Konzervativní kancléřka Angela Merkelová počtvrté v řadě vyhrála volby, což by v každé jiné evropské zemi byl neuvěřitelný úspěch. Ale nedá se psát neuvěřitelný, když se s jejím čtvrtým vítězstvím všeobecně počítalo. A nakonec to byl úspěch dosti strhaný. Obě strany velké koalice se propadly ze dvou třetin na o málo víc než polovinu všech hlasů. Křesťanští demokraté/sociálové získali 33 procent (při posledních volbách 2013 ještě 42), sociální demokracie s necelými 21 procenty dostala nejhorší výsledek od nástupu Hitlera v roce 1933, což nejstarší německou stranu okamžitě vrhá do existenciální krize. V tom západním Německu, na něž jsme toužebně hleděli přes železnou oponu, mívaly obě lidové strany dohromady přes 90 procent, když sestoupily na společných přes 80, psalo se o „konci Spolkové republiky tak, jak ji známe“.

Ta věta se teď používá opět, kvůli třetímu místu pro relativně novou, pravicově populistickou stranu Alternativa pro Německo (AfD) s více než 13 procenty. 

Následují liberálové z FDP, kteří se po čtyřleté pauze do Spolkového sněmu vracejí a dotáhli to na velmi slušných 10 procent. Následují dva levicové extrémy – starokomunistická Levice a Zelení – oba po devíti bodech.

V neděli večer existovala jedna jistota, Spolkové republice dál povládne Angela Merkelová, nejisté bylo, s kým. Sociální demokraté reagovali na svůj historický debakl oznámením, že jdou do opozice. Ale tzv. Jamajka, tedy vláda černé unie, žlutých liberálů a zelených Zelených, by programově byla mnohem rozdrásanější než dosavadní velká koalice.

Pod slovem stabilita, které s Německem po brexitu a Trumpovi téměř splynulo, se doposud rozumělo něco jiného. 

Hnědá, nebo modrá?

Německá společnost se vyznačuje povážlivými mezerami mezi názorem elit a tzv. lidu, což bývá na Západě běžné a lid to zpravidla řeší tím, že si zvolí novou elitu. Německo je jiný případ. Průzkumy jasně ukazují, že zhruba dva ze tří Němců jsou nespokojeni s přistěhovaleckou politikou vlády nebo se proti ní sice dosud nebouřili, ale při pohledu do budoucna mají velké starosti. Ale tři ze čtyř občanů volí buď přímo Merkelovou, nebo strany, které ji explicitně podporovaly, když od srpna 2015 do března 2016 otevřela hranice nekontrolovanému přílivu lidí. Jak to, že fundamentálně opoziční AfD nedostala víc? 

Odpověď zní: Protože je divná. Novináři a zbytek politické scény v nich od založení chtějí odhalovat skryté nacisty. Do nedělních voleb vedla Alternativu už třetí mocenská garnitura, která je považovaná za reprezentanty rasistů a nacionalistů. Ale to se říkalo o té první, profesorské (Bernd Lucke) taky, než ji vystřídala Frauke Petryová. Pak noviny psaly, že liberály nahrazují náckové a rasisté. Než se i Petryová stala liberálkou proto, že ji částečně vytlačil Alexander Gauland a Alice Weidelová, která je sice lesba a žije s partnerkou původem ze Srí Lanky, ale je rasistka, protože vytlačila vlastně relativně liberální Petryovou. A podobně.

Čtenáři tím chci demonstrovat, že Alternativu od jejího zrodu obklopuje těžko představitelné nepřátelství všech ostatních a v médiích místo neutrálního zpravodajství systémová zaujatost a difamační kampaně.

Slabina takového mediálního pokrytí je v tom, že normální čtenář pak nepozná, jestli náhodou ve straně nezačínají hrát větší roli nahnědlíci, kteří v ní od začátku nepopiratelně také byli a jsou. Za čtyři roky v Bundestagu bude jasněji. 

Kdo je Gauland? Dlouholetý člen CDU, státní sekretář v Hesensku a posléze vydavatel regionálních novin v Postupimi, je ve svých 76 letech provokatér. V neustálých vnitrostranických půtkách se už před časem rozhodl do své koalice zařadit tzv. pravicové radikály. Samotnému Gaulandovi se z toho důvodu novináři za poslední rok pokusili několikrát dokázat, že je skrytý polonácek i on sám, víceméně neúspěšně. 

Nejznámější je případ z loňského léta, kdy se prý Gauland před jedním známým novinářem off-record vyjádřil, že by nechtěl bydlet vedle jednoho známého fotbalového reprezentanta, který je černoch. Gauland se posléze ohradil: nemluvil o sobě, jen popisoval nálady řadového spoluobčana. Redakce deníku FAZ nejprve tvrdila, že má ze schůzky záznam, z něhož se posléze vyklubaly zápisky v reportérském bloku, psané navíc ex post. A tak podobně.

Gauland ale provokuje i ve vlastní režii. Před dvěma týdny na shromáždění tzv. pravého křídla AfD ucítil potřebu promluvit o druhé světové válce a zdůraznit rozdíl mezi zločiny nacistického režimu a udatností milionů vojáků wehrmachtu, kteří žádné zločiny nepáchali. 

V Gaulandově domovské CDU a především její bavorské variantě CSU byl tento historický revizionismus léta když ne většinový, tak určitě přijatelný, viz demonstrace proti výstavě o zločinech wehrmachtu v Mnichově v roce 1999 nebo opozice CDU v Bundestagu vůči amnestování dezertérů z wehrmachtu. Nová je kombinace tohoto anti-antifašismu s přítomností spolustraníků, jako je jistý Björn Höcke, předseda zemské organizace AfD v Duryňsku, který letos v zimě požadoval „obrat politiky vzpomínání (na moderní historii – pozn. red.) o 180 stupňů“. Vedení strany se letos v zimě rozhodlo zahájit proces, který povede k vyloučení Höckeho ze strany, proti byl Gauland.

Kolik z více než 90 poslanců Bundestagu bude patřit k revizionistům, národovcům, či dokonce rasistům, se zatím neví. Vzduchem létají divoké odhady, někteří političtí korespondenti tvrdí, že polovina, někteří že 60 procent. To by byla pohroma pro německou demokracii – proti establishmentu, který v důležitých otázkách, jako je hlubší integrace EU, fanatická zelená politika nebo nadále otevřená hranice, nereaguje na skepsi většinového obyvatelstva, mít gaulandovce není ještě žádná revoluce zdravého rozumu, jakou Německo naléhavě potřebuje.

Soudě podle výsledků skutečně hnědých stran, jako byla především NPD, není v Německu volební potenciál neonacistů větší než jedno dvě procenta. Třináct procent pro AfD, v níž jsou nepochybně i neonacisté, a v mediální mlze se nedá rozpoznat kolik, vypovídá o nouzi, v níž statisíce zoufalých řádných Němců bylo. Volič AfD má nadprůměrné vzdělání a příjem, což se o straničkách na „pravém“ okraji konstatovat nikdy nedalo.

Když se člověk podívá na jiné předáky AfD, než je Gauland, jako Jörga Meuthena nebo europoslankyni Beatrix von Storchovou, kroutí nad předvolební strategií hlavou ještě víc. To nejsou lidé, kteří k historickému revizionismu, nebo dokonce rasismu mají blíž než demokratický střed, jsou to většinou klasičtí liberálové. AfD dnes není organicky prorostlé těleso, kde kus těla přerůstá v další, Höcke v Gaulanda, Gauland ve Weidelovou, Weidelová v Meuthena atd., takže oddělit je by znamenalo smrt organismu. Alternativa se může vyvíjet oběma směry. 

Bianko šek pro Angie

Angela Merkelová vládne Spolkové republice dvanáct let, teď má vyhlídky na další čtyři. Stala se Ljubou Hermanovou německé politiky, někým, kdo vzbuzuje pozornost prostě tím, že je tu pořád s námi. Srovnávat „Angie“ s legendárními kancléři Konradem Adenauerem nebo Helmutem Kohlem, čehož jsme svědky, lze jen čistě početně. Adenauer vládl 14, Kohl 16 let. Činy, které s nimi máme spojené, jako orientace na Západ, Francii a USA u obou, sjednocení Německa u Kohla, byly v naprostém souladu s programem, který dlouhodobě hlásali a o který na veřejných mítincích, v parlamentu nebo v televizi museli svádět argumentační souboje. Kohlova CDU byla například ještě v druhé půli 80. let kritizována za zarputilost, s níž trvala na tom, že dál bude fungovat státní úřadovna pro dokumentaci zločinů východoněmeckého režimu v Salzgitteru. Na rozdíl od sociálních demokratů, kteří dva roky před pádem Zdi vydali ideové memorandum s východoněmeckou komunistickou SED, byl Kohl vždycky pro sjednocení Německa, a když přišlo, mohl v něm vidět naplnění svého programu. Překvapení nemohli být voliči ani jeho fatálním rozhodnutím pro vznik eura, evropanskými ideály žil od pozdních čtyřicátých let a často o nich mluvil, sice banálně, ale upřímně. 

Merkelová za dvanáct dosavadních let učinila tři velká rozhodnutí: pro status quo v eurozoně (eurozóna v plné sestavě i za cenu hospodářského pouštění žilou jižním ekonomikám); zvrat v energetické politice; otevření hranic od srpna 2015 do března 2016. Zatímco rigidní přístup k řešení krize eurozóny se s hodnotami CDU a Merkelové, především rozpočtovou střídmostí, ještě dal tak nějak uvést do souladu, zbylé dva obraty musely být pro čtenáře programu CDU absolutní překvapení. Obě rozhodnutí učinila kancléřka sama po konzultacích s jedinci buď z koaliční SPD, nebo z Evropské komise, bez rozpravy v parlamentu, a dokonce aniž by veřejnost se svým politickým obratem předem seznamovala, připravovala ho na něj. Spolkový sněm buď dostal možnost schválit rozhodnutí kancléřky a vlády zpětně, nebo ani to ne. K otevření hranic se – což se vzhledem k tomu, jak významné téma to pro Němce je, zdá neuvěřitelné – nekonala v parlamentu žádná rozprava. Mimochodem vědecká služba Spolkového sněmu teď uveřejnila analýzu a v ní konstatuje, že vůbec není jasné, na jakém právním základě se vláda pro otevření hranic rozhodla. 

V souvislosti s migrační krizí se většinou mluví o milionu uprchlíků. Ale k těm přišedším v letech 2015–16 budou od března příštího roku ve větší míře než dosud přibývat jejich rodinní příslušníci. Na jaře totiž končí dvouletá přechodná lhůta, během níž neplatilo právo na slučování rodin u lidí, kteří požívají tzv. subsidiární ochrany (většina žadatelů o azyl). Prodlouží, nebo neprodlouží Merkelová faktický zákaz slučování rodin, což může vést k řádově stejně početné nebo i větší vlně přistěhovalectví z Blízkého východu, tentokrát už naprosto legálně? Těžko říct, kancléřka v kampani nejasně řekla, že se rozhodne příští rok. Volba Merkelové je bianko šek masově vystavovaný političce, která v zásadních věcech prostě neodhaluje karty. 

Tato nepředvídatelnost by nás víc než kvůli uprchlickým kvótám měla zajímat kvůli evropské politice Berlína. Ačkoliv o tom v kampani kromě prázdných floskulí o evropské budoucnosti skoro nebyla řeč, je možné, že Merkelová spolu s novým francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem vystartuje k další integraci eurozóny a nejen jí, že k eurozóně budou připoutávat i zbytek EU. 

Jistou naději by tak skýtal úspěch liberální FDP, která v případné vládě bude potřebovat dokázat, že už se zbavila programové bezzásadovosti, jíž byla známá, když s Merkelovou před deseti lety vládla poprvé.

V této kampani její poměrně mladý a poměrně neokoukaný předseda Christian Lindner podrobil ostré kritice azylovou a přistěhovaleckou politiku velké koalice, de facto z pozic AfD, vymezil se vůči eurovalům a vůči porušování pravidel eurozóny, jen aby se nemuselo vylučovat Řecko. Lze doufat, že se FDP pokusí zablokovat případné integrační skoky, neboť Francouzi po Merkelové žádají přesně ty věci, které strana odmítá. Ale spoléhat se na to nedá: Lindner začal hrát tvrdého hocha až v posledních měsících před volbami, v přístupu k evropské integraci trpí liberálové vnitřním rozštěpem, jen asi třetina je naladěná „euroskepticky“; Zelení, kterým nic není dost evropské, by v jamajkové vládě tlačili na kancléřku z druhé strany. A pak je tu žena, která usedá do kancléřského úřadu naposledy a hloupé paralely s Adenauerem a Kohlem ji budou svádět k úvahám o vlastním zápisu do dějin – což němečtí politici posledních třicet let rádi dělají na poli evropské integrace.