Finlandizace není pivo
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V pravidelné nadílce bizarních výroků se zaručenou schopností někoho vytočit pokračoval prezident Miloš Zeman na návštěvě Kazachstánu. Zaujala dvojice výroků takřka diametrálně nesourodých, co se týče provenience a cílové skupiny. Člověk by snad obtížně hledal prohlášení, jež by se v hospodě setkalo se spontánnějším ohlasem, než že americký Budweiser je špinavá voda. Zeman už se zde dotýká hranice možného, teď snad může přijít jen „Lepší teplé pivo než studená Němka“. Výrok o finlandizaci Ukrajiny je oproti tomu z docela jiného těsta. Zatímco názor na pivo je z mezinárodněpolitického hlediska stejně irelevantní, jako kdyby Zeman sdělil, zda fandí Spartě nebo Slavii, Ukrajina existuje nezávisle na nás a dějí se tam dost převratné věci, jež jsou předmětem zájmu a politiky našich sousedů, spojenců a mezinárodních organizací. Stanoviska k ní snadno cestují a jsou tlumočitelná i lidem, kteří nikdy nepili Budweiser. Myšlenka na finlandizaci Ukrajiny na mezinárodní scéně již padla a její plusy a minusy již byly diskutovány.
S tou myšlenkou vystoupili například Zbigniew Brzezinski a Henry Kissinger, dva Američané, pro něž byla studená válka, „velká hra“ pro dva hráče, určujícím rámcem celé jejich kariéry, který už asi na stará kolena neopustí. Poradenská firma Kissinger Associates má navíc ruské klienty. To bylo připomínáno i v souvislosti s tzv. agendou z Boisto, plánem pro řešení ukrajinské krize z letošního srpna. Bylo to jakési první praktické cvičení finlandizace: na finském ostrůvku Boisto se sešly týmy ruských a amerických akademiků, konzultantů a bývalých politiků a diplomatů, mezi nimiž byl právě mimo jiné manažer Kissinger Associates Thomas Graham, takže lze s jistou licencí říci, že ruské zájmy byly zastoupeny na obou stranách. Bez přítomnosti Ukrajinců tam účastníci dohodli plán, jehož součástí bylo faktické veto Ruska nad zásadními ukrajinskými vnitropolitickými otázkami a její status „mimo bloky“.
Tato politika není navzdory Zemanovu tvrzení oficiální politikou ani Evropské unie, ani Severoatlantické aliance, ani USA, ani žádné z nejvýznamnějších evropských zemí. Ačkoli o přijetí Ukrajiny do NATO nikdo aktuálně neuvažuje, NATO z principu odmítá tuto možnost předem vyloučit. Správnost tohoto postoje lze vystopovat k neblahému summitu NATO v roce 2007 v Bukurešti. Agenda tam nebyla mezi spojenci dostatečně předjednaná a Německo vlastně až na summitu samotném zablokovalo další cestu Gruzie a Ukrajiny k plnému členství. Následující vývoj neopravňuje jiný závěr, než že si Rusko tento postoj přečetlo jako slabost, jíž je třeba využít, a napřesrok invazí do Gruzie nastoupilo současný agresivní, revizionistický kurz. Dnešní situace je jiná; stačí si přečíst třeba nedávný projev kancléřky Angely Merkelové na setkání skupiny G20 v australském Brisbane. „Není možné nějaké zemi zakázat jednat a říci jí, že se nemůže svobodně rozhodovat,“ řekla tam Merkelová. „Jinak bychom museli říci: Jsme slabí, nemůžeme přijímat další členy, musíme se zeptat v Moskvě, jestli je to přípustné. Tak to bylo čtyřicet nebo více let a já bych se tam rozhodně nechtěla vracet.“ Na rozdíl od náhledů na pivo je tvrzení hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka, že „vyjádření pana prezidenta je zcela v souladu s přístupem vlády i klíčových zemí Evropské unie“, ověřitelně nepravdivé.
Co se týče samotné finlandizace, existuje cosi jako dobrá finlandizace a špatná finlandizace. Z hlediska naší historické zkušenosti by finlandizace byla stokrát lepší variantou než to, co jsme zažili. Stovky mrtvých, statisíce vězněných, desetiletí bezpráví, zdecimovaná společnost, ekonomika i krajina – není ztráta zahraničněpolitické suverenity malou cenou za to, že se tomu všemu byli mohli bývali vyhnout? Z pohledu Západu ovšem finlandizace znamená něco jiného – že Finsko bylo ztracené. Navíc tu byla otázka univerzální aplikovatelnosti. Jedno Finsko (a jedno Rakousko) se sneslo. Ale co kdyby k nim přibyla finlandizovaná Francie, finlandizované Německo, finlandizovaná Velká Británie? Kde je ta hranice, kdy by se kvantita přeměnila v jinou kvalitu?
Nemluvě už o tom, že ve Finsku neexistovala úhledná čára mezi podřízeností Rusku v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách a vzornou demokracií a svobodou ve všem ostatním. Finlandizace měla formální i neformální dopady na svobodu projevu i na finskou politiku samotnou. Finští politici se vykazovali tím, že mají dobré kontakty v Moskvě, a takto nabytou věrohodnost pak využívali proti svým oponentům. Prezident Urho Kekkonen takto v roce 1961 odstranil protivníka z prezidentských voleb, když po návratu do Helsinek z konzultací v Moskvě oznámil, že je nutné, aby „pro dobro vlasti“ jistí lidé odešli z politického života. Kekkonen, který si v roce 1973 nechal prodloužit funkční období ze šesti na deset let, vládl nepřetržitě od roku 1956 do roku 1982 – za vzor demokracie to lze asi těžko vykládat.
Dále je třeba připomenout, že finlandizace ve svých pozitivních kvalitách se musí umět. Finové si svou co nejvyšší míru samostatnosti byli odhodlaní houževnatě bránit, o čemž přesvědčili Rusy během tzv. zimní války na přelomu let 1939 a 1940. V ní Rusové „utrpěli vítězství“ – za jisté územní zisky zaplatili 126 tisíci mrtvými a 188 tisíci zraněnými a také ztrátou tří a půl tisíce tanků. Není divu, že Rusové dali později přednost ovládání Finska na dálku. Když chcete finlandizaci, musíte do ní jít s plným nasazením a jasně komunikovat soupeři náklady za překročení určitých mezí. I my jsme snili o finlandizaci – z dnešního hlediska by se tak dal popsat cíl Benešovy poválečné politiky. Jenomže Beneš podstřelil. To by měla být zas naše historická lekce, když někomu doporučujeme finlandizaci.