Masivní přesuny obyvatelstva sužují planetu celé lidské dějiny. A většinou s sebou nesou i nezanedbatelný aspekt: mění místo, odkud lidé odcházejí, stejně jako místo, kam přicházejí. Arabské země tak například po tisíce let obývaly silné židovské komunity. Dnes jsou v podstatě nevratnou minulostí. Svědkem této proměny se stal i zkušený izraelský diplomat Zvi Gabay, který do svých dvanácti let vyrůstal v Bagdádu. Pak musel s rodinou odejít do Izraele.

Co se vám vybaví, když řeknu Bagdád?

Je to místo, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal až do dvanácti let. Poté, co jsme odjeli, už jsem tam nikdy nebyl. Zamkli jsme tehdy za sebou dveře a odjeli. Později mi někdo říkal, že z našeho domu udělali daňový úřad. Bagdád byl velmi židovské město, před pár generacemi měl sto tisíc obyvatel, přičemž každý pátý byl Žid. Když byl šabat, celé město se zastavilo. Ostatní říkali: Když Židé nepracují, my dnes taky nebudeme.

Jak se stalo, že v Iráku žilo tolik Židů?

Irák je pro židovské dějiny mimořádně důležitý. Vždyť odtud pocházel Abrahám, náš praotec, i když podle Bible pak odešel do Kanaánu a zůstal tam. Mnohem později, v roce 586 před naším letopočtem, babylonský král dobyl Jeruzalém, zničil Chrám a odvlekl Židy z jejich vlasti. Tito vyhnanci byli přesídleni do oblasti dnešního Iráku, kde pak žili více než dva a půl tisíce let. V Iráku leží také hrobka biblického proroka Ezechiela, jeden můj předek byl dokonce jejím správcem. Některá z období, která Židé v Iráku prožili, byla velmi dobrá.

Proč tedy vaše rodina nakonec odešla?

Židé se stávali předmětem neustálých útoků, hlavně ze strany arabských mladíků, sám jsem to zažil. Jako kluk jsem to nebral tak vážně, ale mí rodiče to prožívali velmi těžce. Byli samozřejmě muslimové, kteří s tím nesouhlasili, ale nikdo je neposlouchal. Souvisí to s děním v celé oblasti, nejen v Iráku. V Iráku začal rozklad v okamžiku, kdy země získala v roce 1932 samostatnost a začaly násilnosti, proti asyrským křesťanům, jezídům i Židům. Muslimové dávali najevo svou nadřazenost a nesnesli odlišnost. Pro Židy přišel psychologický zlom v roce 1941, kdy se v Bagdádu odehrál několikadenní pogrom, při němž bylo mnoho lidí zabito, byla to taková naše křišťálová noc. Židé se přestali cítit bezpečně, ale neměli kam jít, vždyť v Evropě to bylo ještě horší. Chtěli jít do Palestiny, ale tu ovládali Britové, kteří příchodu Židů bránili. Někteří proto hledali útočiště dále na východ, třeba v Indii nebo Singapuru, byli to obvykle mladí muži – podobně jako je tomu s uprchlíky dnes.

Jak se to změnilo po válce?

Klíčovým okamžikem z jejich hlediska byl vznik Izraele. Náhle lidé měli kam jít, útoky na ně navíc po vyhlášení plánu na vznik Izraele ještě vzrostly. Tak skončily mnohatisícileté dějiny Židů v arabských zemích. Před pár generacemi jich byl milion, dnes je jich jen pár tisíc. Většina odešla do Izraele, zhruba polovina Izraelců jsou potomci těchto lidí, kteří ztratili domov v Iráku, Jemenu, Sýrii nebo Maroku. Náš příběh není vůbec známý, neznají ho ani Palestinci. Když jsem mluvil s jedním mužem z Gazy, říkal mi: Všichni Židé pocházejí z Německa a Polska. Nechtěl mi věřit, že jsem se narodil v Bagdádu a musel odtamtud odejít.

Co bylo s lidmi, kteří přišli po roce 1948 z Blízkého východu?

Přišli do Izraele jako uprchlíci a byli jimi ještě řadu let. Z arabských zemí přišlo 856 tisíc Židů. Zpočátku žili ve stanech, tak jako moje rodina, která v Bagdádu měla krásný dům, a pak žila v táboře pro běžence v neobyčejně těžkých podmínkách. Ale tvrdě pracovali a získali nový domov. Dnes v Izraeli už žádné takové tábory a stany neuvidíte, protože Izrael systematicky pracoval na tom, aby vyřešil svůj uprchlický problém. Myslím, že na arabské straně tomu tak nebylo.

Máte na mysli palestinské uprchlíky?

Arabové z Palestiny mnohdy odešli ze svých domovů proto, že je k tomu v roce 1948 vyzvali jejich vůdcové před útokem na Izrael. Tuhle válku Arabové prohráli a uprchlíci už se nemohli vrátit domů. Tito lidé ještě pořád žijí z velké části v táborech a žijí z darů a podpory OSN. Podle Organizace spojených národů můžete být uprchlíkem pět let, ale na palestinské uprchlíky se tato pravidla z nějakého důvodu nevztahují a mohou dál získávat podporu od OSN i Západu. Znamená to ale také, že se nemohou rozvíjet a postavit na vlastní nohy. Nevidí pro sebe žádnou perspektivu a jejich špatní vůdcové, případně jiní arabští politici je budou držet v této situaci tak dlouho, pokud to pro ně bude výhodné. Iráčané, Syřané i Egypťané je používali pro teroristické útoky na Izrael i proti sobě navzájem. Když se zeptáte Arabů, proč uprchlíkům nepomohli se usadit, odpoví, že tito lidé se musejí vrátit do svých domovů. Jenže když OSN koncem listopadu 1947 navrhla rozdělit Palestinu na židovský a arabský stát, Židé to přijali, ale Arabové se rozhodli bojovat. Měli by tedy nést i důsledky své prohry. Přesto tvrdí, že problém palestinských uprchlíků je výhradně naše vina, a chtějí, aby v rámci budoucí mírové dohody bylo těmto lidem přiznáno právo na návrat – prý jich je i s potomky pět milionů.

Nějak se ale situace řešit musí…

My víme, že je to i náš problém, a chceme, aby se situace uprchlíků vyřešila. Logické by bylo, kdyby se Arabové z Palestiny dávno stali občany zemí, kde několik generací žijí. To ale arabské vlády nechtějí, chtějí, aby Palestinci dále žili v táborech v nuzných podmínkách. Těmto zoufalým lidem pak stále opakují, že za jejich situaci mohou Židé. Dokud se nerozhodnou pro mír, nechají problém uprchlíků nevyřešený. Vlastně se dá říci, že arabský postoj v roce 1948 vytvořil dva uprchlické problémy, ten palestinský a ten židovský.

Jak je to s odčiněním majetkových křivd na obou stranách?

Židé, kteří utíkali z Iráku nebo Egypta, za sebou nechali své domy a přísně vzato by měli dostat od tamních vlád odškodnění. Podobný nárok by mohli vznést i Palestinci vůči Izraeli. Neříkám, že je to vyloučené, pokud nechali svůj majetek v Izraeli, měli by dostat kompenzace. Ale musí se tak stát oboustranně. Pokud se tak nestane, bude Úřad OSN pro palestinské uprchlíky platit za provoz táborů dalších sto let. Někdy se mi zdá, že určitým lidem jde více o hrdost než o spravedlnost. Mým cílem je spravedlnost, ne pomsta, chci problém vyřešit, ne ho vytvořit.

Existují ještě nějaké židovské komunity na Blízkém východě?

Ještě pár tisíc lidí žije v Maroku, jehož králové se snažili nenávist proti Židům brzdit. V Iráku žije několik lidí, kterým je přes osmdesát, podobné je to v Jemenu. Nedávno byly ze syrského Aleppa propašovány tři staré dámy. Ten svět ale zanikl, i když občas můžete i od Arabů slyšet nostalgické vzpomínky na dobu, kdy mezi nimi žili Židé.

Domníváte se, že by izraelští Židé z arabských zemí mohli sloužit jako most, který by zprostředkoval kontakt s arabským světem?

To mohla být pravda kdysi, když tito lidé čerstvě přišli do Izraele. Mezitím uběhlo více než šedesát let, generace se obměňují a lidé už nemají žádné vazby v místech, odkud pocházejí oni nebo jejich předci. Není to otázka existence nějakého mostu, ale otázka touhy po míru. Jsem přesvědčen, že Izrael mír chce, ale druhá strana nikoli. Pokud se s námi nechtějí setkat, k čemu stavět nějaké mosty? Mosty jsou dobré hlavně pro vedení válek.

Byl jste politickým poradcem izraelského velvyslanectví v Egyptě krátce poté, co obě země koncem 70. let uzavřely mírovou dohodu. Jak vás tam přijali?

Byl jsem překvapen. Věděl jsem, že lidé v Egyptě mají za sebou dlouhodobé přesvědčování o tom, že Izraelci jsou monstra. Když se prezident Anvar Sadat rozhodl uzavřít mír s Izraelem, ukázalo se, že zná své lidi dobře. Obyčejní lidé mír vítali, mohl jsem se bez obav pohybovat po ulicích. Když jsem řekl taxikáři, že jsem z Izraele, zastavil a objal mě. Předtím si ještě vykasal košili, aby mi ukázal, kde od Izraelců utrpěl zranění v některé z předchozích válek. Bylo velké štěstí, že v Egyptě byl u moci tak odvážný člověk, jako byl Sadat.

Nikdo nebyl jiného názoru?

Jistě, proti byli extremisté, třeba Muslimské bratrstvo. Ti ovšem nejsou proti míru, ti jsou rovnou proti Židům. Velice silně protiizraelsky se dodnes vyjadřují mnozí intelektuálové. Ti mají své finanční zájmy a také jsou velmi ideologičtí a navzájem se v tomto postoji posilují. Můj bratr je významný herec a natočil před pár lety film Kapela přijela, který pojednává o tom, jak egyptská hudební skupina zabloudí během cesty do Izraele. Na jedné straně mému bratrovi někteří Egypťané blahopřáli k jeho autenticky egyptskému přízvuku, který se ovšem musel naučit nazpaměť. Samotný film byl ovšem v Egyptě zakázán a nesměl se promítat.

Mluvil jste jako diplomat s lidmi v Egyptě arabsky?

To samozřejmě pomohlo, i když nezapomeňte, že je spisovná arabština – a pak desítky mluvených, někdy vzájemně nesrozumitelných dialektů. Egypťané si navíc rádi dělají legraci z irácké arabštiny.

Vy jste také vydal knihu překladů arabských básní. Proč vás zajímá tamní poezie?

Arabská poezie je nádherná, zabýval jsem se jí už na univerzitě. Chtěl jsem tehdy také vědět více o Arabech, co cítí, co si myslí jejich intelektuálové. Vždyť jsem arabský svět opustil jako chlapec. Zjistil jsem, že arabští intelektuálové mají strach říkat, co si myslí, a že se od nich dozvíte pravdu, jen když jsou v cizině a přestanou se bát. Knihu překladů do hebrejštiny jsem pořídil, aby se o kráse arabské poezie dozvěděli také Izraelci. Aby viděli, že jsou i jiní Arabové než lidé, kteří je chtějí zabít. Že jsou to také lidé, kteří přemýšlejí, o životě, o svobodě, o lásce, o přírodě nebo hudbě. Pokusil jsem se Izraelcům ukázat, jak přemýšlejí arabští umělci, kteří jsou proti krutosti a nespravedlnosti, nerovnosti mezi muži a ženami. Některé arabské básnířky píšou právě o tomto problému. Osobně se domnívám, že na Blízkém východě nebude mír, pokud arabské ženy nezískají rovná práva.

Proč?

Když máte nespravedlnost doma, nemůžete žít v míru se zbytkem světa. V zemích, jako je Saúdská Arábie, nemohou ženy ani řídit auto, natož dávat najevo svůj názor. Mluví za ně muž. Možná kdyby se takové ženy někdo zeptal, zjistil by, že je proti válčení s Izraelem.

Byl jste v kontaktu s některými arabskými básníky?

Ano, už v době, kdy jsem psal svou diplomovou práci na univerzitě ve Spojených státech. Napsal jsem například Nizáru Kabbánímu (1923–1998, jeden z nejpopulárnějších arabských básníků – pozn. red.). Bylo mu podle jména samozřejmě jasné, že jsem Žid a Izraelec, ale odpověděl mi rukou psaným dopisem na mé otázky. Jsem pořád v kontaktu s nejvýznamnějším žijícím arabským básníkem, který píše pod jménem Adonis (narozený v roce 1930 v Sýrii – pozn. red.). Nadále překládám jeho básně, jeho nejnovější bude otištěna hebrejsky v listu Haarec. Je o probíhající vlně arabské emigrace do Evropy.

Co si o tomto fenoménu myslí?

Je z toho velmi smutný. Není si jistý, jestli je správné, že lidé odcházejí do Evropy, a ptá se, jestli tam opravdu najdou štěstí, o kterém sní. Byl by radši, kdyby zůstávali a mohli znovu vybudovat svou zemi, ale normální lidi nelze vinit, vinu nesou vůdcové, jako je Asad nebo jako byl Saddám Husajn, Kaddáfí a Mubárak. Teď je to ale i váš, evropský problém.

Vidíte i nějakou vinu Evropy na tom, co se děje na Blízkém východě?

Jistě, Evropa si dlouhodobě nechává diktovat politiku od některých arabských zemí. Ty k ovlivňování světa používají ropu. Evropa vždy následovala to, co si přáli Arabové. Někdejší izraelský ministr zahraničí Abba Eban si jednou postěžoval, že pokud by arabské země přišly do Valného shromáždění OSN s návrhem na rezoluci o tom, že Země je plochá a zploštil ji Izrael, sto padesát zemí by okamžitě hlasovalo pro návrh, a jen pár států by hlasovalo proti nebo se zdrželo. Tyto ropné země zatím přinesly hlavně zkázu, jednou je bude muset někdo zastavit. Když se podíváte na paláce, které si staví ropní magnáti v zemích Perského zálivu, najdete tam naprosto absurdní projevy luxusu. Jak dlouho se chystají žít? Přitom odmítají rozdělit bohatství tak, aby prospělo jejich vlastním lidem. Obyvatelé těchto zemí zůstávají po generace uvězněni ve stejných problémech, ve stejné mentalitě, stejných hospodářských potížích.

Je to také důvod, proč je v takovém rozvalu i Irák, vaše rodná země?

Nejenom. Důležitou úlohu hrálo rozhodnutí Britů a Francouzů rozdělit Blízký východ a vytvořit nové státy. Irák Britové složili ze tří komunit, arabských sunnitů, šíitů a Kurdů. A jako vládce jim dosadili monarchu ze Saúdské Arábie. Potvrzením, že to bylo špatné rozhodnutí, je to, co se v Iráku děje dnes. Velmi podobné je to i v Sýrii. Kromě toho se arabským zemím nepodařilo využít možností, které jim dala národní nezávislost v posledních desetiletích. Místo toho budovali velké armády a utlačovali menšiny. Svou roli hraje i to, že na mnoha místech určité komunity přežily jen proto, že byly ozbrojené, od Kurdů až po Maronity. Z používání síly se stalo pravidlo, lidé si na to zvykli.

Vidíte pro Irák nějaké řešení?

Potíž je, že státy jako Irák nebo Sýrie držely pohromadě, jen pokud jim vládl despota. Jakmile měli nějakou míru svobody, obrátili se proti sobě. Necítí se být dostatečně jako jeden národ, ten národ z nich udělal někdo jiný. Nedůvěřují si vzájemně, ale tak se nedá spravovat země. Musejí se naučit, jak spolu vyjít, jak vzájemně debatovat. Svět to ale nezajímá, lidé jsou už unavení. Světová média možná udělají hlavní článek z incidentu, při němž Izraelec ublíží Palestinci, ale tisíc mrtvých Syřanů nebo Iráčanů už nikoho nezaměstnává. Přitom Irák by mohl být krásné a bohaté místo. Mají dostatek skoro všeho – ropy, půdy, vody i slunce. Co jiného potřebujete? Umíte si představit, že by tohle všechno měla třeba Česká republika?