Nižší daně, deregulace? Verboten
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Velká Británie formálně zahájila svůj odchod z EU. Žádost odeslanou do Bruselu premiérka Theresa Mayová doprovodila slovy, že odteď „není cesty zpět“. Nepočítáme-li speciální případ Grónska, je to vůbec poprvé, co z vlaku evropské integrace někdo vystupuje. A my opouštění, respektive naši reprezentanti, na to reagujeme s patřičnou hysterií.
Obě strany mají před jednáním svoje zájmy a ty nepřímo leccos prozrazují jak o povaze Británie, tak Evropské unie. Nejprve základní skica vyjednávacích pozic a seznam salv, které létaly mezi Londýnem a Bruselem. Bitové odmítli spojovat přístup na jednotný trh a svobodu občanů EU pracovat na ostrovech za stejných podmínek jako domácí. Nebude proto ani jedno. To neznamená, že by Britové opuštěním svého původního cíle mít přístup na evropský trh ztráceli zájem o volný obchod s Evropou. Ale EU-27, reprezentovaná Evropskou komisí, Evropským parlamentem, vedoucími politiky Německa a Francie a konečně jakousi jejich společně sdílenou reprobednou jménem Donald Tusk, přišla na nápad, že o obchodním režimu bude s Brity jednat, teprve až bude uzavřeno rozvodové vyrovnání.
Myslí se tím práva a úlevy pro občany EU žijící nebo studující v Británii, což je v pořádku, ale taky – a bohužel, soudě podle rétoriky „Evropanů“ především – peníze, které by Británie měla při odchodu zaplatit. Nejčastěji uváděná cifra je 50 miliard, evropský komisař Günter Oettinger ji prý nasadil až na 60 miliard liber. V bruselském argotu už se tomu říká „účet za rozvod“.
Celá suma vznikla jako kompenzace za příspěvky, které by Británie v příštích letech do evropského rozpočtu a dalších společných projektů zaplatila, ale nezaplatí, protože odchází (odchází mimo jiné i kvůli sumám posílaným do Bruselu). Takže se teď chováme jako žena miliardáře, která mu před rozvodem prorokovala, že bez ní zkrachuje, a ve chvíli, kdy žádost skutečně podal, se snaží napakovat na mizejícím jmění. Dokud prý nebude toto vyplacení se ze svazku v základních obrysech hotovo, mají Britové se svými plány na jednání o obchodních vztazích smůlu.
Teprve v této souvislosti vznikl už zmíněný dopis Mayové – formální žádost o spuštění článku 50 Lisabonské smlouvy. Mayová v dopise pro případ, že by dohoda o budoucích vztazích nebyla vinou zbytku EU za dva roky vyjednaná, pohrozila vypovězením spolupráce tajných služeb a v boji proti terorismu. Francouzský konzervativec Francois Fillon, donedávna jasný favorit prezidentských voleb, je touto pohrůžkou „šokován“. Výměna informací o teroristech podle Fillona „nemůže být položkou pro vyjednávání“ a vůbec – že musí takovou samozřejmost připomínat státu, na jehož parlament několik dní předtím zaútočil terorista. Svatá pravda, kdyby nebylo té nestydatosti s účtem za rozvod.
A v pátek Tusk přednesl noty, které si evidentně nepsal sám (protože sám za sebe Britům na konci svého vystoupení řekl: „Už teď nám chybíte.“), a v nich zase naši hrozbu: dohoda o brexitu musí obsahovat „pojistky proti neférovým konkurenčním výhodám, jichž by druhá strana dosahovala mimo jiné fiskálním, sociálním a environmentálním dumpingem“. Pro jistotu víceméně totéž deklaroval náměstek německého ministra hospodářství Matthias Machnig: EU bude po Britech chtít „rozumný rámec v daních a regulacích“, protože „závod ve snižování daní a regulací by komplikoval obchodní vztahy.“ I tady vyhřezlo vzájemné kuloární blufování staršího data: už před čtvrt rokem britští ministři naznačovali, že pokud EU nezajistí vzájemný přístup na trhy, zařídí se podle toho a spustí doma revoluci v odbourávání daní a regulace.
Bruselu dnes víc vadí ta deregulace než daně. Podle už přijatého zákona firemní daně v Británii stejně klesnou na 17 procent (a tedy pod českou úroveň 19 a pod průměr EU 22 procent). Mluvit o svobodnější ekonomice jako o sociálním a environmentálním dumpingu bylo zvykem vůči východoevropským kandidátům na členství v EU hluboko v 90. letech. Teď je vidět, že strach z konkurence má evropská politická kasta na všechny světové strany. Jsou to titíž lidé, kteří před rokem hrozili Britům chystajícím se k referendu, že brexit by s sebou automaticky přinesl jakési nedozírné ekonomické následky.
Jistě – teprve se vykolíkovávají pozice, z nichž posléze budou obě strany slevovat. Ale současně je to okamžik pravdy o tom, v co se nám přepodstatnila takzvaná evropská integrace.