Módě se daří podle toho, je-li na promenádě napodobovaná nebo vysmívaná

Ministerstvo pravdy – pomník trapné módy

Módě se daří podle toho, je-li na promenádě napodobovaná nebo vysmívaná
Ministerstvo pravdy – pomník trapné módy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před čtvrt rokem jsme v redakci měli spor kolem Centra proti terorismu a hybridním hrozbám právě ustaveného na ministerstvu vnitra. Někteří z nás byli pobouřeni představou, že dvacítka zaměstnanců centra by měla hodnotit, které zprávy (a jejich interpretace) jsou pravdivé a které už ne. Do loňského roku, než vypukly obavy z tzv. fake news, vznikal konsenzus nad pravdivostí té které zprávy přirozeně, prostě tak, že život (a následně trh) sám ukázal, na který zdroj je spolehnutí. Kolega Ondřej Štindl tvrdil, že plašíme a z odboru čítajícího dvacet lidí děláme nepřiměřené drama.

Po čtvrt roce by se zdálo, že pravdu měl ležérnější výklad. Centrum, svými kritiky přezdívané „ministerstvo pravdy“, za tu dobu zveřejnilo 59 tweetů, v průměru tedy dvě stanoviska/upozornění za tři dny. Ve skutečnosti jsou druhá polovina z oné šedesátky překlady první poloviny z češtiny do angličtiny, čímž se dostáváme k poměru jedno stanovisko za tři dny. A co je ještě podstatnější – ve veřejné debatě instrukce od úředníků nehrají žádnou roli. Citační index je těsně nad nulou.

Ministerstvo vnitra tak stojí před nutností vysvětlit, proč vlastně centrum zakládalo. A dozvídáme se, že „upozorňování na dezinformace a tweetování nepatří mezi primární činnost centra, která je z 95 procent neveřejná“ (mluvčí resortu Jiří Korbel).

To je v příkrém rozporu s odhadem Evy Romancovové, která měla na vnitru vznik centra na starosti. Romancovová před startem CCTH na konci loňského roku pro Echo odhadla, že asi polovina činnosti centra bude věnována teroristickým a bezpečnostním hrozbám a polovina hrozbám hybridním, čímž se samozřejmě myslí ruská propaganda. Propaganda se vyvrací veřejně, tedy především skrze twitterový účet CCTH. To znamená, že podle měřítek platných před čtvrt rokem centrum v podstatě nefunguje.

Takže byl to před čtvrt rokem ze strany kritiků velký lomoz pro nic za nic? Ačkoliv je to nedokazatelná hypotéza, troufám si tvrdit, že povyk se vyplatil. Vznik českého CCTH byla módní záležitost – v západní Evropě stejně jako v předtrumpovské Americe loni vrcholila teorie fake news a hypotéza o postfaktické době, v níž už jakoby najednou nezáleží na pravdě a objektivním zpravodajství. Byl to jakýsi živočišný úlek vládnoucích elit, vysvětlení některých pro ně nevysvětlitelných jevů – brexit, nástup Svobodných v Rakousku, zastavený v prezidentské volbě těsně pod vrcholem, samozřejmě Trump aj. Už před ruskou agresí na Krym a východní Ukrajinu z jara 2014 se stávalo zlozvykem vysvětlovat jevy, které progresivisty s jejich lineárním očekáváním dějinného vývoje zaskakovaly, jako machinace proruských sil nebo přímo Ruska. Mezitím se z tohoto reflexu stal předmět posměchu, na webu například obíhá koláž s kočkou, která stojí v kuchyni na podlaze u rozbitého talíře, a nad ní nápis, který čte její výraz v očích: „To jsem nebyla já, to byl Putin.“ České CCTH je českým přihlášením se k této módě.

Módě se daří podle toho, je-li na promenádě napodobovaná nebo vysmívaná. Od kritiky, která se před čtvrt rokem na centrum a ministra vnitra Milana Chovance snesla, vede přímá cesta k nulovému dopadu, který centrum zatím na veřejnou diskusi má. Ale za prvé v průmyslu s módou člověk nikdy neví, čili kritici, kteří si úřednický tón ve veřejné debatě nepřejí, nemají nárok na odpočinek. Za druhé pokus úřednicky zužovat koridor přípustného myšlení byl v polistopadových dějinách bezprecedentní. Neblahé precedenty se mají brzdit v zárodku.