Průměrný Čech spotřebuje ročně 35 až 40 metrů krychlových vody. Pražané za metr krychlový platí 85 korun, většina Severočechů 98 korun, taxa pro občany Tábora dosahuje 102 korun. Z větších měst jsou na tom nejlépe Klatovy s 62 korunami a naprosto výjimečný Krnov, kde stačí dokonce jen 45 korun.

Je to málo, jak tvrdí ministr životního prostředí Richard Brabec, anebo neúnosně moc, jak oponuje odborový předák Josef Středula? Pro odpověď je nejlépe zajít do ciziny. Obyvatele Tábora stojí vodné a stočné stejně jako průměrné Rakušany nebo Brity, i když mají o poznání nižší příjmy. V jejich případě má pravdu Středula. Klatováci ovšem platí jako Chorvati či Poláci a Brabcův zásah by je tolik nebolel.

Jenom zisk nestačí

Dovolenkáři si stěžují, že pořád prší a že se člověk u českých rybníků či koupališť nevykoupe. Zahrádkáři si ze stejného důvodu pochvalují, že rajčata i okurky opravdu rostou jako z vody. Na to, že loni bylo extrémní vedro a sucho, však nezapomněl ministr Brabec. Doporučil, ať se na trojnásobek zvýší cena za odběr podzemní vody, s níž se prý plýtvá. Jeho návrh si ovšem přečetl předseda Středula a vypočetl, že se tím zdraží vodné a stočné o sedmnáct procent. Pětičlennou rodinu to přijde na sedmnáct set korun ročně navíc. Něco takového je naprosto neúnosné. Brabec oponuje, že zdražení nebude zdaleka tak velké.

Při pohledu z odstupu je obtížné dát za pravdu jednomu či druhému. Ministr správně upozorňuje, že vodu musíme chránit vyšší cenou. Naproti tomu nejde přejít ani argumenty šéfa odborů, podle kterého není možné zdražování diktovat jen tak od stolu. Vodu potřebuje každý a pro chudé rodiny může mít další zvýšení její ceny vážné důsledky.

Důležitější než tyto argumenty je však referenční rovina, podle níž by šlo posoudit, jestli je cena za vodu v Česku vysoká, nebo nízká. V uplynulých letech rostla relativně rychlým tempem a hlavním důvodem byl fakt, že většina měst se zachovala značně nerozumně. Své vodárny dlouhodobě pronajaly cizím investorům. Kontrolu nad vodou v severních Čechách, většině středních Čech včetně Prahy a k tomu ještě v Hradci Králové, Zlíně a Olomouci získala francouzská Veolia. Zásobování Brna, Ostravy a Karlových Varů převzal její francouzský konkurent Suez, jižní Čechy a Kolín firma EAG z rakouského Lince, Moravskoslezský kraj bez Ostravy španělská Aqualia. K dodávce vody si připočetli i vlastní zisk, a cena tedy šla rychle nahoru. Vodárenské firmy pod kontrolou obcí se zvyšování příliš nebránily, protože ani radní si obvykle větší přísun peněz do obecní pokladny neoškliví. Přesto dosud platí, že se zpravidla mají lépe občané měst, kde své vodovody nepronajali.

Ceny rostou, i když už skončilo velké zdražování, kdy se ceny zvyšovaly za deset let na dvojnásobek. Ještě v letech 2013–16 vyrostly podle odborného serveru Vodarenstvi.com ceny vodného a stočného v řadě regionů o deset procent – platí to zvláště pro oblasti, kam vodu dodává Veolia. Ze zahraničních investorů byl nejstřídmější Suez, který se třeba v Ostravě spokojil s pěti procenty. Z městských podniků s Veolií minimálně držely krok mladoboleslavské nebo trutnovské vodárny. Většinou ale zdražovaly minimálně, pokud vůbec, jak dokládá třeba případ Jičína, a dokonce i Plzně. Vysvětlovat zdražení je zvlášť v poslední době obtížné, protože miliardové investice do vodárenské infrastruktury hradila Evropská unie.

Pro Brabce to není příjemný kontext. Žádá po spotřebitelích vyšší částky za vodu a uvádí, že národní přírodní zdroje je třeba chránit. Jménem svých předchůdců však dluží odpověď na otázku, proč se zdražovalo dosud. Ochranou zdrojů to nebylo, když jsme je pronajali na zisk cizincům.

Kde leží hranice

Z praktického ohledu je ještě důležitější evropský kontext. Ceny v českých městech se nejčastěji pohybují okolo tří eur za metr krychlový. Podle databází Eurostatu a Global Water Intelligence to je v rámci Evropy nadprůměrná cena, z občanů bohatších zemí platí méně Švédi, Španělé, Slovinci a Italové. Ještě výmluvnější je fakt, že vzhledem k příjmům platí vyšší částku jen rumunské rodiny. Může tedy vláda žádat od občanů víc?

Zmíněná otázka se obvykle řeší na městské úrovni, to však je v Česku po privatizaci vodárenských služeb nepoužitelný model. Stát chce ovlivňovat cenu vody a možná má pravdu. Pak by ovšem měl spustit regulaci a stanovit za vodné a stočné maximální cenu, jak fakticky požadují odbory.