Zase se sejdeme za pětadvacet let. Zavražděná Laura Palmerová to ve snu slíbila agentovi FBI Daleu Cooperovi – a teď se to děje. Uplynulo čtvrtstoletí a v televizi zase běží nové díly amerického seriálu Twin Peaks.

Na diváky, pro něž byl první kontakt s tou slavnou sérií nějakým způsobem iniciační (skutečně závidím lidem, kteří si jednoho dne v raných devadesátkách pustili televizi a náhodou tam zrovna běžel první díl Twin Peaks), to může působit, jako kdyby se trochu propadli v čase. Zároveň jim ale nové díly mohou důrazně připomínat, jak moc rychle čas plyne. Vidí dávno známé, možná i dávno zapomenuté postavy, jak se pohybují dávno známým světem a chovají se dávno známým způsobem, jako kdyby neuplynuly všechny ty roky, během nichž se svět – i ten televizní – tolik změnil. Oni se ale nezměnili, zestárlí, prošedivělí a vrásčití, a přitom jsou nevědomí, lapení v nějaké životní smyčce, v níž jedinou změnou je chátrání těla.

Pro mnoho a mnoho diváků bylo setkání s Twin Peaks příležitostí si naplno uvědomit, že televize, televizní seriál mohou být něco úplně jiného, než si doposud mysleli. Může přinášet dotek něčeho skutečně znejisťujícího, jiného. „Je to brilantní, naprosto brilantní. Vůbec to nechápu,“ vykřikl při sledování původní série Homer Simpson. Zpod povrchu známého, povědomého v díle Davida Lynche a Marka Frosta vystupovalo zneklidňující a hrozivé. Toporná normálnost idylického života na maloměstě uprostřed lesů (všechny postavy v seriálu často mluví jako v hypnóze) se ocitá pod náporem hlubinných a nepochopitelných citových hnutí, děsivých i absurdně legračních, slupku spořádaného života trhá něco trvalejšího, dávného, duch místa, jež přetrvá dávno poté, co z něj bude tahle iluze života odvanuta. Zároveň se to pořád podobalo televiznímu seriálu, byla tam kriminální zápletka, středoškolská romance, milostné trojúhelníky a vůbec city jako z červené knihovny, papundekloví padouši rozhodnutí využít každou příležitost k posupnému smíchu. Ta zvláštní rozpolcenost mezi snovostí, úletem a televizní konvencí byla a pořád je magnetická a možná také byla důsledkem šťastně složené autorské dvojice – hvězda filmového „artu“ David Lynch a zkušený televizní praktik Mark Frost.

A mezi tím vším agent Cooper (Kyle MacLachlan). V něčem komický asi jako Frigo v klasických groteskách s Busterem Keatonem. Muž, který zachovával kamennou tvář, ať už se kolem něj odehrávaly sebeděsivějsí, sebegrotesknější věci. Stejně tak Cooper – postupuje klidně a metodicky, nenechá se ničím rozhodit. Přijímá všechny detaily svého děsivého případu s klidným zaujetím, jeho postava působí komicky tím vším, co nedělá, co ji nerozhodí, co v ní vyprovokuje nanejvýš střízlivě formulovaný dotaz. V něčem přitom je jako nevinný, kluk z Rychlých šípů, který cestou na americký Severozápad poztrácel kamarády. V něčem vzor dokonalé spořádanosti, klidná síla. Dbalý správných procedur, norem, jež je třeba dodržovat, podobně jako „dress code“ jeho organizace – Cooperův oblek je vždycky čistý a upravený, nikdy ale okázale elegantní. I jeho slabosti jsou velmi konvenční, Cooper si je přitom dokáže užívat s nadšenou klukovskou radostí – žasne nad kvalitou kávy, chutí jablečného koláče. Ty skutečné neřesti ho ale odpuzují, je udiven upadlostí pornografie, chová se za všech okolností ctnostně, odmítne lásku mladé krasavice, i když nedokáže dostat z mysli obraz jejího úsměvu.

S jakousi samozřejmou věcností přistupuje i k věcem, které se vymykají normalitě, vnímá je asi stejně nezvykle jako šálek kávy. Jeho vyšetřovací metody zahrnují i výklad snů, v nichž nachází důležité stopy, trápí se údělem tibetského lidu, po večerech namlouvá na diktafon dlouhé vzkazy jakési Dianě, těžko říct, jestli je kromě Coopera kdo kdy slyšel. Agent Cooper je dvojdomá bytost, patří do našeho světa i do zásvětí, v němž pobývají duchové mrtvých, kde v místnosti plné karmínových závěsů může člověk vyslechnout kódovanou pravdu. Protichůdné zákonitosti obou těch sfér přijímá s usměvavým stoicismem i zaujetím vyšetřovatele, Cooperovy řeči i postupy mohou působit nepřípadně, možná až ufonsky, skrývá se za nimi ale vlastně jednoduchá racionalita i morálka, v závěru původních Twin Peaks se agent také obětuje za někoho jiného. Ta nepřípadnost koření spíš v tom, že agent vidí jiný svět než ten, na který jsou lidé, s nimiž v seriále komunikuje, a s nimi i diváci zvyklí.

Svět, který David Lynch dokáže podat se znepokojivou přesvědčivostí, v němž to, co divák zná – všední život, běžné situace, společenská konverzace –, působí jako groteskní a prkenně přehrávaná fikce. A to nereálné nebo nadreálné má nějakou skutečnou intenzitu, mysteriózní a děsivý „duch lesa“ je při vší hrozivosti životnější než konvenční měšťané. Jim nezbývá než chodit kolem všech těch ukazatelů k neznámu a tvářit se, že je nevidí. O samotě jimi pak lomcují různá iracionální puzení, vedou je k chování, které možná i jim připadá děsivé.

David Lynch o postavě agenta Coopera mluví jako o figuře sobě nějakým způsobem podobné. Může v tom být pobavené pohrávání si s publikem, ale něco na tom třeba je. A je fakt, že režisér sám je poněkud matoucí postava. Zvlášť Středoevropan může ve světě jeho díla nacházet hodně legračního a taky výsměšného. Co když je to ale někdy míněno vážně? Režisér, jenž je po desetiletí oddaným stoupencem kultu transcendentální meditace, se někdy ocitá v situacích, které jako kdyby vypadly z nějakého jeho filmu. Před deseti lety třeba v Berlíně propagoval projekt se sektou spojené „neporazitelné univerzity“, koupil pro ni pozemek na Teufelsbergu, hoře navršené ze sutin po válce rozbitého Berlína. Podobné instituce by podle něj měly vzniknout i v dalších zemích, vytvořit síť, jež mimo jiné zajistí světový mír. Spolu s ním přednášku vedl místní guru (odpovídajícím způsobem vymóděný) Emanuel Schiffgens, který vyzýval publikum, ať spolu s ním skanduje: „Neporazitelné Německo.“ Když na něj někdo z publika zakřičel, že to chtěl vybudovat už Hitler, Schiffgens odpověděl: „Ano, ale naneštěstí neuspěl.“ Lynch, který sám německy nerozumí, později ten rozruch urovnával, podle něj jde hlavně o to, abychom teď dokázali vyrazit k zářivé budoucnosti. Spojení toho natěšeného optimismu, bizarních detailů i na povrch prorážející temnoty – co může být lynchovštějšího? Další všední den v životě člověka, pro nějž svět jsou možná jedny velké Twin Peaks.