Vždycky ve druhé půli srpna v 70. a 80. letech, během normalizace, pořádala Státní bezpečnost bezmála manévry. Zaměřila se zejména na známé disidenty. Ve dnech zvláště ostře sledovaného desátého výročí sovětské okupace, v roce 1978, estébákům spadla brada, když zjistili, že protistátní letáky šíří kronikář a nástěnkář Brigády socialistické práce z mladoboleslavské Škodovky, a dělá to dokonce už dlouhých deset let. Jan Frič si pak za svůj protest odseděl 18 měsíců.

O jeho příběhu nereferovaly Svobodná Evropa ani Hlas Ameriky, neregistroval ho Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Vzdor otce dvou malých dětí z Benátek nad Jizerou, který tajně vyráběl a v noci roznášel letáky po okolí celé desetiletí, zůstal nepovšimnut až do Fričova předloňského ocenění v rámci zákona o třetím odboji. „Samozřejmě se nemůžu srovnávat s geroji, kteří seděli v padesátých letech v Jáchymově, i když i já se dostal na samotku, kde z topení visely rampouchy,“ vypráví letos sedmdesátiletý Jan Frič, který svou penzi tráví v Dřísech u Staré Boleslavi.

„Já myslím, že si ocenění zaslouží. Úctyhodné je, že kontinuálně deset let upozorňoval na okupaci nebo rušení zahraničního rozhlasu a po tu dobu zaměstnal část bezpečnostního aparátu, který se marně snažil pachatele polapit,“ říká Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny, který Fričův případ částečně zpracoval v publikaci Česká společnost v 70. a 80. letech: sociální a ekonomické aspekty.
V době všeobecné apatie, prospěchářství a kolaborace šlo o zcela ojedinělý protest člověka, který kolem sebe neměl podporu disidentských kruhů a byl na vše úplně sám. „Chtěl jsem lidi stejného smýšlení, jako mám já, tak nějak povzbudit, ukázat jim, že ve svých názorech nejsou osamělí,“ uvedl Frič při výslechu.

Šetřete energii. Zrušte rušičky

StB pátrala po tajemném roznašeči letáků, které se objevovaly v Benátkách nad Jizerou, městečku mezi Prahou a Mladou Boleslaví, už od roku 1970. Spolupracovníci tajné policie a někteří aktivní občané hlásili výskyt letáků ve schránkách či ve vchodech domů, rozhozených na zastávkách či lavičkách v parku. Byly psány fixou, tuší nebo na cyklostylu a hesla na nich byla zaměřená proti sovětské armádě („Pryč s okupačními vojsky!“), vrcholným představitelům KSČ („Husák je vůl!“, „Svoboda, Husák, Bilak – zatykač!“) nebo reagovala na aktuální události (třeba leták ze začátku roku 1977 s nápisem „Podporujte Chartu 77“). Protože Frič pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, vytvořil i plakátek s heslem „Šetřete elektrickou energií – zrušte rušičky zahraničních stanic“.

„Jeho jednání vyvolávalo v Benátkách nad Jizerou značný ohlas i mezi občany, kteří obsah letáků většinou odsuzovali a letáky odevzdávali orgánům SNB,“ uvedla StB v pozdějším spise po zatčení pachatele.

Téměř deset let ale byla tajná policie bezradná. Už na začátku 70. let založila vyšetřovací spis pod názvem Hodinář. Na některých letácích, z nichž mnohé měly podobu koláží z výstřižků z novin a malůvek, byl obrázek nástěnných hodin, takzvaných kukaček, z nichž místo ptáka vykukovala hlava Gustáva Husáka či jiného papaláše. Letáky se – nejčastěji při různých výročích – objevovaly znovu a znovu a estébáci zuřili, protože ani v tak malém městě nebyli schopni jejich autora dopadnout.

Jan Frič se narodil v roce 1944 v Plzni jako syn majitele truhlářské dílny a pily. Od svých čtyř let vyrůstal bez táty, jehož smrt pro něj dodnes zůstává neobjasněná. Otec se po znárodnění svého malého podniku pokusil na Šumavě prchnout „přes kopečky“ a při pronásledování pohraničníky údajně spáchal sebevraždu.

První konflikt s bezpečností měl Jan Frič už v roce 1969, když už coby obyvatel Benátek nad Jizerou vylepil v květnu do okna svého bytu vedle československé i americkou vlajku. Chtěl tak coby plzeňský rodák připomenout, že na osvobození země se v roce 1945 podílely i Spojené státy. To už třetím rokem pracoval jako lisař v mladoboleslavské Škodovce čili v AZNP (Automobilové závody, národní podnik). V roce pražského jara se mu narodilo druhé dítě.

Kamarád Voloďa

Srpnová invaze ho hluboce zasáhla. „Vlezli sem v noci jak zloději,“ poznamenává Jan Frič. První letáky začal vyrábět k prvnímu výročí okupace, když husákovci pouliční protesty 21. srpna 1969 krvavě potlačili. „Co jiného jsem mohl dělat? Jít se zbraní v ruce proti nim by byl nesmysl, tak jsem se rozhodl pro tohle,“ vypráví. Kromě domovských Benátek jezdil rozhazovat letáky i do nedalekého vojenského prostoru Milovice, který obsadila sovětská armáda. Tam vozil letáky popsané azbukou, třeba s nápisem „Zachvatčiki, idite damoj!“. Na to ale StB nikdy nepřišla a Frič se k tomu – na rozdíl od letákové distribuce v Benátkách – nepřiznal. Předstíral, že do lesů kolem Milovic chodí na houby. Povolenku ke vstupu do okolí, kterou dostávali zpravidla jen Češi vykonávající v prostoru nějakou práci, mu obstaral jeden sovětský poddůstojník.

„V roce 1964 jsem byl během základní vojenské služby na cvičení Varšavské smlouvy u Semipalatinsku v Kazachstánu a tam se seznámil s Voloďou Ivanovem. No a v roce 1968 ho poslali sem a skončil v milovické posádce,“ vypráví Frič. Tvrdí, že Voloďovi přiznal, jaký je hlavní cíl údajné houbařské mise, a Rus to prý schvaloval. „Byl to normální kluk, měl stejné názory jako já a taky neměl rád bolševiky. Věřil jsem mu,“ prohlašuje Frič. Jeho riskantní důvěra se mu nevymstila. O jeho milovických cestách ani o sovětském vojákovi není v dokumentech StB, dostupných dnes v archivu ministerstva vnitra, ani zmínka.

Po návratu z vězení v roce 1980 se Frič dozvěděl, že nedlouho po jeho zatčení Ivanov odjel zpátky do Sovětského svazu. Místní tvrdili, že nedobrovolně, že si „pro něj přijeli“. Co se skutečně stalo a zda velitelé třeba přišli na to, komu Ivanov poskytl propustku, není možné zjistit, protože sovětské archivy podobná tajemství nevydávají.

Letáky Jan Frič vyráběl doma vždycky dopoledne, když měl odpolední směnu a byl v bytě sám. Jeho žena, která pracovala ve výstupní kontrole továrny Carborundum v Benátkách, o tom až do jeho uvěznění nevěděla. Poté vzal žhavý náklad do tašky, odjel do práce do Mladé Boleslavi a po návratu do Benátek protistátní tiskoviny rozhazoval po okolí, obvykle byly v deseti až patnácti kusových sériích. Dělo se to většinou hodinu před půlnocí, když už venku nebyla ani noha. Některé letáky rozhodil i ve Škodovce, kde z původního místa lisaře přešel na post seřizovače lisů. Nikomu ze svých spolupracovníků, přátel či příbuzných svou disidentskou činnost neprozradil. Na svém pracovišti byl hodnocen jako člověk, který se nezajímá o politické dění a neúčastní se veřejných akcí.

Když StB po jeho odhalení vyslýchala kolegy z fabriky, jeden z nich ovšem uvedl:. „Často a všude, když přišla řeč na politiku, tak nadával na zřízení. (…) Raději jsem šel pryč, abych to nemusel poslouchat.“

Nástěnkář hanobí nástěnky

Jan Frič se ve Staré Roli u Karlových Varů vyučil malířem porcelánu. I když se tím později nikdy neživil, díky výtvarnému talentu ho oslovovali kamarádi, aby jim nakreslil blahopřání či plakát zvoucí na soukromou akci. V roce 1976 ho spolupracovníci přemluvili, aby vedl kroniku tamní Brigády socialistické práce a také měl na starosti její nástěnku. „Nechtěl jsem na sebe příliš upozorňovat tím, že to odmítnu. Za nejlepší kroniku jsme taky dostávali odměny a z nich jsme si třeba zaplatili pěkný večírek,“ usmívá se dnes pan Frič.

Nástěnky, které zhotovil, ovšem později v nestřeženém okamžiku „hanobil“, jak uváděli ve svých protokolech později estébáci. Do rudé hvězdy vkreslil hákový kříž, k portrétům Husáka nebo Brežněva připíchl obrázek prasete... Později byli komunističtí vyšetřovatelé svérázným odbojem natolik zaskočeni, že nechali nástěnkářovo jednání posoudit vybranými psychiatry. Ti u Friče žádné známky duševní choroby nezjistili, jeho povaha podle nich byla ovlivněna jen zvýšeným odporem k autoritám.

Kronikář BSP byl zatčen na začátku září 1978, dva týdny po desátém výročí srpnové okupace, k němuž vyrobil také řadu letáků. Z dokumentů StB není zřejmé, jak na Friče vlastně přišli, jestli na něj třeba někdo ze známých ukázal jako na možného podezřelého. „Jednou přišla s kolegy z práce řeč na to, že se objevily nějaké letáky proti Rusům. Já jsem prohlásil, že si myslím, že ty letáky říkají jen to, co stejně všichni vědí. Nějací komunisti se tam ale čertili, co to plácám, prý to byli naši osvoboditelé,“ vybavuje si Frič. Důkazy, že by ho udal někdo z nich, ale nemá. Chybu prý udělal především sám tím, že stále víc letáků místo na cyklostylu zhotovoval ručně a v srpnu 1978 je rozhodil poprvé také v lisovně, kde pracoval. „Estébácká oprátka se tak mohla víc stáhnout,“ glosuje.

Domovní prohlídku u něj provedli 7. září 1978, kde našli pomůcky pro výrobu letáků a také jeden rozpracovaný. Šlo o „znevážení osoby L. Brežněva“, poznamenala si StB. „Nemělo cenu zapírat,“ říká Frič. „Tyto letáky jsem psal proto, že nesouhlasím s vývojem ČSSR po roce 1969 a se současným státním a společenským zřízením a dále že mám výhrady proti osobám, které stojí v čele státních a stranických orgánů a institucí,“ uvedl pak ve svém doznání. StB si ještě pro jistotu pozvala písmoznalce, který autorství ručně psaných letáků potvrdil.

Nadávali jste jen u piva

Jan Frič byl odsouzen na rok a půl vězení, trest si odseděl v Plzni na Borech. Neprominuli mu ani měsíc. „To, že nechali netrestaného otce dvou dětí sedět tak dlouho, svědčí o tom, že režim citelně zasáhl,“ dodává historik Tomáš Villímek.

„Nejvíc mě podržela manželka. Přestože za ní chodili z StB i národního výboru, aby se se mnou jako s protistátním živlem rozvedla, počkala na mě,“ říká pan Frič. Se svými dětmi, kterým bylo v době jeho zatčení deset a jedenáct let, prý po propuštění o důvodech věznění nemluvil. Ani později, když dorostly, se na to neptaly. „Jak jsme žili dál? Jako spořádaná rodina,“ prohodí pan Frič. Jeho manželka zemřela před třemi lety.

Po návratu z vězení zamířil zpátky do Škodovky, jestli ho znovu přijmou do práce. „Cechmistr mi ale tvrdil, že se mnou rozvázali pracovní poměr a že se mnou nechce mít nic společného.“ Podpořila ho prý vedoucí personálního oddělení. „Řekla mi, že k žádné výpovědi nedošlo a že to mám zkusit u někoho jiného ve fabrice.“ Frič tak našel místo jako seřizovač takzvaných malých lisů (předtím byl u velkých) a ve Škodovce pracoval až do roku 1994, kdy byl ke svým padesátinám propuštěn v rámci snižování stavů.

StB měla Jana Friče po propuštění z vězení pod dohledem a on se k její radosti už do žádných „nekalostí“ nezapojil. Když jednou v Praze na americké ambasádě navštívil výstavu k osvobození Plzně, pozvala si ho mladoboleslavská StB k výslechu, ale další následky to pro něj nemělo. Po výpovědi ze Škodovky pan Frič pracoval jako vrátný a údržbář správy budov.

Bývalí kamarádi se ho prý po návratu „z krimu“ nestranili, o politice se s ním už ale nebavili. „Jen někteří mi vytkli, že kvůli mně museli vypovídat na fízlárně. Tak jsem jim řekl: Vždyť vy jste na komunisty taky nadávali, ale jen u piva. A já mám být teď ten špatnej?“