Nemá cenu s hodnocením otálet: překlad románu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka je jednou z důležitých knih, jež tu v poslední době vyšly. Je to smyšlený nepravidelný deník, který si po tři čtvrtě roku od ledna do září někdy zkraje 70. let píše bezejmenný kontrolor v jakémsi univerzálním slovenském národním podniku. Jeho zápisky začínají jako odhodlaný pokus o vlastní portrét, kterým by jednou rád podaroval syna oplátkou za to, že od něj obdržel nesrozumitelný dar – poznámkový blok. Popisuje svůj vztah k blízkým a líčí své postavení na pracovišti, kde ve svých očích objektivně (sic) je nezastupitelný důležitý pán. Brzy se však toto psaní mění ve „výklad svědomí“ – v obšírné popisy své nevěry, kariérního vzestupu a udavačství vydávaného za službu podniku. Ať udělá cokoli, sám před sebou se vypravěč cítí nevinný, zato u všech kolem sebe nachází chyby. Dokonce i když vlastní hloupostí přijde o místo, byt a manželku. Zápisky si přestává pořizovat, až když přistupuje na závazek spolupráce s StB a úkol donášet na jednu bratislavskou farnost a obává se, aby někdo nenašel jeho myšlenky, pochybující občas o srozumitelnosti stranické politiky.

Je to román náročného slohu, plného jazykových vyšinutí a krkolomné větné stavby: „Takže to jsem dostal ke čtyřicátinám, deník a pero, protože já mám jen ta levná kuličková, na těch pár podpisů bohatě stačila, a od Edity ještě košili, ale tu dostávám i na Vánoce, nebo pyžamo.“ Muselo být náročné text překládat, naštěstí Miroslav Zelinský to zvládl velmi dobře. Román vydalo nakladatelství Větrné mlýny, jež se na uvádění slovenských textů soustřeďuje – má dramatickou edici současných slovenských her a prozaickou edici Česi, čítajte!, v níž je recenzovaný román sedmý v pořadí. V češtině vyšel před dvěma týdny současně se svým maďarským a polským soudruhem, a dokonce i slovenským originálem. Je to totiž první titul uveřejněný současně v edici K4, v níž chce nakladatelství každoročně zároveň vydávat v uvedených čtyřech jazycích jeden titul i jeho úvodní recenze. Za rok dojde na maďarskou knížku, za dva na českou, kolečko uzavře polská. Je to docela milé reziduum visegrádského paktu, který bohužel nejen politicky, ale ani kulturně nikdy nenabyl významu, jaký by si zasloužil.

Hodnota Vilikovského textu ovšem není v hrdinově příběhu, nýbrž v hrdinově povaze. Deníkové podání umožnilo autorovi plně promyslet svou postavu a vyvarovat se případných doplňujících komentářů. To podstatné nikdy řečeno není, protože nejdůležitější věci o sobě sdělit nesvedeme. Na vše čtenář musí přijít sám, a tak záběr možných výkladů (nakonec velmi ironického) románu o rozjezdu normalizace a jejím blahodárném vlivu na nízkost lidské duše slibuje velké rozčilování. Přinejmenším proto, jak oblíbeným publicistickým tématem posledních let se stalo zpodobňování 70. a 80. let jako málem nevinného dvacetiletí.

Dosavadní recenze se při výkladu románu chytly věty z anotace, která jej doprovází a praví, že román „je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého“ Příběh opravdového člověka. (Odbočka pro ty, kdo jeho slavný syžet neznají: pojednává o sovětském letci Meresjevovi, který sestřelen nacisty si poraní obě nohy, plazí se osmnáct dní zasněženou pustinou, živí se kořínky, ale přežije, a třebaže mu lékaři nohy odřežou, vrátí se do leteckého kokpitu a za trest sestřelí několik německých stíhaček.) Recenzenti proto o hrdinovi uvažovali jako o „středním“. Těžko říct, co přesně si pod takovým tvorem představit, navíc když Vilikovský nabízí konkrétní charakter. Jeho kontrolor je prostý i sebevědomý a všehoschopný hrdina bez svědomí, který touží po úspěchu a slávě, a o neexistujících hranicích své přičinlivosti ještě neví. Ostatně možná její rozměr nikdy ani neodhalí, jelikož ji zaměňuje za poctivou službu vrchnosti, straně a lidu. A možná na něj přijde, v tom je závěr knihy otevřený. Každopádně charakter vypravěče má blízko třeba k Hrabalovu anglickému králi Janu Dítěti, který se před pány vrtěl podobně a bažil po stejném úspěchu.

Pro Dítěte druhé poloviny československého 20. století lze sotva najít přiléhavější povolání, než je neurčitý „referent pro zvláštní úkoly“, podivuhodná pozice, na niž se vypravěč ve svém podniku stačí před vyhazovem vypracovat. Tedy je to charakter, který jako straník a konfident v 70. letech nastartuje kariéru, k níž by se bez čistek po osmašedesátém nepropracoval, který – to už je domýšlení podle mentálních dispozic hrdiny a závěru „jeho“ knihy – se v 80. letech možná veze z podstaty, který po revoluci je klidný a spokojený důchodce, protože coby udavač byl jen malá ryba, aby si ho někdo všímal, a protože jeho deník (dle jeho přání) se najde až po jeho smrti. Ale i kdyby dřív, tak by se stejně nic nestalo, neboť jak víme ze soudního seriálu vysílaného v Česku i na Slovensku, v StB vlastně nikdo nikdy nebyl. Příběh opravdického člověka v našem podnebném pásu je tedy příběh šťastného života, dotovaného neštěstím a hnusem okolí.

Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka. Přeložil Miroslav Zelinský. Vydalo nakladatelství Větrné mlýny. 241 s. 249 Kč.