Československo hned dvakrát během krátké doby sehrálo klíčovou roli v blízkovýchodních dějinách. Například právě před šedesáti lety, kdy tak trochu pomohlo vyvolat válku. Toto výročí zůstává nepovšimnuto.

V obou případech, kdy Čechoslováci sehráli výraznou úlohu, bylo to prostřednictvím dodávek zbraní. Vyzbrojení vznikajícího židovského státu v letech 1947–49 je u nás docela dobře známo. Bez těchto zbraní by možná Izrael nevznikl a ledacos by dnes bylo jinak.

Mnohem méně se ví a mluví o československých zbrojních dodávkách Egyptu o několik let později. Tyto zbraně byly pravděpodobně jedním z předních faktorů, které přispěly ke vzniku tzv. suezské krize a následné války v roce 1956. Válce totiž předcházela československo-egyptská dohoda z podzimu 1955. Zmínka o ní nechybí v žádné učebnici moderních dějin Blízkého východu, ale u nás se o ní vlastně moc nemluví.

Na obou stranách

Poté, co pomohlo Izraeli ubránit se proti útoku spojených arabských armád, změnilo Gottwaldovo Československo kolem roku 1950 stranu své přízně. V obou případech – totiž při dodávkách sionistům i Arabům – stáli za politickým rozhodnutím českoslovenští a sovětští komunisté, kteří sledovali své vlastní zájmy. Zatímco na konci 40. let ještě doufali, že levicově orientovaný Izrael získají na svou stranu, kolem roku 1950 už bylo jasné, že se tak nestane, a místo toho komunistické státy nasadily antiizraelský kurz.

Ještě nějakou dobu trvalo, než československé zbraně začaly pomáhat arabským armádám. Kolem roku 1950 byly země jako Irák, Jordánsko a především Egypt pořád ještě konzervativními monarchiemi pod silným vlivem Britů. Teprve v roce 1952 generál Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abd an-Násir svrhli egyptského krále Farúka. O dva roky později pak radikálnější Násir odstranil svého umírněnějšího kolegu a začal budovat nacionalisticko-socialistický režim.

Násir se snažil lavírovat mezi Západem a Východem, ale postupně se více orientoval na sovětský blok. Výsledkem byla historická dohoda o dodávkách vysoce účinných zbraní zveřejněná na přelomu září a října 1955. Egypt měl získat značné množství moderních zbraní včetně tanků, letounů, válečných lodí, děl, radiolokátorů a také min, munice a vlastních zařízení na jejich výrobu.

Československo bylo vybráno jako osvědčený zbrojní výrobce, ale také coby fíkový list. Smlouva s Prahou pořád ještě působila jako méně otevřená spolupráce se sovětským blokem než přímá dohoda s Moskvou. Ve skutečnosti z celkového objemu dodávky ve výši stamilionů korun připadala na Československo méně než polovina. Stovky dodaných tanků a nadzvukových stíhaček byly vyrobeny nebo přinejmenším zkonstruovány v Sovětském svazu. Československo mělo zajistit také školení egyptských protějšků, a to u nás i na místě.

Ze střední Evropy na Střední východ

Československo-egyptská dohoda a zejména následné masivní zásilky zbraní neušly pozornosti Západu. Britský premiér Anthony Eden se již 5. října obrátil logicky nikoli na československého, ale na sovětského předsedu vlády Bulganina a vyjádřil znepokojení nad narušením rovnováhy sil.

Eden věděl, proč se znepokujuje, protože Násir pokračoval v proměně Egypta – včetně znárodnění Suezského průplavu. To se nelíbilo Britům ani Francouzům, kteří měli v oblasti stále své zájmy. Ještě více byli znepokojeni Izraelci. Premiér izraelské vlády Moše Šaret se také ještě v říjnu setkal se sovětským ministrem zahraničí Molotovem a snažil se ho přesvědčit, aby dodávky Egyptu omezil.

Šimon Peres, tehdy mladý diplomat, ve svých pamětech napsal: „Dohoda Egypt nesmírně vojensky posílila, zejména v klíčových oblastech obrněné techniky a vzdušných sil. Měsíc po podpisu Násir oznámil, že uzavře Tiranskou úžinu pro izraelské lodě.“ To Izraelci už dříve označili za podnět k válce. Tato situace se nyní přiblížila.

Izraelce znepojovala vidina, že nové těžké zbraně změní dosavadní egyptské kalkulace. Od porážky spojených arabských armád v roce 1948 se izraelští sousedé soustřeďovali na opotřebovávací válku, například vysílání komand, která podnikala výpady do izraelského vnitrozemí. Nyní měl Egypt prostřednictvím Československa získat palebnou sílu, která by mu mohla umožnit, aby napravil „chyby“ z roku 1948. Nově posílený Násir také začal pomocí nových sovětských letounů mapovat izraelské území a v roce 1956 dojednal společné velení egyptské, jordánské a syrské armády.

Tak vznikl plán na společnou britsko-francouzsko-izraelskou vojenskou operaci proti Násirovu Egyptu. Paradoxní je, že téměř až do války Egypťanům dodávali zbraně i Britové, což v izraelské veřejné debatě vyvolalo od té doby se často opakující reminiscence na československý Mnichov.

Izraelci se rozhodli riskovat spoluprací s nespolehlivými partnery, protože chtěli eliminovat egyptské nebezpečí dříve, než tamní mnohem početnější armáda absorbuje novou výzbroj. Jejich záměrem také bylo zabránit tomu, aby se bojovalo na jejich malém území. Z dlouhodobého hlediska šlo zřejmě i o počátek ustálené izraelské politiky vytvoření odstrašující síly, tedy vlastně zabránění dalším válkám.

Suezská válka skončila diplomatickým fiaskem. Proti izraelsko-evropské koalici se ostře postavil nejen Sovětský svaz, ale také Spojené státy, jež se cítily oklamány svými spojenci – byl to možná první případ v době studené války, kdy obě supervelmoci jednaly ve shodě.

Česká cesta

Dohoda s Egyptem měla dalekosáhlé dopady pro příští spolupráci východního bloku s arabskými zeměmi. Československo se stalo jedním z předních dodavatelů zbraní pro řadu tamních režimů. Jak píší historici Petr Zídek a Karel Sieber ve studii o předlistopadové československé politice na Blízkém východě, smlouva s Egyptem vytvořila „model, který umožňoval Sovětskému svazu prostřednictvím československého krytí pronikat do rozvojových zemí“.

Československo uzavřelo s Egyptem ještě během roku 1956 další tři dohody o dodávkách zbraní v hodnotě stovek milionů tehdejších korun. Poměrně brzy se však ukázalo, že Káhira přecenila své schopnosti za zbraně platit. Stejně tak se projevila skutečnost, že komunistické Československo nemá plnou suverenitu. Sověti totiž začali Egyptu ustupovat v otázce snížení úroků a oddalování splátek, což ovšem Prahu stálo značné prostředky.

Když se blížila „suezská krize“, českoslovenští vojenští experti přítomní v Egyptě také zaznamenali, že jejich arabští kolegové očekávají přímou účast Čechoslováků na případném ozbrojeném střetu. Praha se tedy dostala do ošemetné situace, kdy by byla přímo vtažena do války (v prosinci 1956 bylo v Egyptě 88 zaměstnanců vojenské správy a 39 civilistů).

Pro Československo se však nejzásadnějším stala jeho obchodní angažovanost na Blízkém východě. Ještě v roce 1955 začali Čechoslováci jednat o dodávkách zbraní Sýrii, která si u ČSR také objednala vojenský materiál v hodnotě stovek milionů. Poté, co Syřané zjistili, že Moskva na Prahu tlačí, aby ulevila Egyptu ve splátkách, přišel podobný požadavek i z Damašku. Brzy nato přicházely zbraně také do Jemenu a dalších států, někdy motivovaných politicky, jindy výhodných i pro naši stranu. Na Blízkém východě – možná na rozdíl od Afriky – už se ovšem neopakovala situace, kdy by „československé“ zbraně spoluvyvolaly válku.

Česká republika si dnes pochvaluje rychlý nárůst svého zbrojního exportu, mimo jiné i na Blízký východ. Ten je pokračováním někdejší československé angažovanosti v Egyptě jen nepřímo. Mnohem více je potomkem tehdejších jednání momentální rychlý nárůst ruské vojenské pomoci Sýrii. Ruský most do Sýrie pomáhalo v roce 1955 stavět právě Československo.