Evropa právě zažívá ten styl migrace, s níž se lidé velmi těžko vyrovnávají. Je rychlá, masová a neřízená. Ani velmi vyspělá, výkonná a sofistikovaná společnost ji není schopná zvládnout tak, aby se domácím kvůli nově příchozím přistěhovalcům přinejmenším dočasně nesnížila kvalita života.

Přizpůsobení rychlé masové migraci je náročné fyzicky i psychicky. Nové domy, školy, nemocnice a další infrastrukturu, která podstatně ovlivňuje životní úroveň, nepostavíte za pár měsíců. Nevychováte za ně ani nové doktory a učitele. Nerozšíříte silnice a dopravu ve městě. Hlavně si ale lidé na nově příchozí mnohem lépe zvykají, když přicházejí postupně.

Ti, kdo dorazili první, už se postupně domestikují. Domácí to vidí, a tím roste jejich pocit jistoty a důvěry, který je pro spokojený život zásadní. A to platí pro ty, kdo se integrovat skutečně chtějí. I u nich je problém, když přijdou ve velkých masách. Těmi se vždycky zvyšuje napětí ve společnosti a klesá míra důvěry.

Bez ohledu na to, jak moc nově příchozí pomohli zemi k hospodářské prosperitě. Pro domácí je to totiž v každodenním životě velmi těžko postřehnutelné. Zato jsou pro ně velmi postřehnutelné „náklady“, které s přistěhovalci mají. Delší fronty u doktora nebo přecpané školy si každý všimne.

Rozčarování z nejzdravější migrace

Živou laboratoří, jaké společenské pnutí to vyvolává, když se někam v hodně krátké době nahrne příliš mnoho lidí, je Velká Británie. Masový a rychlý příliv cizinců do ostrovního království byl jedním z hlavních důvodů, proč Britové hlasovali pro odchod z Evropské unie. V jejich případě přitom nešlo jen o příchozí z muslimského, úplně jiného civilizačního okruhu, ale z podstatné části o Evropany. Poláky, Rumuny, Bulhary, Litevce.

Z Velké Británie se stala jedna z nejzalidněnějších zemí Evropy, viditelné je to především v Anglii. Ta změna se odehrála velmi rychle. Když nastupoval v roce 1997 labouristický premiér Tony Blair, žilo v Anglii na kilometru čtverečním 374 lidí. Dnes je to 411. Pokud se na současných trendech nic nezmění, bude to do roku 2046 už 494 lidí. A na změnu to zatím nevypadá. Británie má jednu z nejlepších demografických konstelací a stále je také se svou výkonnou ekonomikou jedním z atraktivních cílů přistěhovalců.

Za posledních dvacet let na jednom kilometru čtverečním přibylo deset procent lidí. Pro lepší představivost: v Praze dnes žije 1,267 milionu lidí. Zahušťování v britském stylu posledních dvou dekád by znamenalo, že by se jich přistěhovalo dalších 126 tisíc. To znamená, že by se do metropole přesunuli všichni obyvatelé města ve velikosti mezi Plzní (169 tisíc obyvatel) a Libercem (102 tisíc). Nestavěly by se pro ně žádné úplně nové čtvrti ani školy. Přesunuli by se do stávající infrastruktury.

V Anglii dnes na kilometru čtverečním žije skoro čtyřikrát tolik lidí co ve Francii. Už je poměrně slušně zmapované, že masová migrace posledních dvaceti let se Anglii, potažmo celé Británii nepřihodila náhodou. Byl to cíl blairovských labouristů. V namíchání britské společnosti více přistěhovalci viděli potenciál, jak si na dlouhou dobu dopředu perspektivně rozšířit voličskou základnu. Z nejrůznějších sociologických průzkumů je poměrně jasně prokázané, že lidé s přistěhovaleckým původem tíhnou z velké části k levici. Tento velmi pragmatický důvod je vedle čisté ideologie zásadní motivací, proč jsou všude levicové strany k migraci vstřícnější než pravice.

Do blairovského přistěhovaleckého konceptu přišlo v roce 2004 rozšíření Evropské unie o postkomunistické země střední a východní Evropy. Britové a Irové jako jediní jim hned po vstupu otevřeli pracovní trhy. Ostatní se obrnili ochranářskou hradbou výjimek. Na nejdelší dobu Německo a Rakousko. Kdo chtěl jít pracovat a žít na bohatý Západ, šel tehdy před deseti lety do Velké Británie. Ta na tom, měřeno čistě růstem ekonomiky a vzestupem bohatství, vydělala. Zažila dekádu nejsilnější prosperity ze všech velkých zemí Evropské unie. Německo i Francie se jí dívaly na záda s uctivým odstupem. Londýn prudce zvýšil svůj náskok v žebříčku nejbohatších a nejsilněji prosperujících metropolí Evropy (před ním je jen malý Lucemburk).

Přistěhovalci, kteří na ostrovy tehdy přijížděli, byli výjimečně dobře integrovaní a velmi pracovití. Míra pracovní aktivity migrantů ze zemí mimo Evropu v celé Unii zaostává za zaměstnaností domácích. Naopak přistěhovalci z jiných zemí Evropské unie mají míru pracovní aktivity vyšší než domácí. Mimochodem to platí třeba i o Ukrajincích u nás. Byl to tedy asi nejzdravější styl migrace. To rychlé přelidnění ale stejně zanechalo na britské společnosti šrámy, které přispěly k hlasu pro odchod z Evropské unie.

Nejpřecpanější metropole vyspělého světa

Největším magnetem přistěhovalců bývají vždycky metropole. Místa, kde se na ostrovech společnost nejvíc zahustila, jsou v Londýně nebo jeho blízkém okolí.

Evropa jako kontinent v porovnání s jinými patří k velmi vzdušným místům. Podle analýzy Demographia World Urban Areas 2016 jsou nejpřecpanější místa světa v rozvojových a rozvíjejících se zemích Asie a Latinské Ameriky včetně Číny a Indie. Tak, jak žijí lidé natěsnaní v některých městech Bangladéše nebo Pákistánu, je pro Evropana nepředstavitelné.

Když budeme ale srovnávat srovnatelné, tedy nahuštěnost měst vyspělého světa, je na první pohled vidět, jak už je v Londýně těsno. Obzvlášť třeba v porovnání s německými městy. V oblasti britské metropole žije na kilometru čtverečním 5600 lidí. V Paříži (respektive na území pařížské aglomerace), která v posledním půlstoletí zažila řadu migračních vln a podle všeho je tam nejvíc přistěhovaleckých ghett, kam se bojí vstupovat policisté i záchranáři, obývá kilometr čtvereční 3700 lidí. Pro představu: je to o čtvrtinu méně než v Praze, kde žije na kilometru čtverečním 4600 lidí. To je srovnatelné s nejbohatším a ekonomicky nejsilnějším německým Mnichovem, kde kilometr obývá 4300 lidí, případně se španělským Madridem se 4700 lidmi.

V Berlíně žijí na kilometru čtverečním jen tři tisíce lidí. V různých žebříčcích měst s nejvyšší kvalitou života vychází na předních místech švýcarská města Curych a Ženeva. Tam žije na kilometru 3200, respektive 3300 lidí. Zhruba podobnou hustotu osídlení mají i další města z předních míst žebříčků kvality života. Velmi zjednodušeně by se proto dalo říct, že nejlépe se žije v místech s takovou koncentrací lidí. Londýn je skoro na jejich dvojnásobku.

Z filmů a popkultury působí často jako živá, zalidněná, až trochu klaustrofobní města, kde je prostor vzácný, New York nebo japonské Tokio. Obě jsou to obrovské městské aglomerace. Ta tokijská má 37,7 milionu obyvatel, newyorská 20,2 milionu. Londýn včetně svých předměstí má 10,3 milionu. Jenže filmové obrazy chybějícího prostoru tady docela klamou. V Tokiu žije na kilometru čtverečním 4400 lidí, tedy o dvě stovky méně než v Praze. V New Yorku je to jen 1800 obyvatel.

Jako symbol zalidněnosti často citované Nizozemsko má velmi vzdušná a rozhodně nijak přecpaná města. V Amsterdamu obývá kilometr čtvereční 3200 lidí. V hospodářsky důležitém souměstí Rotterdam-Haag je to dokonce jen 2700 lidí. Z těch srovnání je zřejmé, že Londýn se stal na poměry vyspělého světa skutečně přecpaným městem. A hodně vysoko jsou i další místa ve Spojeném království.

Vize o zahušťování center

Urbanisté, architekti a ekonomové upozorňují, že vysoká koncentrace lidí na malém prostoru sama o sobě nemusí být překážkou vysoce kvalitního života. Hranice mezi pulzujícím, živým, prosperujícím městem a přecpanou metropolí je často velmi křehká. Záleží vždycky na tom, jaké v konkrétním místě dokážete pro život vytvořit podmínky pro bydlení, vzdělání, cestování.

Architekti dlouhodobě kritizovali rozprostírání se měst do okolní krajiny. Prosazují zahušťování center namísto předměstských satelitů, z nichž musí lidé dlouho dojíždět. Větší koncentrace lidí přináší úspory z rozsahu. V ulicích takových měst je víc a lepších obchodů, restaurací a kaváren, protože mají víc zákazníků než v příliš klidných místech, kde je lidí málo. Bývá tam i lepší nabídka pracovních příležitostí. Jenže zahušťovat se musí promyšleně a musí na to být čas a peníze. Město se kvalitně nedá zahustit, když se vám do něj během pár let nahrnou desítky tisíc nových obyvatel.

Při hlubším pohledu do britských statistik o kvalitě života je srozumitelné, proč Britové z bující populace nemají zrovna radost. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve studii Education at a Glance dlouhodobě sleduje podle mnoha kritérií poměry ve školách v nejvyspělejších zemích světa. Známé britské univerzity Oxford, Cambridge nebo St. Andrew stále patří do nejužší světové špičky. Celková kvalita vzdělání ale v Británii upadá. Důvodů je hodně. Jedním z nich je však určitě i to, že ostrovní školy jsou stále víc přecpané a třídy čím dál větší. Tam, kde je ve třídě patnáct dětí, má učitel úplně jiné možnosti se jim věnovat a rozumět jejich talentům a slabostem než v přecpané třídě se třiceti studenty. Nejvyšší vrstvy z pasti uniknou tím, že své děti pošlou do drahých soukromých škol. Tím kvalita těch veřejných dál upadne.

Když chybí učitel a doktor

Ve vyspělých zemích připadá na jednoho učitele v průměru podstatně méně studentů než ve slabších a chudších zemích. Jsou ale výjimky – a Británie je po dvou dekádách zahušťování svého království bohužel jednou z nich. Průměrná třída na základní škole v zemích OECD má 15 žáků. V zemích Evropské unie je to 14, v zemích G20, kam se řadí i Rusko nebo Čína, 18.

Německo má ve třídě na základní škole v průměru 16 studentů, Francie 19 – stejně jako Česká republika. Švýcarsko, jež má ve srovnávacích testech znalostí patnáctiletých studentů jedny z nejlepších výsledků v Evropě, jich má 15 – stejně jako Spojené státy. Ve Finsku, jehož studenti jsou na tom ještě lépe než mladí Švýcaři, je jich ve třídě v průměru 13 – stejně jako ve Švédsku. Italové mají ve třídě 12 dětí. Poláci a Maďaři 11. Ve Velké Británii je to 21 studentů. Za posledních deset let se ten počet zvýšil o čtyři. Stejný počet žáků jako ve Spojeném království připadá na učitele v Indonésii nebo Brazílii. Na středních školách jsou poměry podobné. Průměrná třída vyspělých zemí OECD tam má třináct studentů na učitele, britská osmnáct. Nejde jen o prosté počty studentů. Hodně dětí nově příchozích má ve škole větší problém držet krok s místními. První, co musejí zvládnout, je jazyk, který není jejich mateřským.

Odpor z nepříjemné těsnosti

Podobné těsno cítí Britové v ordinacích a nemocnicích. Jejich zdravotnický systém (NHS), který si žádná vláda včetně Margaret Thatcherové netroufla reformovat, je pověstný svým slabým výkonem. Projevuje se to třeba i tím, že na předem plánované operace, na něž nemají britské nemocnice kapacitu, případně se na ně prostě necítí, posílají na náklady NHS pacienty do Francie. Ta sice za Británií, pokud jde o míru prosperity, zaostává, zdravotnictví tam však má podstatně lepší výsledky. A hlavně nabízí pacientům lepší a příjemnější servis. Britská potíž je ovšem i tady vidět i z jednoduchého srovnání počtu lékařů na tisíc obyvatel, které dělá Světová zdravotnická organizace. V Rakousku je to 4,8 lékaře, v Itálii 4,1, v Německu 3,8, v Česku 3,6, ve Švýcarsku 3,9 v Maďarsku 3. Ve Velké Británi 2,8. Hůř je na tom třeba podstatně chudší Polsko s 2,2 lékaře.

V místech, kde se v posledních letech nejrychleji rozrůstal počet lidí, jsou samozřejmě ty výsledky podstatně horší než průměr. Na tak bohatou a prosperující zemi, jako je Velká Británie, jsou to hodně varovné signály o kvalitě veřejných služeb. Při hlubším pohledu je najednou mnohem plastičtěji zřejmé, proč má tolik Britů pocit, že se jim po dvou desítkách let skutečně masového přistěhovalectví navzdory silné prosperitě země snížila kvalita života.

Soužití hodně lidí příliš blízko na malém prostoru ale přináší i hlubinnější vnitřní pocity, že člověku najednou chybí prostor. A když jste nuceni být někomu proti své vůli, byť s ním výborně vycházíte, příliš blízko, ta blízkost zhoršuje vaše vztahy. Filozof Václav Bělohradský to na podzim roku 2014 v rozhovoru pro Týdeník Echo velmi výstižně popsal na příkladu eurozóny. Totéž ale platí pro rychlou, masovou migraci: „Italský premiér Renzi nedávno řekl, že předseda Evropské komise Juncker je šéf bandy byrokratů. Lidé mu tleskali. Existuje pravidlo, které formuloval antropolog Lévi-Strauss. My si rozumíme, ale kdybychom spolu byli napasovaní v malém prostoru, tak bychom si najednou začali být odporní. Státy eurozóny se ocitly příliš blízko ve stejné kůži – a to vyvolává odpor. Už je to moc. Teď se to musí nějak řešit. Ten německý tlak je třeba Italům velmi nepříjemný. A představy o Německu jsou tady nejhorší v nedávné historii.“

Evropa se dostává do čím dál větší nerovnováhy a protichůdných zájmů. Na jedné straně stojí stárnoucí, vymírající země, očekávající v příštích desetiletích prudký úbytek počtu obyvatel. To je v první řadě Německo. Část tamních technokratů a ideologů vidí v masovém přistěhovalectví jediné řešení. Na druhé straně je prudce populačně expandující Británie, kde lidi tíží, že jim ubývá prostor, a jsou k sobě okolnostmi tlačeni nepříjemně blízko. Najít společný zájem dvou tak rozdílných částí Evropy si bude žádat diplomatickou vytříbenost.