Tomáši Garriguovi Masarykovi táhlo na 65. rok, když odešel do exilu, a teprve jeho podíl na rozbití Rakouska z něho udělal národního politika, postavu kultovní.

Příběh z růžové knihovny to jistě nebyl. Určitě ne ve strohém Masarykově podání, jak ho zaznamenal Karel Čapek. Text ještě cenzurovala prezidentova dcera Alice, která se vůbec pasovala do role velekněžky tatíčkovství.

Nuže, absolvent filozofie na vídeňské univerzitě Tomáš Masaryk navštěvoval v Lipsku přednášky psychologů a filozofů. K tomu udělal známost. U své bytné, korpuletní Hedwigy Goeringové, potkal „Amerikánku“, o osm měsíců starší Charlottu Garriguovou. Vysoká upjatá slečna šetřící úsměvy studovala hudbu. Byla sečtělá a dokázala hovořit. Dr. phil. Masaryka, Platónova stoupence, hluboko ranil Erotův šíp a jeho předcházející korespondenční lásky vyvanuly.

Na společném výletu v létě 1877 vypadla paní Goeringová z člunu a topila se. „Tož jsem skočil za ní,“ vyprávěl Masaryk, „a vytáhl jsem ji.“ Jenže se nachladil a ležel. „Miss Garrigue“ jela za jakousi svou známou. „Když odjela, uvědomil jsem si svůj poměr k ní a napsal jí list, v němž jsem jí předložil spojení pro život. Odpověď byla neurčitá; tož jsem se sebral a jel za ní – měl jsem jenom na čtvrtou třídu vlaku; a dohodli jsme se.“

Americká svatba

TGM vykolejil: „Zevnějškem byla krásná; měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala mathematiku… Byla hluboce zbožná… Po stránce mravní neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě… Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala…“

V srpnu 1877 se v Lipsku zasnoubili. Masaryk se vrátil do Vídně s tím, že dokončí habilitační práci Sebevražda jako masový sociální jev současnosti a napřesrok že se vezmou. Odloučení až tak dlouhé nebylo. Charlotte se v New Yorku zranila pádem z vozu a její otec Rudolph, ředitel pojišťovny, poslal do Vídně o tom telegram. Masaryk se okamžitě vydal přes Hamburk do Ameriky. Zjistil, že snoubenka je v pořádku, a tak to vzal hopem. Požádal Garrigua o ruku dcery a opět se s Charlottou „dohodli“, že žít budou ve Vídni, aby dodělal habilitaci. „Tož jsem žádal pana Garrigua, aby nám dal peníze na tři roky, než budu moci uživit rodinu,“ velmi moderně odrecitoval TGM Čapkovi svůj pohled na počátky harmonického soužití.

Jeho život byl vůbec učiněným zjevením. Filozof, jenž dorazil odkudsi z Moravy do Vídně, zadlužený až po uši, s povděkem vzal posléze místo v Praze a v národnostně rozjitřeném prostředí se stal mluvčím liberálního proudu českého autonomismu. Na to, aby se stal „Tatíčkem“, to ještě nestačilo. Teprve jeho jasnozřivost, že české problémy nelze vyřešit v Čechách, ale pouze s podporou velmocí, ho hnala k intenzivní práci v exilu. Doma mezitím tloukli lvové o mříže, nejčastěji po hospodách, respektive když pak policejním činovníkům vysvětlovali, že to tak nemysleli.

Je pozoruhodné, že ze stovky českých poslanců říšské rady (1911–1918) emigrovali pouze dva: TGM a jeho rusofilní sok, agrárník Josef Dürich, a že na začátku války si svět bez Rakouska a kaisera uměl představit málokdo.

Do Prahy

Rodiče Masarykovy vyvolené Rudolph Garrigue a jeho manželka Charlotta, oba potomci hugenotských rodin s kořeny ve Francii, Německu a Dánsku, měli jedenáct dětí a asi byli na něco zvyklí. Vídeňákův požadavek je zaskočil a nejprve TGM uslyšel „ne“. Pak mu, to už byl po 15. březnu 1878 tchánem, dal Rudolph na cestu tři tisíce marek a palubní lístky. Stručně k této informaci Masaryk přihodil větičku: „Nějakou dobu nám posílal malou podporu.“

TGM přednášel na univerzitě jako soukromý docent, tedy bezplatně. Rodinu živil jako kdysi za studií sebe: kondicemi, suplováním na gymnáziu, výukou v domácnostech, přednáškami v dámském spolku. Zadlužoval se. Do toho Charlotta porodila Alici (1879) a Herberta (1880). Pak se nervově zhroutila a nebyla s to vykonávat většinu domácích prací. Na fotografiích zůstávala ženou smutnou, nepřítomnou.

Roku 1882 se vznikem české univerzity v Praze dostal nabídku mimořádné profesury filozofie (k řádné s platem dva a půl tisíce zlatých se dostal až o patnáct roků později). Místo vzal; kde by k němu ve Vídni přišel? Nerad a s obavami. Prahu neznal a na Čechy nehleděl sympaticky: „… Zašel jsem do kavárny, tam jsem pozoroval podivnou prostituci. Tož nedobrý dojem.“

Rodině, do níž se roku 1886 narodil Jan, budoucí bonviván a tragický ministr zahraničí, a roku 1891 Olga, pomohl prazvláštní odkaz. Ve Vídni měl TGM mezi studenty syna brněnského podnikatele Isidora Vincenze Flesche, který ho následoval do Prahy. Odešel pak do Berlína a jednoho dne se tam zastřelil. Odkázal Masarykovi nějaké peníze a při vyrovnání s otcem nešťastníka obdržel profesor šedesát tisíc zlatek, „nebo kolik“, jak vzpomínal TGM. Splatil z nich dluhy a ještě hodně zbylo.

V politice

Tvrdil později: „Nechtěl jsem být profesorem, míval jsem v plánu se stát diplomatem a politikem.“ Začal v řadách mladočechů a roku 1900, bylo mu padesát, založil Českou stranu lidovou-pokrokovou, „realistickou“. Od roku 1907 poslancoval ve vídeňské říšské radě. Na přelomu století se zamíchal do procesu s Leopoldem Hilsnerem, odsouzeným za vraždu Anežky Hrůzové z Polné (hilsneriáda). Publikoval tehdy a přednášel o pověře rituální oběti v judaismu – a udělal si tím v českých a německých velmi širokých protižidovských kruzích zlou pověst.

Zatímco TGM hledal ušlechtilé způsoby národního vyrovnání s Němci, jeho choť se čtyřmi dětmi na krku myslela sociálněji. Poněvadž pouze sociální demokraté tehdy jasně stáli za požadavky všeobecného volebního práva a zrovnoprávnění žen, stala se roku 1905 členkou strany. Manžel ji v tom podporoval a řečnil na daná témata na lidových shromážděních.

Přesto měl Masaryk o životě se Charlottou iluze. Říkávala prý, jak je nadšena Čechy a Čechami a konverzovala v češtině. Duševně však zjevně strádala. Masaryk tvrdil, že se „Američanka stala Češkou, mravně i politicky; věřila v genia našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických…“.

Zoufalá Charlotte

Jenže. Po vypuknutí války odjel TGM v prosinci 1914 do zahraničí. Vzal s sebou nejmladší dceru, třiadvacetiletou Olgu, a manželce sice řekl, že jede do Itálie, ale proč a na jak dlouho, zamlčel. Byla to jejich třetí „dohoda“, definitivní. Proč ji nechal v Praze, ačkoli nebyla v pořádku a v anglosaském světě by mu byla pomocnicí, se už nedozvíme. Na jaře 1915 zemřel na tyfus syn Herbert, v létě jí udělali policisté prohlídku v bytě, to když TGM ve Švýcarsku „velezrádně“ promluvil k pětistému výročí Husovy popravy; musela k výslechům. Na podzim byla zatčena její poslední společnice doma Alice a odvezena do Vídně; Jan musel narukovat, ale za otcovu činnost nikdy perzekvován nebyl.

TGM se mezitím dostal do soukolí vysoké válečné politiky a pracoval na zkáze habsburské říše. Podporován Čechoameričany a ze zdrojů britské rozvědky. V Praze Charlotta strádala. Neměla peníze, hladověla. Alicina sestra Olga v Americe roku 1916 spustila podpisovou akci za propuštění Alice a prezident Wilson – USA byly ještě neutrální – toho ve Vídni dosáhl. S jejím návratem z vězení se situace Charlotty přechodně zlepšila, nicméně v květnu 1918 musela do sanatoria. Byla zbavena svéprávnosti a opatrovníkem jí byl určen Přemysl Šámal, hlava tajného uskupení zvaného později Maffie, nastávající prezidentův kancléř. Alice směla s matkou vycestovat, ale Masaryk se bál, že by mu to uškodilo, když ve světě lhal o brutalitě rakouských úřadů a o masových popravách.

V sanatoriu se Charlotte v prosinci 1918 dočkala manželova návratu. Teď už jako prezidenta nové republiky. Na rozdíl od manželových iluzí napsala, že „čeština se mi nikdy nestala běžnou. Čtu-li nyní česky, musím neustále dávat pozor na koncovky slov, abych pochopila smysl. To je hrozná mluvnice pro Anglosasa.“ Nepřála si než slyšet, číst a psát jenom anglicky.

Systém TGM

Její život uvadl, Masarykův rozkvetl. Charlotte Garrigue-Masaryková žila tu na Hradě, tu v sanatoriu a Lánech. Zde také v květnu 1923 po třetím záchvatu mrtvice zemřela.

V roli první dámy republiky zastupovala svou matku Alice, žena výjimečná. Byla první Češkou s doktorátem z historie a roku 1919 také první poslankyní, byť jen na několik měsíců. Od roku 1920 byla předsedkyní Čs. červeného kříže, a to bezplatnou (brala apanáž od otce). Pracovala hekticky, organizovala otcův život soukromý i oficiální, účastnila se jeho jednání, cest a porad. Guth-Jarkovský o ní řekl: „Komplikovaná povaha.“ Sama nepochybovala o předurčení své rodiny: „Pánbůh nás vyvolil, abychom v našem státě uskutečnili ideál pravé demokracie.“ Zemřela roku 1966 v Chicagu.

TGM odjel do války jako chudák, vrátil se jako milionář. V květnu 1918 se ho američtí krajané ptali, zdali mají zveřejnit své finančnictví. Jeho odpověď svědčí o nefalšované moudrosti nikoli jen politické: „Revoluce (tak říkal válce a sebe měl za revolucionáře), při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“

Doma vytvořil kolem sebe s pomocí workoholického Edvarda Beneše družinu příznivců řečenou „Hrad“: „Říkám vám, bez Beneše bychom republiky neměli.“ Jejich prostřednictvím, s jejich přáteli v tisku, partajích, bankách a podnikatelských svazech řídil republiku a temperoval chaotickou politiku až do své abdikace v prosinci 1935: stačilo sebemenší gesto, aby padlo rozhodnutí, takové požíval autority.

Charlotte nesnášela lež a zanevřela na každého, u něhož se s ní setkala. TGM v politice obracel a lhal. Lhali s Benešem o postavení Němců v českých zemích na mírových jednáních (tvrdil později, že „proti Němcům nevystupoval nepřátelsky… ani slovem jsem neurazil“). Masaryk lhal Slovákům v Americe ve slibech autonomie a udělal to znovu Beneš roku 1935 slovy o „decentralisaci“, když usiloval o zvolení za nástupce TGM; Beneš považoval Slováky za Čechy a jejich jazyk za české nářečí jako třeba hanáčtinu.

„Positivní psaní“ o autoritách ČSR pod tvrdým tehdejším zákonem o ochraně republiky bylo nemorální. Pouze díky tomu, že v okolí rostly diktatury, byla ČSR jev ve střední a východní Evropě zvláštní, nic však hodného následování. A hlavně ne v rovině osobností onoho režimu postaveného na cenzuře a pavučině vztahů kořenících ve starém Rakousku.

Příště: Bedřich Machulka