A je to zase tady. Téma eura se po čase dostalo do centra domácí veřejné diskuse. Na první pohled těžko pochopit proč. Ovšem jedno specificky české vysvětlení to přece jen má. Jelikož debaty o věcech světových i evropských bývají u nás zhusta právě od dění ve světě a v Evropě dobře izolované a jsou vedeny toliko pro domácí publikum a jako účinný nástroj našeho vzájemného nálepkování se, bude tomu asi tak i tentokrát.

Zatímco tedy Němci zoufale přemýšlejí, jak učinit projekt eura alespoň trochu atraktivním pro nějakou stabilní neeurovou zemi (a ti ostřejší chtějí vynutit členství i silou), část domácí elity znenadání mimo čas a prostor uvažuje o společné měně jaksi spontánně. Nevěsta už se necítí tak hezká a není ani tak bohatá a nafoukaná jako dřív. Ale český Honza zrovna v tu chvíli nečekán přichází na scénu a do chomoutu by překvapivě šel. Byť vůbec neví, jak bude jeho nastávající vypadat zítra, jaký je vlastně její zdravotní stav a co ho to bude stát. Toť v kostce onen zvláštní příběh.

Ti, kteří neměli o smysluplnosti eura nikdy iluze – a vývoj jim spíše dával zapravdu –, mohou samozřejmě mávnout rukou. Z hlediska politického se euro stalo spíše spolehlivým zabijákem voličských hlasů a podpory. Jak také jinak v zemi, která ze všech, jež nemají eurovýjimku, vykazuje dlouhodobě k jednotné měně největší odpor. Nakonec i ten lídr, který téma tentokrát otevřel, už vlastně ani volebním lídrem není. A zatímco před deseti lety byla podpora jednotné měny ukázkou „dobrých společenských mravů lepších vrstev“, dnes je spíše odvahou se i v nich k vášnivé podoře eura přiznat. Tolik se změnily nálady elity i elektorátu za posledních dekádu.

Nicméně odbýt toto téma jen mávnutím ruky nelze. Koneckonců sentiment se mění stále a v malé otevřené ekonomice bez vyjednané výjimky na zavedení eura ono samo prostě definičně tématem zůstane. I když se občas jako Punkva zanoří pod zem, někdy, někde, nějak se zase objeví. Proto si dovolím stručně uvést sedm poznámek k dnešní eurodebatě, z nichž asi bude pozice autora zřejmá.

1. Euro a politická unie: Měnová unie bez státu je z podstaty nestabilní projekt. Měna bývá důsledkem vzniku státu, nikoli jeho příčinou. V Evropě jsme ovšem začali stavět „měnový“ dům od střechy a pak se všichni po roce 2008 velice divili, jak tašky lítají, když přijde první vítr. Všech stoupenců eura, kteří po akutní fázi krize i u nás vyšli z úkrytu (není znakem důvěry v euro, že bych ho měl propagovat, a dokonce zejména naopak ve špatných časech?), je proto dobré se ptát: Je někde na cestě politická unie? Jeden evropský stát? A pokud i ano, chceme být jeho součástí? A měl by vůbec podporu jiných, byť jen v samotné eurozóně? Pokud je na vše odpověď záporná, což tak vypadá, měla by už jen z tohoto důvodu úvaha o euru u nás zůstat u ledu.

2. Autonomní měnová politika: Vlastní měnová politika je jakýsi „tlumič“ hospodářských šoků. Má je zmenšovat, a vyhlazovat tak ekonomický cyklus. Zabraňuje tomu, aby ekonomický pokles odnášeli lidé v nižších příjmech a nezaměstnanosti více, než je nutné. Ta domácí to skrze ČNB dělá. Jistěže čím flexibilnější je dané hospodářství (veřejné finance, trh práce apod.), tím snáz se vyrovnává se šoky a tím méně měnovou politiku potřebuje. Ale příklad eurozóny ukazuje, jak ošidné je, když se tlumič v podobě měnové politiky vypne a nic nenastoupí místo něj. Otřesy jsou větší a bolí víc. Čtenáři ať si sami odpovědí na otázku, zda bude v budoucnu u nás pravděpodobnější spíše třeba zpružňování pracovního trhu a pracovního práva (snadnější propouštění), nebo opak. Tím si odpoví i na otázku, zda bude právě v Česku pro futuro domácí měnová politika potřeba méně, či více. Právě v zemi, kde konzervativní populace tak nerada výkyvy nahoru a dolů.

3. Paradox eurozóny: Tím je, že nejlepšími možnými členy tohoto klubu z hlediska eurozóny jsou ty země, které jsou natolik měnově a ekonomicky stabilní samy o sobě, že žádný „nákup stabilizace zvenčí“ nepotřebují. Ty mají stále méně a méně důvodů euro přijímat. Čím víc naopak nějaká země žadoní, aby euro měla, tím bude asi větším problémem. To vysvětluje, proč debatu o euru nevede nikdo ve Švédsku, přestože též nemá výjimku na přijetí eura a jistě by jej leckdo v eurozóně rád viděl. Kanonicky platí i pro nás: buď budeme schopni se nadále stabilizovat sami, pak euro nepotřebujeme. Nebo se budeme sami destabilizovat, ale pak budeme případnou škodou pro ostatní v euroklubu a členství v eurozóně bude ve špatných časech na překážku.

4. Chybí příběh: Pobaltí euro bralo jako geopolitickou a bezpečnostní pojistku a za permanentně fixované kurzy svých měn i kvůli tomu zaplatilo ohromnou ekonomickou cenu. Slovinsko se chtělo odříznout od západního Balkánu, Slovensko zabetonovat Dzurindovy reformy. Německo výměnou za euro získalo sjednocení. Jižní země (Itálie, Francie, Španělsko) získaly stabilitu německé marky, protože si takovou měnu nebyly schopny vytvořit doma. A ti, kdo byli navázáni na německou marku dávno před eurem (Rakousko či Holandsko), prostě dál zůstali po vzniku eurozóny napojeni na Frankfurt, jen místo budovy Bundesbanky to byla najednou budova ECB. Takový základní europříběh nám v Česku chybí. Proč se jej snažit uměle vytvořit? Naše historie je ta o měnové stabilitě napříč režimy a vládami a udržení koruny jako názvu platidla nepřetržitě od Františka Josefa až dodnes. Bez ohledu na totality a hrůzy 20. století. Domácí skepticismus k euru, to je náš autentický český příběh.

5. Slovenský ekonomický zázrak: Nedá se přirozeně nesrovnávat s naším východním sousedem, který jako jediný z visegrádského klubu eurem od roku 2009 platí. Bohužel více než kde jinde platí, že data sama o sobě neříkají nic, rozhoduje interpretace. Takže co třeba tahle: slovenská ekonomika pořád dohání ty bohatší, tedy i nás. Roky před eurem i po něm. A my zase země na západ od nás. S tím ekonomie trochu počítá, že chudší by měli dohánět bohatší. A čím je země bohatší, tím je dohánění těžší. Z hlediska čísel je Slovensko stále v ekonomickém výkonu o desetinu za Českem, zato v cenové hladině je výš. Chudší a dražší země. A stále nějak z toho euroráje desítky tisíc Slováků chodí za prací a studiem do Česka, obrácený stejně silný proud jaksi nevidět.

6. Linka Praha–Kodaň: S jistou hořkostí nutno dodat, že v Česku má řada lidí ráda vlastní měnu, ne ovšem nutně vlastní měnovou politiku. Tento kouzelný rozpor je vidět i na plejádě domněle konzervativních politických odpůrců eura v revitalizované debatě o něm. Jsou schopni říct v jedné větě, že euro nemáme přijímat, abychom si zachovali vlastní měnu, a tedy možnost „ve špatných časech třeba oslabit korunu“, a pak zkritizovat ČNB za to, že přesně totéž ve špatných časech roku 2013 udělala. A klidně dodat, že Řecku by pomohlo, kdyby mělo vlastní měnu, že Německu pomáhá, že euro není tak silné, jako by bývala byla marka, ale v Česku totéž po roce 2013 neplatí. Tyto roztomilé nekonzistence jsou ryzí a jsou přítomny v celé populaci. I zde ale nabízí eurozóna a její satelitní okolí paralely. Dánové mají fixní kurz k euru (měli i dříve k marce), a fakticky tak „kupují“ měnovou politiku z Frankfurtu. Mají vlastní bankovky a mince a ne vlastní měnovou politiku. A všimněte si toho krásného „skandinávského paradoxu“: Dánové mají po referendu v roce 2000 vyjednanou výjimku na zavedení eura, a přitom vlastní měnovou politiku nedělají a nedělali ani před eurem. Švédové výjimku nemají (jen se po svém odmítnutí euru v referendu 2003 snaží neplnit kritéria a nevstoupit), a přitom autonomní měnovou politiku používají. Občas se mi zdá, jestli domácí přístup chytré horákyně nesměřuje právě k dánskému modelu. Nepreferoval bych ho vůbec, ale je dobré být připraven.

7. Makronáklady a mikrovýnosy: Eurozóna zatím nepřinesla ani rychlejší bohatnutí svých členských zemí (státy EU bez eura rostou v průměru pořád rychleji), ani jejich strukturální sbližování. Spíše by šel říct opak. Skutečně silným měřitelným důsledkem eura je nižší a méně proměnlivá inflace. Těžko bonus pro naši zemi, kde téhož cíle bez problému dosahujeme s vlastní měnou. Občas zmiňovaný bonus nižších úrokových sazeb kvůli euru u nás též neplatí. Víme dávno, jaké to je, žít i se sazbami pod úrovní eurozóny. Stejně tak těžko věřit, že euro prohloubí naši obchodní výměnu se zeměmi jedné měny, když jako jedna z mála zemí světa máme kromě rostoucího zahraničního obchodu neustále v čase narůstající obchodní přebytek (!) s Německem. Mikrovýhody eura na úrovni podniků existují, ale jsou bohužel vykoupeny zmíněnými makronáklady. Ty neustále rostou a jejich konečná výše a struktura je neodhadnutelná. A patří k nim kromě známého příspěvku do stabilizačních fondů třeba i povinná účast v bankovní unii, která je dalším nedostavěným domem.

Vstoupit do eurozóny obecně je pro zemi našeho typu, našeho měnového založení a naší peněžní historie krajně problematická úvaha. Byla jí vždy. Dnes ale o to víc. Přijímat dnes euro by bylo jako přijít poslední na party, kde je skoro vše snědeno a vypito a hledá se, kdo by pomohl zaplatit účet. Brilantně to nakonec vystihl jeden z největších znalců anatomie vzniku společné měny, britský publicista David Marsh: eurozóna nepotřebuje nové členy, potřebuje nové věřitele. A když už i tak důsledný obhájce hlavního proudu ekonomického myšlení jako je Američan Kenneth Rogoff prohlásí, že je „zcela zřejmé, že euro nebylo nezbytnou podmínkou úspěchu EU a naopak se ukázalo být pro Unii překážkou“, měli by i u nás mainstreamoví podporovatelé eura zbystřit.

Česku by obecně a v tomto punktu obzvlášť slušel pragmatický anglosaský přístup podle hesla „pokud něco není pokažené, neopravuj to“. A česká koruna a ani v kontextu střední a východní Evropy unikátně stabilní měnové prostředí nejsou dlouhodobě problémem této země. To cesta z Prahy do Brna po páteřní komunikaci zvané D1 naopak ano. Zdá se, že ani zástupný „problém“ zvaný přechod na euro v Česku potíže s naší infrastrukturou nevyřeší. Ale může, pravd,a na chvíli důležitá témata poctivě vytěsnit, což by nebylo dobře. V případě eura totiž ještě víc než jinde platí: nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit opakovat i chyby jiných. Sami jich děláme dost.

Auto je viceguvernérem ČNB