Legendární písničkář je i zdatný kreslíř

S Bobem Dylanem v hotelovém pokoji

Legendární písničkář je i zdatný kreslíř
S Bobem Dylanem v hotelovém pokoji

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je jasné, že místo Boba Dylana v dějinách světové kultury bude jinde než ve výtvarném umění. S ambicemi tohoto druhu on ostatně ani nepočítal a nepočítá. Jeho malby a kresby jsou spíš vedlejším efektem geniálního talentu (Dylan má rysy génia), jenž je ovšem tak komplexní, že se projevuje i v nich, i když jen tak jakoby náhlým a rychlým dotekem. Zajímavé jsou samozřejmě jeho obrazy především pro ty, koho Dylan zajímá jako člověk a umělec, což v jeho případě zcela splývá.

Výstava poněkud banálně kerouackovsky nazvaná On the Road ve Staroměstské radnici je typickým mezinárodním galerijním produktem. Její základ tvoří signované barevné litografie Dylanových kreseb a akvarelů. Ty vyšly pod názvem Drawn Blank poprvé v roce 1994 v nakladatelství Random House: že Dylan maluje a kreslí, se ovšem vědělo i z toho, že občas některá jeho kresba pronikla na obaly desek nebo do bookletů: Self Portrait, Planet Waves, Infidels… Z iniciativy galerie v Saské Kamenici (ano, Chemnitz, bývalý Karl-Marx-Stadt!) se Dylan k obrazům vrátil a v roce 2007 tam bylo 170 reprodukcí poprvé představeno v grafické podobě spolu s luxusní publikací Bob Dylan: The Drawn Blank Series.

Obrazy, které visí na pražské radnici, pocházejí z limitované edice (250 kusů), jsou podepsané autorem (možná na to má lidi) a jsou majetkem dosti snobské Halcyon Gallery z londýnské čtvrti Mayfair. Takže jde spíš o takovou putovní výstavku povedených reprodukcí s lehkým přímým otiskem mistra, doplněnou decentním poslechem se znalostí věcí vybraných písní plus čtyř fotografií Alena Pajera, které pořídil v roce 2003, když tu mistr byl na jednom ze šesti koncertů a sešel se s Václavem Havlem – Dylan má pokaždé ten svůj neproniknutelný výraz, trochu jezdec rodea, trochu falešný hráč, hodně mistr magie.

Ale, jak bylo řečeno, zajímavá ta výstava je. Kvůli Dylanovi, jehož obrazy naopak nijak neproniknutelné nejsou, což ale vůbec nepopírá skutečnost, že jsou zcela „dylanovské“. Co tím myslím? V Bobu Dylanovi je zajisté mnoho poloh: jedna z nich je dejme tomu tajemná, těžko proniknutelná, čerpající ze surrealismu a náboženské (biblické a talmudské) symboliky, charakteristické jsou pro ni apokalyptické vize a enigmatické slovní obrazy. A pak je tu ta druhá, jež se ovšem s tou první prolíná. A ta je naopak realistická, srozumitelná, epická, plná příběhů zasazených do konkrétních situací a osudů lidí, krajiny, měst. Amerických lidí, krajin a měst, je důležité dodat. Dylan maluje to, co vidí, to, co má před sebou, s čím se dennodenně potkává. Stylem by se to asi dalo nejblíže přiblížit k expresionismu, jak ho pěstovala německá skupina Die Brücke (s tím souvisí jistě i ta výzva z Chemnitz, kde se narodil jeden z nejdůležitějších expresionistů Karl Schmidt-Rottluff): jsou to dynamické, barevně výrazné obrazy reálného světa v jeho ostré podobě.

Kresba: Bob Dylan - Bob Dylan

Nejčastější jsou obrazy ulic amerických měst třeba někde na Středozápadě, kde to má Dylan nejraději, obrazy bufetů, benzinových pump, motelů, železničních tratí, výhledů do magické americké krajiny skrz okénko automobilu nebo autobusu (tím se Dylan přemisťoval po Státech nejraději; samozřejmě to nebyl linkový autobus…). Velmi časté jsou obrazy hotelových pokojů, bazénů, dvorků… To má jednoduché a výstižné vysvětlení: Dylan nejčastěji maloval v hotelu, během turné, které je, jak známo, od konce 80. let permanentní. Právě počátky tohoto Never Ending Tour jsou spojeny s pokusem vymanit se z umělecké krize (Dylan tehdy docela dost pil a osobní život také nebyl zrovna uspořádaný) druhé poloviny 80. let. Dylan si uvědomil (sám to vysvětluje vnuknutím), že domov má už vlastně jen na cestě.

Jak píše autor nejlepší dylanovské biografie Down the Highway Howard Sounes (česky 2010): jeho obrázky zachycovaly svět potulného muzikanta, když Dylan maloval, většinou tužkou, uhlem nebo perem do skicáku, býval sám na pokoji: byl to způsob, jak se zklidnit, koncentrovat, dostat se jinam. Občas se mezi kresbami objevili členové štábu a výjimečně třeba i ženy, které se objevily v jeho pokoji, jako „studie“ nahé černošky nebo dvou „sester“ v jaksi lesbické situaci. A hlavně to je předmětný svět, jehož se mohl chytit a mohl ho tužkou nebo štětcem „vytáhnout“ z chaosu světa.

 

Ve svých skvělých „pamětech“ Kroniky (česky 2005) o tom Dylan píše: „Při kreslení jsem ztrácel pojem o čase. Utekla hodina nebo dvě, a mně přišlo, že je to pár minut. Ne že bych si myslel, že jsem nějakej výjimečnej kreslíř, ale cítil jsem, že vkládám do chaosu určitej řád. Po čase jsem si všiml, že to pročišťuje moje vidění okolního světa, a kreslit jsem už nikdy nepřestal.“

Kdo má Boba Dylana rád, ten to ocení. Ti ostatní ať si to třeba zkusí sami.

Bob Dylan: On the Road, Staroměstská radnice, Praha 1. Do 31. 8. 2017.

4. srpna 2017