Každý má návod na svého Zemana, a zvláště pak každý – jak by on řekl – pisálek si myslí, že je docentem zemanologie. Tak i já mám svou ústřední tezi, jíž si vysvětluju, proč je ten člověk tak silný a pro mnoho lidí tak přitažlivý, že pokud se nic nestane a on neudělá zásadní chybu – a není důvod, proč by ji udělal –, máme ho za rok na Hradě na dalších pět let.

Mluvím teď za ty, kdo z toho nemají žádnou radost, ba dokonce z toho byli před čtyřmi lety zoufalí (ach, jak jsem byl zoufalý) a onu perspektivu státu s člověkem, který je – pro ně – popřením vší prezidentské noblesy, považují za… smutnou. 

To Zemanovo kouzlo spočívá ve velmi jednoduchém triku. Osvojil si jej a dokonale pochopil před dvěma lety, když mu nebesa přinesla dar v podobě masové migrace, jež se ovšem jeho zemi vyhnula (není teď podstatné proč), takže ji nemusel řešit jinak než teoreticky. A on ji vyřešil dokonale, jednoduše a srozumitelně. Prostě ji zrušil a prohlásil, že nemá být. Tím nejúčinnějším způsobem pak ubezpečil ty, kteří mu rozumějí – a těch je velká většina: „Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny. Nikdo, kdo nebude zván, tady nemá co dělat.“ 

A pak už jen sbíral plody a jistotu, že s takovým poselstvím nemůže nevítězit.

A to právě tím spíš, že ono jednoduché sdělení zdaleka není v prostředí současných evropských – a tedy i českých – elit samozřejmé a člověk v jistém sociálním postavení, například intelektuál, by musel sbírat hodně sil, aby něco takové zopakoval, i kdyby si to myslel. Tohle banální, ale vlastně těžko vyvratitelné (země je opravdu těch, kdo se v ní narodili, pracují v ní a žijí, a není země na světě, do níž by se mohl přistěhovat každý, kdo by chtěl) konstatování se totiž stalo likvidačním orákulem pro liberály, kteří si zakázali uvažovat, natož se vůbec vyjadřovat v pojmech jako vlast, národ, dědictví… Dělají přitom strašnou chybu, nepáchají-li intelektuální i sociální sebevraždu.

Zeman tyhle skrupule nemá a nedělá mu nejmenší potíže přihlásit se k vlasti, zemi, národu, i když o jeho skutečném vlastenectví spíše pochybujeme – spíš ho využívá, je to pragmatické vlastenectví, spíš ratio než patriotismus. Vždyť také neapeluje na nějaké vysoké ideály, nýbrž na obyčejný přízemní rozum. Jste tady, je to vaše. Cizinci nechť žijí, ale u sebe doma. Napravovat se mají věci tam, kde se pokazily. Tím, že je přesunete do jiných zemí, pokazíte i ty země. Rozumíte tomu? – A spolehněte se, že většina těch lidí, kteří si chodí Zemana poslechnout, tomu rozumí. Čemu by také měli rozumět jinému? Vždyť je to pravda. 

Pravda je však přece jen trochu složitější. Tahle země je opravdu naše a ani Zeman by nám neměl brát právo to říkat. Je to však zvláštní vlastnictví a stále obnovovaná smlouva. Je to dar, ale nemůžeme se k němu chovat jako k majetku, který nám byl dán k vyplundrování a sobeckému používání. Je to naše země, ale jenom v tom smyslu, že za ni bereme zodpovědnost po dobu svých životů, abychom ji pak předali dalším. A případně ji v rozumné míře poskytli těm, kteří o svou vlast, pokud možno jen dočasně, přišli. 

Tohle už Zeman neříká. To by mu to jen komplikovalo. Zato to, co říká, mu bude stačit k tomu, aby byl prezident. A je to chyba i těch, kteří jsou z toho tak zoufalí.