Na státní svátek 28. října byla odhalena na Moravském náměstí v Brně monumentální socha: jezdecký pomník moravského markraběte Jošta Lucemburského. První výtvarná soutěž na vytvoření takové sochy pro toto místo se datuje do roku 2009, kdy reagovala na nové urbanistické pojetí jmenovaného náměstí, které se místo parkoviště mělo stát prostorem pro pěší, odrážejícím hlubokou historii města.

Od počátku se počítalo se čtyřmi výtvarnými prvky, zpodobňujícími čtyři kardinální ctnosti, o kterých se antický filozof Platón domníval, že by měly být vlastnostmi každého občana té doby: Moudrostí, Mírností, Spravedlností a Statečností neboli Odvahou. Soutěž na jezdeckou sochu (z oněch čtyř ctností měla představovat poslední jmenovanou) sice v roce 2009 proběhla, jenže žádný ze soutěžních návrhů nebyl vybrán k realizaci.

Tři roky poté statutární město Brno vyhlásilo soutěž znovu. Novinkou bylo propojení původního záměru města s iniciativou občanského sdružení Jošt Moravský, o. s., které nezávisle na plánované revitalizaci Moravského náměstí přišlo s nápadem vytvořit někde v Brně sochu k uctění památky tohoto markraběte. Soutěžní zadání tehdy znělo: „Cílem je tematizovat výtvarným způsobem problematiku jezdecké sochy (člověka a koně) se zohledněním silné figurální tradice skulpturálních děl tohoto typu v severním Podunají. Povinné je ztvárnění sochy jako alegorie Odvahy, a to i ve vazbě na osobnost moravského markraběte Jošta Lucemburského.“ Soutěž se uskutečnila v roce 2012 jako otevřená a anonymní a jako vítězný návrh byl vybrán projekt Jaroslava Róny. Tedy jednoho ze sochařů a malířů, kteří v šedé normalizaci osmdesátých letech minulého století rozhýbali zdejší uměleckou scénu svým bezprostředním entuziasmem a novou energií.

Nově odhalená obří bronzová plastika nese název Odvaha, na počest markraběte Jošta Lucemburského a její přípravou a výrobou strávil Róna tři roky života. Většinu nejdůležitější práce prováděl sám (modelování z hlíny a práce se sádrou). Jenže tak rozměrné dílo muselo mít též kostru pro hliněný model a nerezovou kostru pro hotovou sochu. Plastiku musela odlít zkušená bronzařská dílna, cizelér musel docídit povrch a nakonec sochu někdo musel napatinovat. Do výčtu prací je třeba zahrnout také podíl statika a inženýrské práce. Účastníků realizace tak bylo na dvacet. Výsledná bronzová socha váží 4 tuny a 200 kg (z toho 700 kg připadá na vnitřní nosnou ocelovou konstrukci). Náklady na vytvoření díla činily 6,8 milionu Kč včetně DPH (z toho 1,5 milionu Kč poskytlo občanské sdružení Jošt Moravský, o. s.). Socha je vysoká osm metrů (počítáno od dlažby, na níž stojí kopyto koně, po špičku kopí) a se svými rozměry se stala druhou nejvyšší českou bronzovou sochou. Nejvyšší je Jan Žižka na pražském Vítkově, třetí sv. Václav na pražském Václavském náměstí. Z mezinárodních zdrojů navíc vyplývá, že Rónův rytíř na koni je patrně čtvrtou či pátou nejvyšší bronzovou jezdeckou sochou na světě.

Ideály pana Jošta a neoklasicistů

Co se týče rytířova životopisu, Jošt Lucemburský, zvaný též Moravský, se narodil pravděpodobně v říjnu roku 1351 jako prvorozený syn moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského. Od útlého věku byl připravován na vladařské povinnosti, neboť jeho strýc Karel IV. neměl až do roku 1361 mužského dědice. V roce 1375 Jošt převzal markraběcí stolec. Téměř celé období své vlády se svářil s bratry i bratrancem Václavem IV., ale jako obratný politik a diplomat většinu nejen těchto konfliktů dokázal využít ve vlastní prospěch. Roku 1383 se mu začalo výrazněji dařit v evropské politice – získal říšské državy v Itálii, posléze západní Slovensko, Braniborsko, Horní a Dolní Lužici. Vrcholem jeho kariéry byl rok 1410, kdy byl zvolen králem Svaté říše římské. Nového titulu si však dlouho neužil, neboť 18. ledna 1411, krátce před korunovací, náhle zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou jasné dodnes. Jošt byl pochován v kostele sv. Tomáše v Brně na dnešním Moravském náměstí, tedy několik metrů od nově odhalené sochy.

Z dosud napsaného je patrno, že Rónův úkol nebyl lehký: měl vytvořit sochu, jež propojí dva původně na sobě nezávislé koncepty. Na jedné straně ztvární alegorii Odvahy v podobě jezdeckého pomníku, na straně druhé uctí slávu Jošta Lucemburského. Vládce, který navíc nebyl velkým bojovníkem v sedle koně na bitevním poli, zato spíš dobrým a cílevědomým bojovníkem na poli diplomatickém. A ovšem rébus byla rovněž otázka, jak má umělec dílo formálně pojmout, aby neopakoval tisíckrát vyřčený typus jezdecké sochy, reprodukovaný od antiky po dnešek.

Neboť když se u nás řekne „jezdecký pomník“, vybaví se každému socha sv. Václava na Václaváku (Josef Václav Myslbek, 1912), případně socha Jana Žižky na pražském Vítkově (Bohumil Kafka, 1941). Ač se autoři obou děl snažili dosavadní dogma pomníkové tvorby „modernizovat“, k radikálnímu přehodnocení nedošli. V pozadí jejich práce stále je linie antika–renesance–neoklasicismus. Právě neoklasicismus počátku 19. století (podporován všemocnou pařížskou Akademií výtvarných umění) kodifikoval představu o tom, jak má pomník (i jezdecký) vypadat. A francouzská akademická produkce upoutávala pozornost celé 19. století, o čemž svědčí i nadšený Myslbekův zájem během jeho návštěvy Paříže v roce 1878 (jak se zmiňuje ve své knize České sochařství XX. století Petr Wittlich). Pomník má tedy vypadat (anticky) vznešeně. A má být monumentální. Umělci proto figury umisťovali na piedestal; na něm socha nejenže vypadá vyšší, ale též prohlubuje divákovu úctu k zobrazené osobě, protože oslavovaný jedinec se oproti ostatním smrtelníkům ocitá jaksi „ve vyšším patře“. (Proto se zdá vyšší i onen Myslbekův sv. Václav na rozložitém kamenném soklu. Navíc je obklopen čtyřmi postavami, takže pomník působí vskutku grandiózně.)

Ideály postmodernistů a pana Róny

S tím vším se Róna chtěl poprat. Ostatně, proč dnes přijímat způsob vyjadřování těch, již žili staletí před námi? Dnešní umění má jinou podobu, než mělo před sto či dvěma sty lety. „Někdy mám pocit, že spousta lidí nezaznamenala, že jsme prošli obdobím moderního umění, které experimentovalo a které transformovalo stavy a ideje do různorodých typů,“ říká Róna. Vždyť ano, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval v době nástupu postmoderny a stal se jejím důležitým představitelem. Tahle poloha mu dodnes je vlastní. Rád zkoumá mimoevropské civilizace, stylizuje tvary do roztodivných, často tajemných forem a vše prostupuje svým groteskně-absurdním humorem. Právě tyto vlastnosti jeho tvorby mu umožnily uchopit jezdeckou sochu nejen „jinak“, ale pomohly mu i vytvořit odstup od očekávané vážnosti tématu – od oslavy osobnosti v duchu nacionalismu národního obrození.

Distance, která je pro postmodernu rovněž typická, dala vzniknout soše, která je nadčasovým symbolem středověkého rytířství (v jehož pozdní době Jošt žil). Róna se nezaměřil na „pravdivost“ různých historických názorů (ty beztak jsou proměnlivé), na reálné vzezření Jošta (stejně nemáme k dispozici dobové „fotografie“) ani na výzkum historických podob alegorií Odvahy. Jak uvedl ve své zahajovací řeči: „Rozhodl jsem se odklonit od samotné historické osobnosti markraběte Jošta, a spíše do ohniska svého zájmu posunout téma středověkého velmože, s nímž je neoddělitelně spojen ideál rytíře a rytířství jako jeden ze základních pilířů kultury a moci středověké křesťanské Evropy.“ Svou ideu dovršil chytře: vynechal podstavec, takže kůň stojí na dlažbě náměstí a vyniká nad něj protaženýma nohama.

Ještě než byla socha odhalena, začalo se o ní mluvit a psát jako o kontroverzní. Nemám toto módní slovo ráda – jako by chtělo podotknout, že dotyčná věc je „divně jiná“, zřejmě podezřele nedůvěryhodná. „Bejt jinej, to je v Čechách trestnej čin,“ poznamenal kdysi Pavel Landovský. Přitom „jinakost“ čili právo vyslovit svůj názor má být jedním z principů občanské společnosti. Na druhou stranu je takové označení příležitost pro média, jak vytvořit informační bublinu, v níž je o čem psát, aniž se musí příliš přemýšlet. Stačí vyjadřovat emocionálně laděné postoje než uvážlivé názory. Koneckonců, užitím přívlastku „kontroverzní“ si lze vytvořit bezpečné krytí pro alibistický postoj k věci. Kdyby se opravdu nepovedla, bylo to přece řečeno předem: hle, kontroverze. A tak formulování serióznějších názorů na uměleckou hodnotu Rónova jezdce v Brně nás teprve čeká. Jedno je ale jisté: socha žije. Ostatně Brňané okamžitě (ještě před jeho odhalením) opatřili monument přízviskem „Brněnská žirafa“, což svědčí o tom, že emoce Rónův rytíř vyvolal. Jaké výpovědi, zda vůbec nějaké, bude schopen vůči dalším generacím, ukáže čas. Prozatím za sebe mohu říct, že socha se mi líbí. A baví mě.