Kolegové a studenti připomínají výjimečnost skvělého překladatele

Vzpomínky na Fröhlicha

Kolegové a studenti připomínají výjimečnost skvělého překladatele
Vzpomínky na Fröhlicha

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zpráva o úmrtí překladatele Františka Fröhlicha (bylo mu 80 let) mě zasáhla nepřipraveného – stejně jako jí podobné, které mi před lety oznamovaly, že zemřeli Rudolf Pellar a Alexandr Stich. Ačkoli student češtiny, životní cesta mě přivedla k zájmu o literatury cizí a především k překladatelskému řemeslu. Učil jsem se mu jako redaktor a pak i šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav a naučil se mu praxí víc než ve škole. Potkával jsem se při této práci s nejrůznějšími uhrančivými lidmi a pochopil výjimečné bohatství českého prostředí: snad každý jazyk a každá kultura, byť by byly sebemenší a zdejším luhům sebevzdálenější, mají v této zemi svého nadšeného propagátora a vykladače (koneckonců sám překládám ze snadno přehlédnutelné lužické srbštiny).

Zpravidla ovšem platí rovnice, že čím menší jazyk, tím menší jsou schopnosti překladatelů zacházet s češtinou. Je to pochopitelné, neboť v malých anebo cizokrajných jazycích není taková strkanice a konkurence vynucující si přirozeně co nejlepší výsledky, jako je tomu u angličtiny, španělštiny, němčiny, francouzštiny apod. Navíc v malých jazycích překladatelé převody krásné literatury nezřídka chápou jako pobočnou službu šířeji pojaté osvěty celku zvolené kultury, a tak svou mateřštinu patřičně nekultivují. Proto je potřeba naslouchat právě mistrům obrábějícím veliké jazyky a učit se od nich, proto se vyplácí zkoumat české převody Pellara, Pelána nebo právě Františka Fröhlicha.

Vyrostli na klasickém vzdělání, řada z nich působila coby redaktoři v nakladatelství Odeon v dobách jeho největšího věhlasu. František Fröhlich vystudoval angličtinu a dánštinu a po studiích vyjma zmíněného Odeonu pracoval také v Československém rozhlase a jako dramaturg v Činoherním klubu, a tak se naučil ovládat rovněž češtinu znějící. Obohatil svou větu znalostí, jak ji poskládat tak, aby současně byla přirozená očím i uším. To je vzácné umění – vyplatilo se mu při divadelních překladech. Kromě talentu, píle a preciznosti, s níž dusil své studenty na pražské Filozofické fakultě a přitom si kontaktem s nimi udržoval cit pro aktuální zákruty mateřštiny, zakládal jeho věhlas také neustálý nadhled a cit pro ironii (jak jsem se už několikrát v životě přesvědčil, jsou to typické vlastnosti těch, již „ve zdraví“ přežili hrůzu koncentráku). Jelikož si důmyslně vybíral překládaná díla, nemůže se průměrný čtenář Fröhlichově tvorbě vlastně vyhnout, neboť jeho záběr obsáhl pohádky, dětské knihy, poezii, prózu i drama. V roce 2006 mu proto právem byla udělena Státní cena za překlad.

Osobně jsem ho zažil jedinkrát. Když jsme v redakci Plavu v roce 2009 vymýšleli, jaký připravit pořad pro veletrh Svět knihy, rozhodli jsme se tehdy u příležitosti aktuálního shakespearovského výročí pro debatu překladatelů nazvanou „Je William Shakespeare komerční autor?“. Šlo nám o to, zjistit, co zakládá věhlas alžbětinského dramatika u nás, že si ho každá generace přeloží pro jistotu několikrát. Pozvání do debaty přijali Martin Hilský, Jiří Josek, Miloslav Uličný a – František Fröhlich. Když jsem mu tenkrát ten nápad volal, byl jím nadšen. Až na místě jsem zjistil, jak dokonalý džentlmen je to už svým výzorem, držením těla a nakonec i projevem. Do debaty se zapojoval málo, spíš poslouchal své kolegy a jejich úvahy přesně pointoval. Na konci mi řekl, že „celý tento jevištní rozhovor, drahý příteli, byl řekněme ucházející“. Dodnes nevím, co přesně toto hodnocení znamená. Tenkrát jsem se ovšem zeptat bál.

František Fröhlich - Foto: ČTK

Protože pohříchu víc toho o Františku Fröhlichovi nevím – a odmítám se vydat cestou vyjmenování kopy jím přeložených titulů – rozhodl jsem se přeptat několika překladatelů, redaktorů, rozhlasáků a teatrologů, jejichž práce si vážím a vím o ní, že Fröhlichovou tvorbou či učením byla nějak ovlivněna, na jejich vzpomínku na zemřelého. Otázky byly dvě a byly jednoduché:

1. František Fröhlich byl výjimečný – shodují se na tom všichni. V čem ovlivnil vás a ku které jeho knize se vracíte?
2.
O jaký tón či o jakou příchuť česká literatura úmrtím Františka Fröhlicha přichází?

Mikuláš Bryan
překladatel z angličtiny a francouzštiny, teatrolog, básník

  1. Měl jsem to štěstí, že jsem Františka Fröhlicha zažil na překladatelských seminářích, kam jsem se, ač neanglista, zdvořile vetřel a užíval si to od začátku do konce. Doufám, že mě doopravdy v něčem ovlivnil – snad mě nakazil svou umanutou posedlostí obracet text ze všech stran a ptát se, jestli se do téhle věty a kontextu hodí víc kolo, bicykl, velociped nebo velocipéd. A určitě díky němu vím, že největší překladatelská ostuda je lenost podívat se do slovníku. Bohužel je takových překladatelských suverénů, co zběsile pálí od boku jeden bruselský šprot za druhým, pořád kolem dost a dost.
  2. Řekl bych, že o herinkovou. – Vracím se určitě k jeho překladům Bennyho Andersena, to se neomrzí, jak se říká u nás. Jinak mě jako teatrologa samozřejmě potrefily všechny ty překlady Ibsena, Strindberga a Pintera (a opomíjené bizarní kousky jako je Ševcovské posvícení). Ale počítám, že největší vliv na mě musel mít v nějakých pěti letech věku Mluvící balík. Tolik jazykovité radohravosti!

Pavla Horáková
překladatelka z angličtiny a srbštiny, spisovatelka, redaktorka, rozhlasová redaktorka a moderátorka

  1. František Fröhlich mě ovlivnil především jako pedagog svým nesmiřitelným přístupem k lajdáctví a nedouctví, důrazem na kázeň překladatele a pokoru vůči autorovi a textu. Zapůsobil na mě svou mimořádnou erudicí, pronikavou inteligencí a jedinečným talentem na jazyky. Možná překvapivě mám nejužší citový vztah k jeho překladu Mluvícího balíku od Geralda Durrella. Tahle knížka mi ve třetí třídě dělala společnost při angíně, podnítila mi obrazotvornost a rozšířila slovní zásobu. Tehdy by mě bylo ve snu nenapadlo, že mě její překladatel jednou bude vyučovat.
  2. František Fröhlich byl jedním z výsostných profesionálů ze „staré školy“. Polyglot, vzdělanec, charismatický člověk, který spoustu toho, co my ostatní dnes upoceně googlujeme, nosil v hlavě. Domnívám se, že to všechno se v jeho díle odráží.

Petr Christov
překladatel z francouzštiny, divadelní kritik, teatrolog, vedoucí Katedry divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

  1. Nestárnou pouze překlady, ale s pokročilým věkem překladatelů se mnohdy vytrácí cit pro současný jazyk a schopnost překládat pro současného čtenáře, pro aktuální publikum. František Fröhlich jako by všemu tomu dokázal vzdorovat – jeho překlady byly mladé, i když jeho věk výrazněji pokročil. Pro mě, překladatele o dvě generace mladšího, se například „jeho Ibsen“ stal natolik současným dramatikem, že se k němu vracím o poznání raději než dříve. Pamatuji si ale i na jeho překlady her Pinterových či Saalbachové Taneční hodinu.
  2. O překladatele, který nejenže opravdu dobře ovládal několik cizích jazyků a měl o jednotlivých jejich národních literaturách výtečné povědomí, ale dokázal překládat do češtiny, která nestárla se svým autorem, ale zůstala znovu a znovu současnou. Svěžest Fröhlichova rozhodně chybět bude.

Viktor Janiš
překladatel z angličtiny, nakladatelský redaktor

  1. František Fröhlich byl jeden z mála českých překladatelů, u nichž jsem měl potřebu pořídit si všechny jeho překlady. Kdyby se mi nelíbila jeho čeština a jeho literární vkus, nikdy bych se nedostal k autorům, jako je William Heinesen, Karen Blixenová, Herman Bang nebo Eyvind Johnson (o Nielsu Lyhnovi nebo Henriku Pontoppidanovi ani nemluvě), na rozdíl od Saula Bellowa nebo Grahama Greena, které bych četl tak jako tak. Nejvíc se mi asi líbil jeho naprosto suverénní překlad Fraynovy hry Kodaň (stále hrají v Divadle v Celetné, vřele doporučuji) a nezaslouženě zapadlý tragikomický román Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho od Bryana S. Johnsona.

  2. Přišli jsme o znalce severské literatury, výborného stylistu, přísného učitele, na nějž jeho žáci vzpomínají s úctou. O překladatele, na kterého bylo spolehnutí. Věřte mi, není to málo.

Jiří Josek
překladatel z angličtiny, nakladatel, písňový textař, divadelní režisér

  1. Měl jsem to štěstí poznat Františka Fröhlicha už v polovině 70. let, kdy jsem pracoval v Odeonu. Rád bych na něj vzpomenul jako na báječného, přátelského a laskavého člověka a samozřejmě skvělého překladatele, který kromě angličtiny překládal z dánštiny, švédštiny a norštiny. Ovládal obrovské rozpětí žánrů, překládal romány, poezii i divadelní hry, literaturu klasickou i moderní. Byl i výborným autorem doslovů a komentářů, literárním odborníkem a fandou, který do nakladatelství přinášel nové podněty. Zanechal po sobě neuvěřitelné množství skvělé práce. Z jeho překladů z angličtiny bych připomněl třeba Deník morového roku Daniela Defoa, což byl první titul, nad kterým jsem se s ním pracovně setkal. Pro české čtenáře objevil třeba román B. S. Johnsona: Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho, báječné jsou jeho překlady Grahama Greena. Obrovský smysl pro humor projevil při překladech Simona Bretta atd. Co titul – a že jich je – to událost: Pinter, Ibsen, Shakespeare, Hans Christian Andersen a třeba i zcela jedinečný Benny Andersen. Čím na mě zapůsobil? Nebývalou poctivostí v přístupu k textu. Snahou zcela sloužit autorovi.

  2. Odchodem Františka Fröhlicha český překlad přichází hlavně o jeden z podstatných pilířů, na kterých dosud stál. Ale naštěstí to, co po sobě František Fröhlich jako překladatel zanechal, a zkušenosti a rady, které předal dál, budou českému překladu oporou i nadále.

Lucie Mikolajková
překladatelka z angličtiny

  1. Jako studentku, která se kdysi před jeho břitkým jazykem třásla na překladatelských seminářích, mě František Fröhlich ovlivnil prakticky ve všem. Postupy, které dnes při práci používám, jsou jeho postupy, zásady, jimiž se řídím, jsou jeho zásady. Pár strohých poznámek z jeho úst na mě zapůsobilo víc než studium odborných příruček. Fröhlich nikomu nic neodpustil, ale nejpřísnější byl sám na sebe. Pokud jde o jeho dílo, vím, že by se slušelo jmenovat překlady děl velkých autorů, ale mně František Fröhlich navždy zůstane v srdci díky Durrellovu Mluvícímu balíku – jedné z nejkrásnějších knih pro děti všeho věku, ke které se celý život pravidelně vracím, abych se jí znovu a znovu těšila, a kterou jsem právě díky jeho překladu nikdy ani nezatoužila číst v originále.
  2. Překlady Františka Fröhlicha se vyznačovaly obdivuhodnou kombinací naprosté preciznosti a jiskřivé kreativity. Jen málo překladatelů je schopno přeložit větu tak, že přesně odpovídá originálu, a přitom sama zní naprosto původně a přirozeně.

Ladislav Nagy
překladatel z angličtiny, literární kritik, vedoucí Katedry anglistiky Jihočeské univerzity

  1. František Fröhlich byl velice charismatický člověk, obdivoval jsem jeho erudici, nadhled, ale především jeho neobyčejný zájem a nadšení pro literaturu – vždy když jsme spolu mluvili, mě překvapilo, jak se i v relativně pozdním věku zajímal o nové věci; knížky se mu nikdy nestaly rutinou.
  2. Myslím, že tu ztrátu si budeme připomínat s každým dalším otrockým překladem, které jsou zejména u současné literatury bohužel dost časté. Na panu Fröhlichovi bylo úžasné to, jakým způsobem se dokázal od jakékoli přílišné doslovnosti oprostit.

Martin Valášek
šéfredaktor revue Souvislosti

  1. i 2. Františka Fröhlicha jsem poznal v první půlce devadesátých let, během studií na filozofické fakultě. Docházeli s manželkou Helenou na přednášky Kruhu přátel českého jazyka, jehož duší byl tehdy profesor Alexandr Stich, Fröhlichův nejlepší přítel a vedoucí mé diplomové práce. František se postupně stal sympatizantem okruhu Stichových žáků, kteří se zabývali češtinou doby střední a soupisem rukopisných památek v českých muzeích. V létě nás zval na svou chalupu v Neurazech, sledoval dlouhodobě naši práci a zajímal se o ni, byl při obhajobě našich disertací apod. Tělem i duší byl gentleman. Anglický gentleman. Možná „angličtější než Angličan“. Jachtařské mokasíny, tmavé kalhoty, kostkovaná košile, výrazné brýle. Přehled, nadhled, vhled. Ironie i sebeironie. Střídmost. A noblesa! Kultivovaný jazykový projev. Široké kulturní zázemí. Schopnost vyhmátnout to podstatné. Jak to „ovlivnění“ jednoduše popsat – bylo prostě strašně fajn s ním bejt…
    V posledních hodinách a dnech jsem se několikrát vrátil k Františkovým rozhlasovým vzpomínkám, které na podzim 2012 vysílal ČRo Vltava, a k Burianovým písním Bennyho Andersena, jejichž texty František překládal – třeba takový Nejvyšší čas. Františkových překladů literárních i divadelních je za celý jeho bohatý překladatelský život záplava. Publikovat začal už na přelomu 50. a 60. let v časopise Světová literatura a v nakladatelství Odeon – spolu s dalšími „starými mistry“ tohoto překladatelského řemesla. Jednoho velkého mistra teď česká kultura bohužel ztratila.

18. července 2014