Evropská unie má zítra na Maltě „trumpovský“ summit, hlavy států a premiéři členských zemí se budou radit, co na ně s novým americkým prezidentem přichází. Že padají drsná slova z Bílého domu, tak jako nedávno o německé kancléřce a předtím o skvělém brexitu, který prý snad budou následovat další státy, na to jsme už zvyklí. Ale z EU se to vrací s několikanásobnou ozvěnou. Prezident Evropské rady Donald Tusk v úterý rozeslal účastníkům jako podklady k summitu své úvahy, v nichž Trumpa zařadil mezi vnější hrozby pro Evropu, v jedné řadě – a radši se teď něčeho chyťte – s Čínou, Ruskem a radikálním islámem na Blízkém východě a Africe.

Extrémní reakce Tuska a dalších EU-mandarínů mají jakýsi reálný základ. Tuskovi, zdá se, upřímně vadí Trumpovy tendence k obchodnímu protekcionismu. Ale o smlouvě TTIP, která by zónu volného obchodu mezi EU a USA definitivně zřídila, už dlouho před Trumpovým vítězstvím mluvili vlivní politici v Evropě – mezi nimi Sigmar Gabriel, donedávna německý ministr hospodářství a předseda vládní strany SPD – jako o mrtvole. Důležitější motiv než vztek na protekcionistu Trumpa je evidentně Trumpova schopnost radikálně zpochybnit téměř jakýkoliv axiom ustáleného EU-myšlení.

Nikdo vysoce postavený v unijním establishmentu – ani zoufalí a vzteklí politici z jihu eurozóny – si nedovolil tak jako v úterý Trumpův poradce pro ekonomiku Peter Navarro označit jednotnou evropskou měnu za německý způsob, jak „vykořisťovat Evropu a USA“. Podle Navarra těží Německo ze „silně podhodnocené“ evropské měny a dosahuje tak „strukturální nerovnováhy vůči zbytku EU“. Tedy: eurozóna slouží Německu, nejsilnějšímu státu EU hospodářsky a mezitím i politicky, k měnovým manipulacím na podporu německého vývozu. V této souvislosti je zajímavé hlášení Clemense Fuesta, ředitele mnichovského Ifo Institutu, že podle jejich propočtů už Německo opět předběhlo Čínu a stalo se jedničkou ve světovém exportu.

Angela Merkelová kritiku odmítla a v německých médiích a politice se zvedla vlna rozhořčení. Hlavní protiargument, od kancléřky po posledního sloupkaře, je jednoduchý a zdánlivě neprůstřelný: Berlín to je a nikdo jiný, kdo přece ostře kritizuje Evropskou centrální banku s jejím tisknutím nových peněz (ECB pumpuje do evropské ekonomiky od roku 2012 nové peníze, v současnosti tempem 80 miliard eur měsíčně).

Ale to, že si Merkelová a dalších dvacet mandarínů odhlasují, že mají pravdu, neznamená, že se to pravdou stává. Němci ECB nekritizují kvůli nízkému kurzu eura, ale protože se bojí, že povede k dluhové unii (Němců a dalších seveřanů s jižním křídlem eurozóny). Samozřejmě že Německu euro naprosto zásadně pomáhá v jeho hospodářském úspěchu posledních let, a tím pádem i v jeho politickém postavení uprostřed Evropy. Pro německé hospodářství je kurz eura jasně podhodnocený, někdy se udává o dvacet, někdy pětadvacet procent. O tolik jsou němečtí vývozci levnější, než kdyby používali marku. Naopak pro potřeby zemí eurozóny v problémech, od Řecka a Itálie na jihu po Finsko na úplném severu, je kurz příliš tvrdý a prodlužuje tamní mizerii. Německá společnost dlouhodobě vyrábí nižší inflaci než třeba Řekové. Němci vykazují oproti jižním národům eurozóny od zavedení eura v roce 2000 masivní přebytek v platební a obchodní bilanci. To dřív státy jako Itálie nebo Francie řešily devalvací vůči marce, dnes už je toto uvolnění zakázané.

Kancléřčino dementi sem, dementi tam, historický fakt je, že německé průmyslové a obchodní svazy si před zavedením eura na devalvační opatření partnerů v Evropě opakovaně stěžovaly. Pořizoval jsem od roku 2010, kdy krize eurozóny vypukla, několik interview s německými politiky a ekonomy a vím, že vždycky když přijde řeč na možnost eurozónu jako grandiózní chybu zrušit, každý Němec se lekne a začne argumentovat starými devalvacemi Francouzů a Italů.

Euro učinilo z Německa jakousi oázu hospodářského klidu a relativního blahobytu. Politicky to dopadá na celou Evropu: německé voličstvo není schopno nahlédnout, jakou škodu jinde po Evropě euro a vůbec nekonečná evropská integrace působí. S pocitem hospodářské stability souvisí i otevření hranic Merkelovou v roce 2015, které nakonec vedlo mimo jiné k brexitu. Euro systémově vytváří hospodářskou i politickou nerovnováhu.

Je zřejmé, že novým vládcům USA, vůči nimž má Německo velký obchodní přebytek, euro vadí proto, že v něm vidí povzbuzující látku pro německý export do Ameriky. Ale než jejich výroky přelétnou přes Atlantik, přepodstatňují se na kacířskou kritiku evropanského dogmatu. A to Trumpovi v EU nebude odpuštěno.