Tak dlouho se Evropané obávali, že se USA dají dohromady s Putinovým Ruskem, až se karta obrátila. Teď se některým nelíbí, že jdou na Rusko moc tvrdě. Po měsících, kdy se zdálo, že skončila éra a stará pravidla přestávají platit, najednou můžeme zakoušet déjà vu. Odehrává se zde jeden ze střetů známých z posledních dekád studené války, kdy Západoevropany iritovalo, že Američané používají proti Sovětskému svazu a Kubě ekonomické páky bez ohledu na jejich zájmy. I kulisy jsou na první pohled podobné, jsou zde ale podstatné rozdíly v pojetí některých postav.

Na evropské straně se část někdejšího „východního bloku“ proměnila z gubernie Kremlu v neposednou provincii Bruselu a Berlína. Na americké straně byl Reagan v Bílém domě nahrazen hlupákem. Ale některé věci se nemění.

Schválení ruských sankcí americkým Kongresem minulý týden jasně ukazuje, že Donald Trump je bez ohledu na všechny přívlastky, které na jeho adresu zazněly, v každém případě nepříliš kompetentní prezident. Od počátku své kandidatury dával bez přestání najevo, že by rád přehodnotil politiku vůči Rusku a navázal s ním mnohem kooperativnější vztahy. Dosáhl pravého opaku.

Jestliže Trump nachází zalíbení v Putinovi a stejnou tendenci mezi republikánskou voličskou základnou začaly ukazovat průzkumy, tak na republikánské kongresmany platí mnohem lépe. Pro naprostou většinu z nich platí tradiční republikánská geopolitika spojenectví. Taky pro ně platí, že když příslušné americké instituce dojdou k nějakému závěru – jmenovitě že se Rusko snažilo ovlivnit americké prezidentské volby –, vezmou to přinejmenším na vědomí, dokud nebudou mít vážné důvody k jinému názoru. Fakt ruského zasahování, přinejmenším v minimální verzi, většina politiků akceptuje a domnívá se, že nemůže zůstat bez odezvy. Trump se k tomu neměl.

Vztah kongresových republikánů k Trumpovi je prekérní. Na jedné straně se ho bojí, přesněji řečeno se bojí těch svých voličů, kteří mu jsou oddáni. Vědí, že jeho neúspěch poškodí i je v příštích volbách. Na druhé straně se ho nebojí zas tolik – navzdory všem Trumpovým řečem o jeho „bezprecedentním“ vítězstvím se jich většina dostala do Kongresu s většinami převyšující tu Trumpovu. Trumpizace Kongresu rozhodně není dokonána. Tweety tu nemají takovou váhu.

Pochybnosti rozhodně nerozptýlilo, když vyšlo najevo, že Trumpův designovaný národněbezpečnostní poradce generál Flynn po volbách několikrát hovořil s ruským velvyslancem Kisljakem a měl mu slibovat přehodnocení ruské politiky. Nerozptýlilo je ani to, jak si Trump počínal vůči vyšetřování své kampaně kvůli kontaktům s Ruskem. A nerozptýlilo je ani odhalení, že mladý Trump se loni sešel kvůli nabídce kompra na Clintonovou s ruskou právničkou. Právě tím agresivním zatloukáním si pro sebe prezident vykopal jámu. Nejprve se jeho ministr spravedlnosti, bývalý senátor Jeff Sessions musel vyjmout pro podjatost z ruského vyšetřování, když vyšlo najevo, že při slyšení v Senátu nevypovídal pravdivě o svých kontaktech s Rusy.

Když pak Trump odvolal ředitele FBI Comeyho – kvůli ruskému vyšetřování, jak sám řekl –, reagoval na to náměstek ministra spravedlnosti Rod Rosenstein jmenováním zvláštního nezávislého vyšetřovatele Roberta Muellera pro celé vyšetřování ruského prvku ve volbách. Rosenstein, Sessionsova „dvojka“, je ve věcech Ruska „jednička“ kvůli Sessionsově vynětí se – a je to kariérní žalobce, který Trumpovi nic nedluží. Kdyby ho chtěl Trump přinutit, ať odvolá Muellera, ocitl by se rovnýma nohama v terénu Watergate.

V posledních týdnech začal Trump svého vlastního ministra spravedlnosti veřejně kritizovat. Pokud ho nehodlá odvolat, je to zvláštní způsob mučení. Pokud ho odvolá, ukáže, jak si opravdu nevidí na špičku nosu. Nového ministra spravedlnosti musí schválit Senát. Ten se na takovéto zacházení se svým bývalým kolegou nebude dívat vlídně a dá si záležet na tom, aby schválil jako jeho nástupce jen někoho opravdu důvěryhodného a nezávislého. Zejména někoho, kdo by odmítl jen na Trumpovo přání odvolat Muellera. Řada senátorů už Trumpa varovala, ať si na to nechá zajít chuť. Jinými slovy, pokud by Trump chtěl, aby mu Mueller zůstal na krku a jeho vyšetřování vytvořilo co největší očekávání, nemohl by to dělat líp.

Trump musel stáhnout ocas

Kongres začal zároveň na jaře pracovat na nových sankcích vůči Rusku a po relativně drobných neshodách a navzdory námitkám Bílého domu a ministra zahraničí je minulý týden schválil. Nejprve Senát schválil svou verzi poměrem 98–2 a Sněmovna reprezentantů svou poměrem 419–3. Senát nakonec schválil po dohodě definitivní verzi opět poměrem 98–2. Proti byli jen socialista Bernie Sanders a libertariánský Republikán Rand Paul. „Vetovat něco a být přesvědčivě přehlasován, to prostě není dobrý začátek prezidentství,“ chladně reagoval republikánský předseda zahraničního výboru Bob Corker na zprávy, že Trump uvažuje o vetu zákona. Ten stáhl ocas a rychle prohlásil, že zákon podepíše.

Je to pozoruhodný výsledek. Samotní republikáni v Kongresu se nedokážou shodnout na reformě zdravotnictví ani ničem jiném, ale na ruských sankcích se shodl celý Kongres zleva doprava. „Je suis Mitt Romney,“ jako by kongresmani říkali (Obama se v prezidentské kampani v roce 2012 posmíval tvrzení svého soupeře Romneyho, že Rusko je největší geopolitický nepřítel USA). Je to asi, jako kdyby Andrej Babiš neprosadil EET, kontrolní hlášení DPH ani pokračování dotací na biopaliva, ale novela zákona o střetu zájmů by prošla.

Co je obsahem samotných sankcí? V zahraniční politice z Ústavy dominuje prezident a sankce bývají v USA krokem exekutivy. Anebo, když se rozhodne jednat Kongres, zpravidla se nechá přesvědčit, aby přenechal prezidentovi volnost v jejich implementaci a dal mu právo udělovat z nich výjimky („waiver“). Kongres tentokrát sankce vůči Rusku z Obamovy éry vtělil do zákona a Trumpovi svázal ruce – žádné waivery. „Neznám žádný precedent pro mandatorní sankce, které nedávají exekutivě nějakou podobu oprávnění udělovat waiver,“ řekl webu Quartz bývalý vedoucí týmu pro íránské sankce na ministerstvu zahraničí John Hughes.

Vedle toho zákon zavádí nové sankce na zbrojní obchody s Ruskem a sankce související s kyberútoky a taky poněkud neorganicky nové sankce na Severní Koreu a Írán. Hlavně ale rozšiřuje sankce na některé další sektory v obchodu s Ruskem – železnice, hornictví a zejména energetiku. Definitivní znění, zdá se, dává prezidentovi v uplatňování určitou volnost a nabádá ho, aby hledal shodu se spojenci. Ale z přípravy této části sankcí bylo v Evropě velké mrzení.

Tedy, v Evropě… Zákon by umožňoval nasadit celou sílu obávaných amerických finančních sankcí na firmy, které mají podíly v ruských energetických firmách (o výši podílu se licitovalo) anebo jen uzavírají transakce s firmami podílejícími se na ruských energetických projektech. Pro každou velkou, globální firmu by to znamenalo, že si musí nechat zajít chuť, protože bez amerických finančních trhů se neobejde. Konkrétně by to znamenalo smrtelné ohrožení pro projekt Nord Stream 2.

Velký německý projekt

O tomto plynovodu z Ruska do Německa nepíšeme poprvé. Podílníky Nord Streamu jsou německé firmy E.ON, BASF/Wintershall, rakouská OMV, francouzská ENGIE (někdejší Gaz de France) a Royal Dutch Shell. Ale je to od počátku akce Gazpromu spojená se dvěma německými jmény. Exkancléře Gerharda Schrödera, který na konci funkčního období schválil německou vládní záruku pro financování Nord Streamu 1 a vzápětí se stal předsedou akcionářského výboru Nord Streamu. A Matthiase Warniga, důstojníka Stasi (krycí jméno Arthur), který udělal pozoruhodnou kariéru v Dresdner Bank – v 80. letech v ní působil jako špion, v 90. otevřel její pobočku v Petrohradu. Tam se spřátelil s Vladimirem Putinem. Stal se výkonným ředitelem Nord Streamu. Vedle toho působí taky ve správních orgánech dalších firem: Rosněftu, koncernu Rusal, kam ho prý vyslal osobně Putin, sankcionované VTB Bank a Bank Rossija, jejíž aktiva po anexi Krymu USA zmrazily a jejíž hlavní akcionáře, mj. Putinova přítele Jurije Kovalčuka, sankcionovala EU.

Pokud je Nord Stream ryze komerční projekt, jak tvrdí kancléřka Merkelová, je to zvláštní komerční projekt. Kapacita Nord Streamu 1 je naplněna jen z poloviny. Ten byl vybudován ještě před legislativními energetickými balíčky EU, které postavení Gazpromu v Evropě značně oslabily – musí kapacitu svých plynovodů dávat k dispozici ostatním zákazníkům a nesmí omezovat koncové zákazníky v dalším obchodování s plynem. Evropská komise vedla s Gazpromem úspěšná antimonopolní řízení. Zároveň od té doby postoupila revoluce způsobená tzv. břidlicovým plynem.

Pokud by se německá Energiewende realizovala tak, jak je plánována, spotřeba plynu by v Německu sice stoupala, ale jen do roku 2025, kdy by role plynových elektráren měla začít klesat. Podle německého ekonomického think tanku DIW není Nord Stream 2 potřeba. Gazprom evidentně cílí na něco jiného – rozšíření podílu na trhu nejen v Německu, kde by Nord Streamem 2 přesáhl padesát procent, ale v celé Evropě.

EU má ale svou energetickou politiku a rostoucí ruská dominance je v rozporu s jedním z jejích cílů, diverzifikací zdrojů energie. Polská analytička Agata Loskot-Strachota vypočítává, v čem všem jí Nord Stream 2 odporuje: brání diverzifikaci zdrojů, podkopává konkurenci mezi členskými státy, překáží cíli politiky ve střední a východní Evropě, která má zajistit, aby každá země měla aspoň tři zdroje zásobování plynem, brání rozvoji soudržné politiky vůči Rusku a realizaci cílů energetické politiky EU vůči Ukrajině. Vyplývá to ze schválených dokumentů EU. Vedle toho se proti Nord Streamu výslovně vyjádřili třeba předseda Evropské rady Donald Tusk nebo slovenský eurokomisař Maroš Šefčovič. Loni v březnu napsalo dopis předsedovi EK Junckerovi proti plynovodu osm premiérů, mezi nimi i Bohuslav Sobotka. Stavbu musí schválit taky Dánsko, Finsko a Švédsko, přes jejichž teritoriální vody plynovod jde. Švédští ministři obrany a zahraničí varovali, že projekt ohrožuje národní bezpečnost. Ale Nord Stream už od švédské firmy objednal trubky. Skandinávské státy mají další problém – plynovod zřejmě na ruském území má vést protizákonně přes přírodní rezervaci a jejich souhlas s projektem by je mohl dostat do kolize s mezinárodními dohodami.

Naproti tomu německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel se ještě jako ministr hospodářství sešel v roce 2015 s Putinem a řekl mimo jiné, že Německo se bude snažit udržet Nord Stream 2 pod německou právní kontrolou, čímž se zabrání „vnějšímu vměšování“. Tím myslel EU. Projekt ovšem není prost kontroverzí ani v Německu. Vedle Zelených se proti němu vyjádřil například předseda frakce EPP Manfred Weber. Předseda zahraničního výboru Bundestagu z CDU Norbert Röttgen proti němu spolu se zeleným politikem Reinhardem Bütikoferem napsal text do Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Kdo obchází Evropu?

Do této atmosféry vstoupil americký Kongres se svým poutáním Trumpa. USA, jež hrozily stát se příliš proruské, se najednou staly nebezpečně protiruskými. Proti americkým sankcím se preventivně vyjádřili již v půli června Němci a Rakušané – ale opět je třeba všimnout si kdo. Spolu s rakouským kancléřem to byl Sigmar Gabriel. Evropské kontroverze taky nezabránily známému německému diplomatovi Wolfgangu Ischingerovi, aby zveřejnil ve Wall Street Journal článek s titulkem „Proč jsou Evropané proti zákonu o ruských sankcích“. V něm sice připouští, že na Nord Stream 2 existují různé názory, ale námitky hned smete ze stolu. „Ideálně by trh měl rozhodnout o nejlepší cestě,“ píše Ischinger. „To není otázka, o níž by se mělo rozhodovat ve Washingtonu. Je to evropská záležitost, která by se měla rozhodovat v Evropě na základě evropských zákonů a regulací.“

To ale, jak jsme viděli, není to, co Německo dělá. To se snaží eliminovat Evropskou komisi a obcházet evropské zákony a regulace. Používá je, když se mu to hodí – třeba když se snažilo podáváním žalob házet klacky pod nohy stavbě polského terminálu na zkapalněný plyn ve Svinoústí. Nebo když komise zablokovala stavbu plynovodu Southstream v Bulharsku. To jistě Gazprom nepotěšilo, ale koneckonců to byla potenciální konkurence pro Nord Stream. Německo taky podporuje stavbu těch interkonektorů za peníze EU, které potenciálně napomohou distribuci ruského plynu z Německa. Nord Stream taky uvažuje, že by požádal o financování Světovou banku. V té nerozhoduje trh. Tím, kdo by Ukrajinu a Slovensko připravil o tranzitní poplatky, by taky nebyl žádný trh.

V EU tedy nikdo nemá patent na to, aby kázal ostatním o solidaritě. A pokud se před podzimními volbami opět rozšíří hysterie z hrozící ruské dezinformační kampaně, bude to hysterie pokrytecká, neboť Německo ty kampaně pomáhá financovat.