Napravit společenské poměry v zemi a znovu nastartovat cestu k prosperitě, kdy se bude české hospodářství měřit s výkony Rakouska nebo Německa. Takový úkol má splnit vláda Bohuslava Sobotky a šéf největších odborů v zemi Josef Středula (47) věří, že to dokáže. Někdejší údržbář vítkovických železáren, později místopředseda a předseda odborového svazu Kovo, od loňského dubna předseda Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) má přitom jako málokdo možnost ovlivnit, co ministři konkrétně dělají, třeba při jednání tripartity anebo průběžnými konzultacemi s jednotlivými členy vlády.

Středulův optimismus není v této chvíli úplně výjimečný. Vládě dnes podle Eurobarometru důvěřuje třetina občanů, budoucnost ekonomiky se zlepší podle čtvrtiny Čechů. Nejsou to astronomická čísla, jsou však nejlepší od vstupu do EU. „Je to z porovnání s minulými lety,“ vysvětluje dobrou náladu Středula. „Toužíme po spotřebě, kterou jsme dlouho odkládali, přitom nejsme takoví, že bychom chtěli pořád všechno kritizovat. Náladu pochopitelně ovlivňuje osobní situace, ale politická situace byla dlouhodobě tak nějak rozstřelená, jinak se to snad ani nedá říct. To se podařilo zlepšit, na politiku už se dá zase dívat,“ řekl šéf odborů v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Vláda, která nastoupila před rokem, tedy splnila očekávání?

Zdaleka se nedá říct, že splnila očekávání. Dá se znovu začíst do programového prohlášení vlády, kde jsou napsány všechny ty minusy, starosti, strategické problémy, které ještě nemohly být v žádném případě odstraněny. Na straně druhé člověk musí být objektivní. V lednu přišli ministři do úřadu, než se s úřadem seznámili, našli spolupracovníky, už byl začátek května, byla první diskuse nad rozpočtem a to člověk většinou nemá tolik času, aby mohl sledovat všechny strategické cíle. Obzvláště když se to spojí s legislativním procesem, který standardně trvá jedenáct měsíců. Až rok 2016 bude plně v zodpovědnosti stávající vlády. Do té doby se vždycky dá říct, nemohli jsme, nestihli jsme, nešlo to.

Jak dlouho může český občan či člen odborů ještě čekat, než vláda splní očekávání?

Občan je už velmi netrpělivý a má k tomu spoustu důvodů. Právě proto, že byl dlouho krmen tím, že všichni musíme šetřit, a přitom všechno vypadalo, že kdo káže vodu, ten pije víno. Proto přišel náš obrovský tlak na zvýšení platů v listopadu, protože už nebylo kam uhýbat. Nebyl to objemově tak velký balík a vláda tím skutečně potvrdila, že ekonomika má růstový potenciál. Tak to okamžitě změnilo názor ve společnosti. Stejný názor se projevuje i u soukromých firem. Znám jednu, která bude navyšovat platy o deset procent.

Všechny firmy přidávají?

Určitě ne. Jsou firmy, které byly postiženy ruskými sankcemi, jedna firma z Vysočiny bude propouštět řádově stovky zaměstnanců. Na straně druhé je vidět, že si firmy uvědomují, že už mají k České republice poměrně velký dluh. Vyvádějí odtud velké peníze, které odpovídají osmi procentům HDP. Kdyby tady ty peníze zůstaly, tak máme gigantický růst. To je idealistická představa, protože firmy investovaly a chtějí dividendu vrátit. Ale velmi se zlobíme na ty zahraniční firmy, které vyvádějí ještě jiný typ peněz. Nechávají si platit různé nesmyslné poplatky za pronájmy loga, technologií, za personální práci. Dělají ze zdejších firem doslova a do písmene dojnou krávu. Už je čas i ze strany těchto společností, aby se tady chovaly slušně a ctnostně, protože navýšení mezd je jediný způsob, který může České republice přinést větší kupní sílu a lepší životní úroveň. Řada našich lidí si v souvislosti s revolucí před pětadvaceti lety klade otázku, proč už nejsme na úrovni Rakouska, proč jsme jen třicet procent Německa, proč to nemůže být víc a kdy to bude.

Má smysl oživovat naději, že se někdy budeme moci srovnávat s Rakouskem nebo aspoň s východním Německem?

Kdybychom chtěli být pesimisty, pak nemá vůbec smysl mluvit o budoucnosti. Každý je v zásadě optimistický a chce žít jako v Rakousku, Německu nebo Belgii. Problém je ten, že v 90. letech, kdy se mluvilo o přiblížení se těmto zemím, tak se říkala čísla typu za pět let. Jenže ten vývoj je v desítkách let, a to by ještě platilo za podmínky, že se vývoj v zahraničí zcela zastaví. Jediný způsob je, aby tady zůstalo víc peněz prostřednictvím mezd. Je na nás, jestli budeme ze sebe chtít nechat udělat pouze dílnu, anebo mít byť malou část evropského bohatství. Zahraniční firmy tu nejsou jenom tak, ale protože čeští zaměstnanci a manažeři umějí kvalitně vyrábět a řídit.

Co v tom mohou udělat politici? Nezáleží nový ekonomický vzestup spíše na investorech, kteří tu rozjedou nějaké programy?

Tak třeba politik přijede do nějaké firmy, vytvoří tím firmě reklamní prostor, protože ji dostane do médií, a bude mu úplně jedno, jak se tam zaměstnanci mají. Odpovědnější politik se obrátí na odbory a řekne, chystáme se navštívit firmu XY a rádi bychom věděli, jak to tam vlastně vypadá. Máte tam vůbec odborovou organizaci? My třeba odpovíme, že už tam nikdo pět let nepřidal na mzdách, k zaměstnancům se tam chovají velmi špatně. Pan premiér, ministr nebo poslanec pak řekne, tak páni manažeři, než tady začneme procházet firmu, tak by mě zajímalo, co s tím uděláte, protože tohle nevypadá jako společensky odpovědný přístup vaší firmy. Pak má Česká republika obrovskou šanci na mnohem větší růst.

Současní ministři tak postupují?

Už se mi stalo, že se pozapomněli zeptat. Ale i to už je naštěstí minulostí. Byl také případ, kdy firma bránila, aby se s vládní delegací setkal zástupce zaměstnanců. Nebyla to až tak přátelská návštěva, jak se původně předpokládalo.

Vláda slíbila podpořit růst tím, že zvýší investice. Teď je vidět, že se to nedaří, třeba z dopravy přišla katastrofická zpráva, že se loni nestihlo utratit deset miliard. Proč vláda neuspěla?

Vládu jsme upozorňovali hned po volbách, že je třeba vybrat projekty, které je možné dotáhnout. Když nejsou dobře připraveny, neprostavíte ani korunu. Jedna věc je, že ministr řekne, že dostaví nějakou dálnici, rychlostní silnici nebo koridor, přitom nemá stavební povolení, dokumentaci EIA. Získat tyto dokumenty je problém, protože máme velmi neflexibilní stavební zákon i zákon o veřejných zakázkách. Do stavebního řízení může vstupovat velké množství subjektů, začnou souboje majitelů pozemků, kteří mají různé zájmy, a pak se nic nepostaví. To je třeba případ rychlostní silnice z Hradce Králové na Olomouc, která už mohla stát.

Také je třeba, aby si vláda ujasnila, k čemu ty investice mohou být. Může to být dostavba jaderné elektrárny. Teď je na místě otázka, jestli to může být jeden blok v Temelíně či jeden blok v Dukovanech. Druhá věc je dobudování vodní cesty Děčín–Přelouč, protože nabízí velký multiplikační efekt i s možností využití přístavu v Hamburku, kde máme pozemky ještě od první světové války. Už jenom kdyby tyto dva projekty byly realizovány, tak by to byla hodně velká pomoc.

Ani vy tedy nevidíte u investic světlo na konci tunelu? Vláda Jiřího Rusnoka nastoupila v červenci 2013, řekla, že to dá do pořádku, pak přišla Sobotkova vláda. Za rok a půl nebyla zahájena jakákoli velká investice a není jasné, kdy nějaká bude.

Byl bych rád, kdyby se to zlomilo co nejrychleji. Ale i nová vláda mění ředitele silnic a dálnic s měsíční frekvencí, ministra dopravy už má druhého a na nějakou stabilizaci to v této oblasti nevypadá. Přitom je nutné, aby tam byli lidi dost dlouho, vyhodnotili, co se tam děje, a vydali potřebná rozhodnutí. Je ještě jedna oblast, která je pro nás důležitá a kde bychom si přáli, aby byla stabilizace na více než jedno volební období, a to je oblast vzdělávání.

Vypadá to, že se vláda dosud seznamuje s problémy, o nichž dosud neměla tušení, a že se dokonce připravuje na jakousi rekonstrukci státu. Dálnice nebudou, dokud nezavedeme nové zákony. Nezdá se vám, že s podobnými argumenty se dají konkrétní investice odkládat do nekonečna?

Když vláda zjišťuje, že jsou stále nové a nové a úkoly, pak je to dobrá zpráva, která znamená, že ministři pracují. Ti minulí se tvářili, že všemu rozumí a že je všechno v pořádku. Nebyla to pravda už tehdy a teď se projevují důsledky. Připadá mi neuvěřitelné a komické, když představitelé některých bývalých koalicí hodnotí kroky této vlády a kritizují něco, co způsobili. K tomu jsou nové starosti, jako je otázka uprchlíků, investičního plánu EU a tak dál. Těch věcí je hodně, ale myslím, že směr je nastoupen dobře.

Neříkáte to jenom proto, že po letech nastoupila vláda, která vám jde na ruku a třeba navyšuje minimální mzdu?

Této otázce bych rozuměl, kdyby šlo o jednobarevnou vládu. Ale je složená z různých politických směrů, středového, pravicového i levicového. Proto ani diskuse na tripartitě neprobíhají tak, že přijdou odbory a řeknou: „Tak to bude.“ To si ani neumím představit, protože udržitelnost takového modelu by byla jen do konce jedné vlády. Dochází k diskusi se zaměstnavateli, s ministrem financí i premiérem, kteří se účastní každého jednání tripartity, u každého jednání je i ministryně práce i ministr průmyslu. Jsou to poměrně tvrdé diskuse, každá dohoda stojí nejen energii, ale musí mít také argumentační základ. U minimální mzdy to byl trochu jiný příběh. Její zvýšení si vláda dala už do programového prohlášení, o pozdějším navýšení o dvě stě korun jsme nebyli ani my zpraveni dopředu. Ani tady nám tedy nešli na ruku.

Jeden z požadavků levicových ekonomů se jmenuje „kurzarbeit“, tedy dotace podnikům, aby udržely pracovní místa v období krizí. Když jsou jednání tak věcná a na odborné rovině, tak se podaří prosadit kurzarbeit, aby vůbec měla nějaký smysl?

To se podaří, protože vláda ve finále přišla s kompromisem, který nebyl ani odborový, ani zaměstnavatelský. Celá koalice se dohodla, že se změní zákon o zaměstnanosti, kurzarbeit se brzy, snad už v prvním pololetí, stane také českou realitou. Vláda bude vyhlašovat ad hoc možnost jejího využití, původně byly čtyři oblasti, kde by se kurzarbeit mohla využít, ale nakonec došlo ke shodě, že to bude jen při dopadu vnějších ekonomických krizí anebo v případech, jako byly povodně v letech 1997 či 2002. Ale ten zákon není levicový ani pravicový. Stát má zájem podpořit ekonomiku, protože když se ztratí pracovní místa, přijde o daně i pojištění.

Do eurozóny vstupují další postkomunistické země, počátkem roku Litva. Kdy to bude vhodné pro Českou republiku?

Odbory se dlouhodobě staví k této věci skepticky. Opravdu nechceme, aby český zaměstnanec, důchodce nebo rodina s dětmi vstoupily do eurozóny s odhaleným pozadím.

Překážkou je příliš slabá koruna?

Musí se to nějak vyvážit. Na jedné straně je nevýhodný měnový kurz, na druhé politické rozhodnutí. Zavázali jsme se, že za určitých podmínek vstoupíme do režimu ERM-2, který předchází necelé tři roky samotnému přijetí eura. I když by Česká republika řadu podmínek splňovat mohla, tak je třeba absolvovat další politickou diskusi. Osobně nejsem spokojen, že budeme mít důchody okolo tří set eur nebo medián mzdy okolo sedmi set padesáti eur.

Z toho vyplývá, že euro nebudeme mít nikdy. Kurz koruny před rokem oslabil zásahem České národní banky, bankovní rada nevylučuje v tomto směru další intervenci. Nejsou v této souvislosti důchody třeba jen přes 500 eur čistou utopií?

To je právě ta politická otázka. My si skutečně musíme ujasnit, jak se dostaneme na vyšší ekonomickou úroveň. Jedinou možností je opravdu zvyšování mezd a platů. Je pravda, že tu bude i protichůdná tendence, která bude říkat, podpořte všechny, kdo vyvážejí, a to by znamenalo další zhoršení kursu. V této chvíli by si měla Česká republika říct, jaký bude cílový stav, při kterém jsme ochotni a máme zájem vstoupit do společné měny. Není pochyb, že by to bylo vhodné pro směnu, nákupy, cestování, ale to jsou daleko menší věci než to, že můžeme přijít o poměrně velké bohatství. Opravdu jde o vážnou věc, kdy si musíme říci, jestli budeme na úrovni Rakouska z třiceti procent, z pětadvaceti, padesáti, nebo z pětasedmdesáti. Kdy k tomu v tom vybraném případě dojde a co musíme udělat, abychom to mohli uskutečnit.

Budete chtít po současné vládě, aby na tuto otázku odpověděla?

Od této vlády odpověď nedostaneme. Vypadá to, že chce zlepšit kondici České republiky, a z toho se dá usoudit, že má zájem o vstup do eurozóny. Ale i vstup do systému ERM-2 je podle mého názoru výrazně za jejím horizontem.

Jak byste hodnotil další intervenci České národní banky na oslabení koruny?

Myslím, že dostanou hodně v uvozovkách děkovných vzkazů ze strany České konfederace odborových svazů. Oni to vědí.

V jižní Evropě se prosazují radikální levicová hnutí, například řecká Syriza nebo španělský Podemos, která žádají hodně divoké věci včetně odpuštění dluhů pro občany i celé státy, minimální mzdu na úrovni průměrné mzdy. Mohou podobná hnutí s nerealistickými sliby uspět také v Česku?

Jedna poučka tvrdí, „nikdy neříkej nikdy“. To, co se tady odehrávalo za pravicových vlád, skutečně směřovalo k tomu, že se prosadí někdo podobný. Nakonec se i u nás začaly vytvářet politické projekty, které třeba nebyly tak extrémní, ale které nefungují jako politické strany. Také jsme si už několikrát v tomto směru nabili nos. Jedním projektem byly Věci veřejné a kdo ví, kolik bude dalších. U nás se netváří tolik levicově, ale spíše středově nebo multinázorově. Z jejich neúspěchů potom vyplývá další typ rozčarování, po kterém může vzniknout více extremistické hnutí. Do podobných konců to došlo i v zemích, kde bychom si to dříve vůbec neuměli představit. Rakousko mělo koaliční vládu, které se účastnila extremistická strana, v Belgii nebo Holandsku byla podobná situace. Ve Španělsku nebo Řecku je nebezpečí ještě umocněno obrovskou nezaměstnaností. To může být problém v celé Evropě, protože počet pracovních míst se nezvyšuje, naopak se snižuje, třeba technologickým pokrokem. To neznamená, že zase budou rozbíjet stroje, ale je vážný důvod se tím zabývat. Třeba abychom si položili otázku, jaké příjmy budou mít nezaměstnaní, jaká bude jejich pozice ve společnosti.

U nás se hnutí založená Bártou, Babišem nebo Okamurou opravdu netváří levicově. Místo pro českou Syrizu, opravu levicový hardcore, se zatím neobjevilo?

Ještě ne. Nakonec už máme levici, která je nalevo od sociální demokracie, komunistickou stranu. Ale v Řecku nebo Španělsku se na rozdíl od nás otevřel pro radikální levici prostor. To nebezpečí hrozí i pro naše země, už jsme zažili, že to vládní strany hnaly přesně do takové situace, aby radikální levice vznikla. Mnohdy stačí, aby našli vhodného lídra, a lidé už za ním půjdou. Určitě bych extremistické postoje nepodporoval, ať jsou levicové, nebo pravicové, protože mají velmi podobný základ. Byl bych velmi rád, abychom to nemuseli zažívat, ale to chce moudré politiky, kteří jsou schopni napříč komunikovat. Proto také vyzdvihujeme, že dnes je sociální dialog největší, jaký jsme kdy mohli zažít.

Kdy může i k nám přijít extrémní levicové hnutí?

Stačí další nárůst nezaměstnanosti, stačí, aby politici přehlíželi voliče. Potom to je rychlá cesta.