Literáti si často stěžují, že jejich slovům jen málokdo věnuje pozornost – obdivnou, kritickou, polemickou, jakoukoliv. Festivaly spisovatelů toho mohou být docela výstižným obrazem – prestiž, někdy až okázale zdůrazňovaná, která se ale zároveň vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu nebo akváriu. Někdy se ale spisovateli zadaří i v takovém prostředí vyslovit pár vět, jež zarezonují mimo ty skleněné stěny. Nedávno to dokázala americká prozaička Lionel Shriverová. V projevu, ve kterém hodně mluvila také o postavách. Návnada, jíž autor této rubriky prostě nemůže odolat.

Stalo se na literárním kongresu v australském Brisbane. Shriverová – mimo jiné autorka známého románu Musíme si promluvit o Kevinovi – tam měla hlavní projev. Pořadatele trochu oklamala, ohlásila jim téma výrazně neškodnější než to, o němž nakonec vedla řeč. Ve svém vystoupení se ostře vymezila vůči módě boje s tzv. kulturní apropriací. Vedou ho někteří aktivisté za práva menšin – etnických, rasových a dalších. Vystupují proti tomu, aby si většinová společnost a kultura nějakým způsobem „přivlasťňovala“ atributy kultury jejich, v anglosaském světě se jim docela daří. Tuhle „válku“ za ochranu čistoty původních hodnot sice vedou lidé, kteří se hlásí ke kulturní levici, má ale hodně společného s nacionalistickým identitářstvím. Mimo jiné popírá představy o multikulturní společnosti, nahrazuje ji jakýmsi „kulturním apartheidem“ – soužitím, v němž si ale každý střeží to svoje, nikomu to nepůjčuje a je připraven protestovat, pokud by to někdo zkusil sám. Shriverová v projevu zmínila známý komický exces toho trendu (pro inkriminované ale asi tak legrační nebyl). Členové studentské samosprávy na jedné americké univerzitě byli zbaveni funkcí poté, co na ně praskla strašná věc – zúčastnili se nějaké tequila party, jejíž účastníci chodili v sombrerech! A přitom to nejsou Mexičané! Jinde se zase musely přejmenovat hodiny jógy, jež je přece výlučným vlastnictvím lidí indického původu (vznikl z toho, myslím, seminář relaxačního protahování se).

V literárním světě může mít ale tahle debata jaksi seriózní důsledky. Koho „smí“ autor vůbec psát? Shriverová upozornila na příklad britského spisovatele Cleaveho, jehož román Včelička je psaný z pohledu nigerijské ženy. Próza to byla úspěšná, ale také kritizovaná jako vrcholný exemplář právě kulturní apropriace – běloch o Afričance, muž o ženě, Brit o Nigerijce. Kdyby se podobné přezkoumávání literatury z hlediska přípustnosti zařazování postav podle původu, pohlaví a barvy pleti ujalo, nenapsal by nikdo nic. V knihách Lionel Shriverové by, jak spisovatelka zavtipkovala, mohly vystupovat jen bílé ženy kolem šedesátky ze Severní Karolíny. Člověku to všechno může znít úplně samozřejmě, až banálně – ano, literáti si vymýšlejí, nic jiného jim taky nezbývá. Na spisovatelčiných slovech ale kdekdo našel něco až výbušného. Pár lidí pobouřeně odešlo, pořadatelé akce odstranili projev Shriverové ze stránek festivalu, narychlo uspořádali debatu pro lidi, jichž se projev Shriverové z nějakých důvodů dotkl (jaksi náhodu probíhala souběžně s plánovanou autogramiádou autorky, která se tudíž debaty nemohla účastnit). Epizoda ale měla publicitu, projev Shriverové přetiskly některé světové deníky, a dostal se tak k o hodně širšímu publiku, než kdyby z něj v Brisbane nepanikařili. Takže pro autorku vlastně happy end.

To jste přeci nezažili...

Konzervativci v podobných situacích lamentují nad tím, že politická korektnost zešílela – v tomhle případě oprávněně. Pokud by se braly představy bojovníků proti kulturní apropriaci vážně, mohla by se literatura rovnou zrušit. A argumenty, pomocí nichž kritici Shriverové racionalizovali svoje pobouření, skutečně nebyly z nejpevnějších. Formulovány pak byly s exaltovanou sebestředností. Je třeba si prý uvědomit, že – dejme tomu – nigerijská žena se v literárním světě prosazuje těžko a bílí Britové by toho neměli zneužívat. Jenomže to přece není tak, že hypotetická začínající nigerijská spisovatelka má smůlu. A že zůstane němá, protože hlas nigerijských žen už pro sebe zabrali angličtí chlapíci. A navíc, kdyby jeden byl hodně jedovatý a nepřející, mohl by tu pomyslnou Nigerijku obvinit z… kulturní apropriace. Není náhodou román jaksi evropská forma? Tak bacha!

Vystrašenost pořadatelů festivalu v Brisbane také cosi vypovídá o společnosti, která si myslí, že projevuje respekt vůči citům příslušníků menšin. Ve skutečnosti se k nim ale chová s naprostou neúctou – tím, jak je infantilizuje, a fakticky jim tak upírá důstojnost (ti chudáčkové prostě nepochopí to, co pochopíme my), i tím, že za jejich mluvčí často přijímá ty nejagresivnější. Ta apriorní nelibost nad tím, že si nějaký autor „přivlastní“ příběh protagonisty patřícího k jiné rase, etniku, civilizaci, se ale neomezuje jenom na moderní akademickou levici. Vlastně je velice lidská. Diváci pamětníci se často ohrazují proti tomu, když příběhy z časů jejich mládí píší autoři, kteří je sami nezažili. Anebo mají za nepravdivý takový obraz minulosti, který se míjí s jejich zkušeností. Jenomže zkušenost je nepřenosná, nejenom mezi Nigerijkami a Brity, ale třeba i mezi Čechy navzájem. Úkolem spisovatele pak není „mluvit hlasem“ těch či oněch. To jenom v posledních letech se ujala ta protivná fráze, která umožňuje autorům cítit se trochu důležitější a možná i parazitovat na dělu druhých (jsem hlasem mučených, tudíž jsem taky trochu mučedník). Jenomže každý spisovatel nakonec mluví tím svým hlasem, žádný jiný v sobě nemá. Slévá se z jeho vzpomínek, názorů, znalostí, snů, obrazů viděných i tušených. Vytváří z toho nějaký svět a zaplňuje ho postavami, jež jsou výplody jeho fantazie, bez ohledu na původ, pohlaví, věk, jaký se rozhodne jim připsat. Pokud ze svých figur dělá omleté stereotypy, založené třeba na vnímání jejich původu, dělá z nich jenom věšák na exotické atributy, je to především špatná literatura. Stejně jako když svoje postavy zbaví individuality, zploští a zasadí do angažovaného výjevu, v němž mohou reprezentovat rasu, třídu, orientaci, ale nikdy ne sebe. Nakonec je ta literatura a vůbec umění strašně nefér. Může se v něm krást, půjčovat si, hrát si na někoho cizího, všechno těm spisovatelům projde – pokud to dělají dobře.