„Dny smutku a mraky odlétnou / vysoko k hvězdám, Mléčné dráze / On, vítěz, vztyčen nad Letnou, / na věky bude pomáhati Praze.“ Vítězslavu Nezvalovi proroctví nevyšlo, za pár let po vztyčení se monumentální Stalin zase boural. Rozbít obrovský betonový kolos nebylo jednodušší než jej postavit. Příběh Stalinova pomníku patří k těm nejsilnějším a nejbizarnějším v naší moderní historii. Má několik vrstev a rovin a je prodchnut hrůzou, fanatismem, ale také kouzlem ryzího debilismu a Freudem oceňovaného černého humoru. A také normálním lidským strachem.

Je zde příběh análního politického rozhodnutí postavit vožďovi pomník vůbec největší, jaký si lze představit, že na něj bude vidět až od Kolína, jak údajně řekl stalinista Václav Kopecký. Je tu příběh žulového molochu, jeho stavby, zapuštění do svahu, vztyčování, budování a odhalení a brzy zase odstranění, kdy se tisíce tun kamene uprostřed Prahy měly odstranit tak, aby si toho nikdo nevšiml, což byl úkol kafkovsko-ionescovského rozměru. Je tu příběh autora, významného sochaře, kdysi avantgardisty Otakara Švece, který údajně vyhrál proti své vůli a brzy svůj výplod těžce nenáviděl, což ho připravilo o život. A nakonec je tu příběh chybějícího Stalina, prázdného soklu na Letné, vygumované reality, která měla být potlačena, ale o to víc se nafukovala do monstrózního prázdna, jako když se ozývá amputovaná končetina. Literární vědec Vladimír Macura v knize semi(o)fejetonů Masarykovy boty psal o efektu minus-Stalin, kdy je nepřítomnost něčeho významnější, než by byla přítomnost.

Je vlastně podivné, že námět tak skandální a epický byl dosud poměrně málo využit. Na to, že pomník stál uprostřed Prahy sedm let (1955–1962), existuje i relativně málo filmových záběrů, neexistuje třeba žádná dobová publikace. Motivy Stalinova pomníku pronikly do literatury, ale spíš jen vedlejšími cestami: nejznámější je asi Hrabalova povídka Zrada zrcadel z Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, popisuje akt destrukce pomníku jako surrealistický výjev. Pak nám musel příběh připomenout Mariusz Szczygieł, jenž Švecův osud učinil jedním ze stěžejních svého bestselleru Gottland. Mnohem menší pozornosti bylo dopřáno knize Žulový Stalin, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Arsci.

Její autor, Rudla Cainer, jenž žije od roku 1968 v Rakousku, ji napsal jako svéráznou beletrizovanou literaturu faktu, využil zkušeností kamenosochaře a s prožitkem popsal sochařské práce. Příběh Švece je však tak průrazný a tragiko(komický), že nemohl odolat vystavět ho jako románovou konstrukci, i když je cítit, že své síly v tomhle ohledu přecenil.

Z Cainerovy knihy vychází televizní film Viktora Polesného Monstrum, který měl premiéru v neděli na ČT1. Soustředil se – logicky – na drama Otakara Švece, kterého s přesvědčivou trpkostí hrál Jan Novotný. Jeho figura byla vystavěna jako tragédie konformisty, jenž se stává obětí svého talentu nejen uměleckého, ale i schopnosti vyhovět nárokům moci. Jeho vlastní dílo ho zlikviduje, když se pokusí svůj avantgardní rukopis naroubovat na vnucený socrealistický model. Švec se dostal do bezvýchodné pozice. Snad jedině otevřená vzpoura, která by vedla k likvidaci nebo žaláři, ale té nebyl schopen. K ní se odhodlají jeho mladý asistent (Martin Kraus), jenž se s kamarádem (Vladimír Polívka) pokusí o přechod hranic. Pokus ztroskotá, ale aspoň si zachrání čest a zbytky svobody. Švecovo selhání umělecké je následováno rozvalem osobnostním, krizí rodiny, vztahu s milovanou a oddanou ženou (Zuzana Stivínová), která po odhalení jeho milostné aféry volí dobrovolnou smrt. Po manželčině sebevraždě k ní směřuje i Švec, spáchá ji 4. dubna 1955, měsíc před odhalením (1. května), jež je mnohem méně slavnostní, než mělo být, neboť se nad Prahou tyčí pomník něčeho, co má být brzy zavrženo, což už bylo cítit ve vzduchu.

Ve vedlejších liniích se film snaží evokovat dobu standardními prostředky, filmovými dokumenty, motivy ze svazáckého blbnutí (patrná je sebeironická účast Pavla Kohouta: svazák-recitátor, který přebere Švecovu asistentovi naivní a pak i nebezpečnou svazačku, je nejspíš aluzí na aféru z natáčení Pyšné princezny a pak na Kohoutovu Dobrou píseň). A takových věcí by se našlo víc, včetně nápaditě zakomponovaného dobového jazykového folkloru a humoru: pomník byl, jak známo, bryskně pojmenován „fronta na maso“.

A že doba skutečně humorem oplývala. Když se rozhodlo pomník odstranit, chodily na ÚV KSČ zajímavé návrhy občanů: Stalina nahradit obrovským srpem a kladivem, postavit vedle sebe obřího Lenina a Masaryka jako „dva udatné bojovníky za lidská práva“. Jiní navrhovali kněžnu Libuši, Komenského či Smetanu. Dělníci z Armabetonu požadovali, ať se sundá i svatý Václav, který byl klerikál a zaprodal český národ Němcům… Rysy absurdity, grotesky a hororu zmírňované lidovou tvořivostí provázejí českou společnost po celou její moderní existenci.

Monstrum. Režie a scénář Viktor Polesný, kamera David Ployhar, hudba Zdeněk Merta. ČT 2017.