, které odvedli na daních. Myslím si, že je to výraz prorodinné politiky vládní koalice,“ pochválil se Votava.

Rovnost v otroctví

Nejvyšší podpora rodin na světě a široká přijatelnost této politiky má historii, která začíná záhy po potlačení pražského jara v roce 1968. Rodičovský příspěvek vznikl pod názvem „mateřský příspěvek“ v roce 1969 a vyplácel se matce rok po narození druhého dítěte. Už v roce 1971 byla jeho výplata prodloužena na dva roky, v roce 1987 dokonce na tři roky. Jeho výše vyrostla od pěti do osmi set korun a držela se na úrovni čtvrtiny průměrné mzdy. V roce 1969 se začalo vyplácet i porodné, které dosáhlo v roce 1972 dvou tisíc korun. Další peníze stát rodinám posílal přes novomanželskou půjčku, ze které se po narození prvního dítěte odpouštěly dva tisíce korun, po narození druhého nebo dalšího dítěte čtyři tisíce korun. Také dětské přídavky preferovaly početnější rodiny. Třeba v roce 1988 dostávala rodina na jedno dítě měsíčně 90, na dvě děti 430 korun a na tři už 880 korun.

Výchovou dětí si úplně každý mohl vydělat relativně slušné částky peněz. „V literatuře se lze setkat s hodnocením tohoto období jako období se systémem tak rovnostářským, jaký nebyl v žádné zemi sovětského bloku,“ upozorňuje socioložka Milada Tomková z Masarykovy univerzity v Brně. Komunisté tak zabili dvě mouchy jednou ranou. Občanům frustrovaným pádem vojsk Varšavské smlouvy nabídli životní alternativu ve výchově rodiny a vyšší porodnost slibovala přísun nové pracovní síly do systému povinné zaměstnanosti.

Plodnost se opravdu zvýšila a v roce 1974 dosáhla hodnoty 2,43 dítěte na jednu ženu a ještě v roce 1989 se udržela na průměrné hodnotě 1,87 dítěte. Lidé zároveň přijali za svou rovnostářskou ideologii pozdního socialismu. Socioložka Tomková ji popisuje citátem teoretika moderní demokracie Alexise de Tocqueville. Ten oceňuje na demokracii pozitivní touhu po všeobecné rovnosti, která nutí každého vyrovnat se těm nejlepším, dodává však: „V lidském srdci tkví také zvrhlá touha po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli strhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě.“ Právě zvrhlou touhu po rovnosti v české populaci dokázal oslovit normalizační režim, který mohutným přerozdělováním zajistil, že skoro všichni měli stejné příjmy bez ohledu na výkon.

Normalizační režim, kde měl každý své jisté, by mohl sloužit jako příklad pro ty, kdo chtějí dokázat nevýhody rovnostářství. Vinou nízké produktivity práce nedokázalo Československo konkurovat západním demokraciím, už v 80. letech se propadlo do trvalé krize a po několika letech života z podstaty ekonomicky úplně zkrachovalo. Přesto se vysoká porodnost v období tzv. Husákových dětí stala inspirací pro politiky demokratického Československa. „Prvky normalizační psychologie zůstávají ve společnosti stále přítomny,“ tvrdí Tomková.

Děti chcete, nebo nechcete

Originalitou při zvyšování dávek pro rodiny se mohou představitelé demokratického Česka směle srovnávat se svými předchůdci z normalizace. Udržely se dětské přídavky, porodné, rodičovský příspěvek se vyplácí už u prvního dítěte až čtyři roky, převratem se stalo jeho zvýšení koncem roku 2005 na polovinu průměrného platu. Prosadili ho lidovci v dramatické debatě ve sněmovně, když největší aplaus získal jejich tehdejší poslanec Pavel Severa prohlášením: „Je naprosto zřejmé, že investice do výchovy a stabilního rodinného prostředí je nejlepší investicí naší společnosti pro budoucnost.“ Jenom Severova investice dosáhla dvaceti miliard ročně.
Zavedly se odpočty z daňového základu, které později vystřídaly daňové slevy. Po Topolánkově reformě si mohl pracující muž každoročně odepsat za nepracující ženu v domácnosti z daní částku na úrovni měsíční průměrné mzdy, za dítě polovinu. Od té doby daňové slevy rostou, překročily výši odváděných daní a postupně se mění v daňové bonusy.

Nutno ovšem říci, že ani prakticky neomezená podpora rodin nemá takový efekt jako za normalizace. Nejníže poklesla míra porodnosti na hodnotu 1,18 v roce 2003, od té doby však dosáhla maximálně na hranici 1,5, zůstává tedy pod evropským průměrem. Úspěšnému opakování normalizačního receptu chybí jeden předpoklad, vláda nemůže obyvatelstvu zakázat jiné životní alternativy. Ženy i muži mohou namísto rodiny plánovat kariéru, daleké cesty, lepší finanční situace umožňuje mnohým nezávazné vztahy. Lidé se v liberální společnosti chovají liberálně, jak připomněl exprezident Klaus. „Děti buď chcete, nebo nechcete. A ne proto, abyste dostávali porodné,“ upozornil.

Rodiny bez otce

Přesto neobvykle široká podpora rodin změnila také demokratickou společnost. Přinejmenším některé ženy i jejich partneři se rozhodují podle vládní politiky a dávají před profesní kariérou přednost výchově dětí. Ženy zůstávají s dětmi doma od dokončení školní docházky až do relativně vysokého věku. Ještě u střední generace 30–44 let pracuje celkem 1,2 milionu mužů, a pouze 900 tisíc žen. Takový rozdíl neexistuje s výjimkou Malty a Kypru nikde v Evropě. Celková zaměstnanost českých mužů v produktivním věku dosahuje osmdesáti procent a patří vedle Dánů k největším v Evropě, u žen se drží nad šedesáti procenty, zhruba na evropském průměru.

Tento vývoj by se mohl líbit lidovcům, kteří jsou protagonisty zvyšování dávek a dohlížejí přitom, aby dávky pokud možno přispěly k posílení rodiny. Skutečně tak fungují. Za ženu v domácnosti platí stát manželovi vysokou slevu na dani a ještě za ni hradí pojistné. Důsledkem je fakt, že se nástupem ženy do práce finanční situace rodiny příliš nezlepší, pokud žena nevydělává aspoň průměrnou mzdu. Manželé totiž přijdou o daňové výhody a z pohledu rodinného rozpočtu si stát vezme na dani z příjmu a pojistném třetinu částky, kterou žena vydělá. Využití normalizační tradice tak paradoxně obnovuje tradiční středoevropský model 3K, tedy Kinder, Küche, Kirche, podle kterého v rodině dominuje mužská autorita a společenská role ženy se vyčerpává u plotny, v dětském pokoji a nedělní návštěvou kostela, dnes se jako alternativa nabízí ještě televize.

Přesto nemohou být lidovci spokojeni. Patriarchální rodinu se možná daří udržet v konzervativních katolických enklávách na Moravě nebo jihovýchodě Čech, jinde ženy takovou závislost odmítají, a proto přibývá dětí narozených mimo manželství. Loni se 47 procent dětí narodilo osamělým matkám a Česko se v tomto směru zařadilo k neliberálnějším zemím Evropy. Před deseti lety se nevdaným ženám narodilo 31 procent dětí.

Důvodem je opět nastavení systému státní podpory. Za vlády sociálních demokratů není možné prosadit režim podpory rodin, který by přehlížel neúplné rodiny, kde chybí manžel. Také v tomto směru patří tuzemský sociální systém k nejštědřejším na světě, i když ještě lépe na tom jsou osamělé matky v Kanadě a Irsku. Například osamělá živitelka se dvěma dětmi a hrubým platem ve výši dvou třetin průměrné mzdy má o dva tisíce vyšší čistý příjem než její bezdětná vrstevnice s průměrnou mzdou. Tento rozdíl logicky svádí mladé partnery k tomu, aby se nevzali ani po narození dítěte, ale hledali další možnosti sociálního systému, například v soužití „samoživitelky“ s „nezaměstnaným“, který pracuje hlavně načerno. Pro ty, kdo nedokážou sehnat dobře placené zaměstnání, je využití státu jako náhradního otce pohodlné východisko.

Kdo to zaplatí

Před dalším posílením normalizační rodinné politiky varují další výsledky dosavadní praxe, které jsou v rozporu se záměry jejích protagonistů. Z evropského srovnání vyplývá, že počet narozených dětí nesouvisí s výší dávek ani daňových slev. Hodně dětí se rodí v Irsku, Francii, Belgii, Nizozemsku a Švédsku, vysoké rodinné dávky však jsou pouze Irsku a Belgii. Nižší porodnost najdeme také v zemích s vysokými i nízkými dávkami.

Bez výjimky však platí pravidlo, že vysokou porodnost udržely země, které nabídly ženám něco jiného. „Plodnost je relativně vysoká v severských zemích, těm se ovšem podařilo například zvýšit kapacitu dětské péče a pomoci matkám zvládnout najednou pracovní kariéru i výchovu dětí,“ upozornil jiný brněnský sociolog Ladislav Rabušic. Švédsko, Belgie, Nizozemsko nebo Irsko nenutí ženy, aby se rozhodovaly mezi kariérou a rodinou, protože podporují zkrácené pracovní úvazky, při nichž je možné vychovávat děti. V každé z těchto zemí pracuje nejméně třetina ženské populace v kratších úvazcích.

Naopak Česko a další země, kde na kratší úvazky pracuje maximálně desetina žen, se musí smířit s nízkou porodností. Současná rodinná politika dále zvyšující dávky a daňové slevy problém ještě prohlubuje. Tuzemské platy jsou ve srovnání se Západem nízké a v prostředí vysokých dávek se ženám nevyplatí pracovat ani na plné úvazky. Pracovat kratší dobu pak už vůbec nedává smysl. Další zvýšení dávek ještě vyostřuje ženské dilema mezi kariérou a rodinou. Pro ty, kdo se rozhodnou pro výchovu dětí, se o něco zlepší úroveň příjmů, zároveň se však návrat k profesi ještě komplikuje. Zvýšením daňových slev na podporu porodnosti namísto zvýšení daňových slev na podporu zkrácených úvazků se může porodnost také snížit.

Normalizační historie s neuváženou podporou porodnosti se opakuje ještě v jiném ohledu. V posledních letech socialismu získaly dívky převahu při studiu na středních školách, teď se to opakuje na univerzitách. Přesto se vysoce kvalifikované ženy nedokážou uplatnit na pracovním trhu stejně dobře jako méně vzdělaní muži. Jejich průměrný plat dosahuje jen 78 procent průměrného platu mužů a také tím se Česko liší od zemí s vysokou porodností, kde ženy zpravidla vydělávají jen o desetinu méně.

Průzkum PIAAC odhalil v minulém roce pravou příčinu. Ženy přijdou o dovednosti získané na školách během dlouholetých mateřských dovolených. Po návratu nedokážou konkurovat mužům, kteří mezitím ovládli výnosná místa, a musejí se spokojit s méně efektivní a produktivní prací. Stát tak přijde o peníze investované do jejich vzdělání a musí se smířit s tím, že produktivita práce přes všechny výdaje do vzdělávacího systému v zemi neroste. Také od roku 2007, po dramatickém zvýšení rodinných dávek a daňových slev, zůstává podle údajů Eurostatu česká produktivita práce na 13 eurech za hodinu. Zdejší ekonomika se tak propadla v žebříčku Evropské unie za Slovensko. V celé unii se produktivita práce zvyšuje – a to platí s výjimkou Česka i pro všechny postkomunistické státy. Řečeno s Václavem Klausem: stejně jako za normalizace není ani dnes vůbec jasné, kdo na vyšší dávky vydělá.