V posledních měsících to vypadalo, že vztahy Česka s poněkud vzdáleným Norskem jsou v první a zároveň hned největší krizi ve své historii. Česká poslankyně Jitka Chalánková mluvila o „téměř nacistickém přístupu“ Norů, europoslanec Tomáš Zdechovský zorganizoval proti seveřanům mezinárodní petici v Evropském parlamentu. Na své norské protějšky se obraceli čeští ministři včetně premiéra, ozval se prezident Miloš Zeman.

Tuto nebývalou aktivitu vzbudil případ Češky Evy Michalákové, jíž norské úřady před třemi a půl lety odebraly její dvě děti. Zcela oprávněnou aktivitu, protože podle všeho se odehrála a hlavně se stále děje velká nespravedlnost, byť jde „pouze“ o jednu rodinu. Jenže: Česko se paradoxně stalo velkým kritikem v oblasti, v níž samo patřilo a pořád patří – a také po zásluze – k nejkritizovanějším. Nejen v Norsku, ale i v této zemi jsou tisíce dětí státem odebírány svým rodičům. A podle kritiků velká část z nich zcela zbytečně. Kdo je tedy víc krutý – údajně bezcitní Skandinávci, nebo české úřednice (úřady sociálně-právní ochrany dětí jsou tu podobně feminizovány jako české školství)? Podívejme se na fakta.

Není plácnutí jako plácnutí

Norsko je nádherná, čistá a civilizovaná země, jejíž obyvatelé se snaží žít v souladu s přírodou. Velmi citliví jsou na to, jak se dospělí chovají k dětem, a to i ke svým vlastním. Přistěhovalci z jiných zemí, kterých v poslední dekádě přibývá, ale do všech těch zaběhlých vzorců občas nezapadají. Nebolestivěji to poznaly rodiny těch cizinců, kterým odebral jejich vlastní děti úřad Barnevern, jehož název v překladu zní „blaho dítěte“.

Případ Evy Michalákové začal tím, že její manžel byl učitelkou mateřské školky obviněn ze sexuálního zneužití svého syna. Když úředníci Barnevernu navštívili Michalákovy doma, utvrdili se v názoru, že něco není v pořádku. Otec se v jejich očích choval podivně – na děti například křičel a vydával zvláštní zvuky. To, že byl kvůli úrazu od mládí téměř hluchý, a měl tedy potíže v komunikaci, úředníci jako polehčující okolnost nebrali. Oba chlapce odvezli a posléze každého zvlášť umístili do dvou pěstounských rodin.

Lékaři brzy zjistili, že to, co vypadalo pro zaměstnance školky jako důkazy sexuálního zneužití, tedy krev ve stolici a další projevy, souviselo se střevní nemocí, kterou jeden z chlapců trpěl. Také policie obvinění odložila. Jenže Barnevern odmítl děti do rodiny vrátit a neučinil tak ani poté, co se paní Michaláková s manželem rozvedla. Do hry se vložili pěstouni. Jeden z nich tvrdil, že jeden z chlapců tentokrát vyprávěl o sexuálním obtěžování ze strany matky, při policejním výslechu to ale syn Evy Michalákové odmítl opakovat. Sociálka k tomu obvinila matku, že děti bila. Eva Michaláková připouští „výchovné plácnutí“, běžné v Česku, nicméně v Norsku považované za důvod k odebrání dítěte.

Česká matka dostala povolení děti vídat jen dvakrát do roka na dvě hodiny, nemůže s nimi mluvit česky, nesmí zmiňovat cokoli z minulosti ani chlapce obejmout. Už čtvrtý rok o ně marně bojuje. Taková situace byla i na začátku prosince, kdy případ projednávala česká Poslanecká sněmovna a Barnevern neustále odsouval druhou schůzku paní Michalákové se svými syny za rok 2014, takže to v době uzávěrky čísla vypadalo, že minulý rok se jí poštěstí své syny vidět jen jednou.

Divoká zakázka

Ukázalo se, že v Norsku ani ostatních severských státech, které razí nulovou toleranci k pochybením rodičů, to vůbec není ojedinělý případ.

Televize JoJ nedávno vysílala reportáž o slovenském otci a polské matce žijícím v Norsku, jimž odebrali před dvěma lety desetiletého a šestiletého syna za to, že jednoho z nich otec uhodil přes zadek (jednou). Pro děti si přišla do školy policie. Neviděli své rodiče celý měsíc a jen díky tomu, že si slovensko-polský pár mohl dovolit zaplatit jednoho z nejlepších právníků v zemi, vyhnul se odebrání potomků natrvalo. Slovenský otec to odnesl „jen“ podmíněným trestem v délce osmnácti měsíců a pokutou 33 tisíc eur.

V médiích se objevily ještě dramatičtější případy. Indické matce jménem Sagarika Chakrabortyová a jejímu manželovi norský Barnevern „zabavil“ děti pro údajné zanedbání péče. Úředníkům se nelíbilo, že malé děti spaly se svými rodiči v posteli a matka je krmila – po indickém způsobu – rukou. Indové se o své potomky soudili dva roky. Naštěstí pro ně zasáhla indická vláda.

„Indičtí diplomaté Norsku jasně vzkázali, že buďto ten případ skončí, nebo Indie přistoupí k nějaké formě sankcí proti Norsku. Případ měl za následek diplomatickou krizi mezi oběma státy. A norská vláda indickému tlaku ustoupila a děti byly rodičům vráceny,“ řekl deníku ECHO24.cz norský právník Marius Reikeras, který se podobnými případy zabývá.

Naproti tomu jiná indická matka a její švédský manžel se už tři roky marně soudí o svého syna Dominika Johanssona se švédskými úřady, které jim dítě odebraly proto, že rodiče chlapce neposílali několik měsíců do školy. Rodina se totiž rozhodla odstěhovat do Indie a chtěla chlapce přihlásit až do tamních škol. Policie si nicméně pro hocha přišla do letadla těsně před odletem do Indie a Dominic dodnes žije u pěstounů.

Evropské země se ale tvrdšího postupu vůči skandinávským zemím, považovaným za vzor úspěšných sociálních států, jakoby ostýchají. Česká sněmovna v prosinci zamítla poslanecký návrh, aby Česko vzalo bratry Michalákovy pod takzvanou diplomatickou ochranu, což je výjimečný institut používaný pro vydání občanů ze země, která porušila jejich práva.

Polští rodiče devítileté Nikoly Rybkové, kterou Barnevern přemístil do pěstounské rodiny, protože ji otec s matkou někdy fyzicky trestali a zakazovali kamarádit s dětmi, které považovali za problematické, vzali právo do svých rukou. Najali detektiva Krzysztofa Rutkowského, který se specializuje na poněkud divočejší zakázky, aby děvče unesl. „Operace“, během níž školačka šplhala z okna pěstounského domu po laně, byla řízena rodiči a detektivem pomocí mobilního telefonu, který Nikola dostala tajně během návštěvy jejích rodičů.

I když kořistí Barnevernu se velmi často stávají cizinci, skandinávský systém „péče o děti“ nezneklidňuje pouze je. Žádost „o prošetření dominantního a destruktivního odebírání dětí, k němuž denně dochází v severských zemích“ podepsalo před rokem několik desítek švédských, norských, dánských a finských právníků, psychologů a lékařů. Petici zaslali do Evropského parlamentu. V textu popisují, že systém, který původně měl snad bohulibé cíle ochránit práva dítěte, rozbujel v byrokratické soukolí, které semele i slušné rodiny kvůli pouhému podezření. „Mnohé po právu rozhořčené kritiky poukazují na to, že v těchto případech jde o celý průmysl (…) a to kvůli velkým sumám, které jsou vypláceny pěstounským rodinám,“ uvádí se v petici.

Toxická kombinace

Podobné rozpaky vzbuzuje i britský systém. Po řadě hororových případů z dávnější doby, kdy kvůli nevšímavosti okolí a úřadů docházelo k četným případům brutálního utýrání dětí ve vlastních rodinách, přistoupily tamní sociálky k razantnímu postupu v případě sebemenšího podezření. Počet dětí zabitých rodiči klesl na minimum a je třeba v přepočtu na obyvatele výrazně menší než v Česku. Na druhé straně se začaly množit stížnosti na „státní únosy“.

Ostrovní sociální úřady odebraly od roku 2010 také nejméně 139 dětí českých občanů. Tyto případy v tuzemsku vyvolaly mnohem menší pobouření než případ Evy Michalákové z jednoduchého důvodu: postižené rodiny jsou převážně romské, považované majoritou i v Česku za „nepřizpůsobivé“. Britské úřady však z rasismu příliš podezřívat nejde. Slova tamního poslance Johna Hemminga ukazují spíše na rasismus naruby. „Drsná pravda je ta, že zdravé bílé děti mladší pěti let jsou mnohem snáze umístitelné do adoptivních rodin,“ napsal Hemming v jedné z mnoha svých statí kritizujících britský systém, který je podle něj „toxickou kombinací peněz, nekompetentnosti a tajnůstkářství“. Vláda pumpuje miliony liber do organizací, které se živí vyhledáváním pěstounů, přičemž se příliš nezkoumá jejich způsobilost, bují dočasné pěstounství, kdy děti každý rok střídají jinou rodinu a o odebrání dětí z biologických rodin rozhodují soudy na uzavřených jednáních. „Existují jasné důkazy, že sociální pracovníci doslova slídí po novorozencích a dětech i ve spořádaných, stabilních a milujících rodinách,“ burcuje Hemming.

„Tento systém kontroly rodin s cílem vyhledávat děti pro pěstounský byznys se blíží do České republiky,“ varuje již zmíněná poslankyně a pediatrička Jitka Chalánková. Naráží na legislativní změnu, která začala platit na začátku roku 2013 a podle kritiků upřednostňuje profesionální pěstounství na přechodnou dobu, tedy rodiny, které jsou si ochotné „přisvojit“ dítě pouze na rok, a pak sáhnout po jiném.

„Novela výrazně zhoršila podmínky pěstounských rodin se šesti nebo více dětmi nebo se dvěma a více zdravotně postiženými dětmi, neboť před novelou mohli o děti pečovat oba manželé a oba pobírali odměnu pěstouna a byli zdravotně a sociálně pojištěni, zatímco nyní má právo na odměnu pěstouna jen jeden z nich a druhý musí do zaměstnání nebo na Úřad práce,“ napsala Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí v dopise české vládě před několika týdny. Podle Vodičkové tedy pochopitelně roste počet přechodných pěstounů na úkor těch dlouhodobých a jako houby po dešti vznikají neziskové organizace „bez dostatku zkušených pracovníků“, které mají podporovat právě přechodné pěstouny a inkasují roční příspěvek 48 000 korun na rodinu a rok. „Některé organizace mají stovky rodin a příspěvků, ale počty zaměstnanců tomu neodpovídají,“ upozorňuje Vodičková.

„Velkoplošné odebírání nehrozí“

Podle ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové se hlavní smysl změn – dostat děti z ústavů – daří naplňovat. „Daří se vyprazdňovat především kojenecké ústavy,“ prohlásila ministryně předminulý měsíc. Dodala, že to není jednoduché, protože zmíněné instituce se snaží za každou cenu zdůvodnit svou existenci. „Ve Zlíně jsme narazili na ústav, kde drželi jediné dítě, které bylo navíc zdravé,“ uvedla Marksová.

Množství českých dětí stále pobývajících v ústavech je zaslouženou celoevropskou ostudou. I kvůli tomu žije v Česku mimo rodinu v přepočtu na obyvatele víc dětí než v kritizované Británii (či konkrétně v Anglii). Podle aktuální studie britské organizace Lumos žije v Česku v náhradní péči (tedy v ústavech, dětských centrech a u pěstounů) v poměru na obyvatele dvaapůlkrát víc dětí než v Anglii (v Česku to bylo v roce 2013 téměř 26 tisíc dětí, v Anglii 64 tisíc). Ve srovnání s takovým Norskem je ale Česko v počtu ročně odebíraných dětí pozadu. Zatímco ve skandinávské zemi, kde žije pět milionů lidí, úřady ročně odeberou rodičům nejméně deset tisíc dětí, v dvakrát tak lidnatém Česku to byly – podle údajů ministerstva práce a sociálních za rok 2013 – přibližně čtyři tisíce dětí.

„Velkoplošné odebírání dětí“ po vzoru skandinávských zemí podle sociální demokratky Marksové nehrozí. „Zanedbali jsme ale práci s biologickou rodinou,“ přiznala ministryně. Její slova dokládají čísla, která má k dispozici ombudsmanka Anna Šabatová. Její úřad zkoumal 281 rozhodnutí o umístění do kojeneckého ústavu a zjistil zneklidňující věc. Skoro stejně často jako „nezájem rodičů“ (ve 152 případech) bývají důvodem k odebrání dítěte do tří let sociální problémy rodiny (ve 131 případech, z toho v 21 případech jen bytové problémy).  Jen v šestnácti případech byly děti vzaty rodičům kvůli týrání či zneužívání.

U starších dětí jsou sociální důvody také na druhém místě „výkonu ústavní výchovy“, jak zjistila veřejná ochránkyně práv při analýze 543 rozsudků. „Nevhodné bydlení (neteče voda, nejde elektřina, plyn, nepořádek v bytě), finanční potíže – nezaměstnanost, předluženost, závislost na sociálních dávkách,“ to jsou důvody, proč se sociální pracovníci rozhodli „zabavit“ rodičům jejich děti, jak je uvedla Šabatová při svém vystoupení na listopadové pražské konferenci k 25. výročí přijetí Mezinárodní úmluvy o právech dítěte.

Jedním z důvodů, proč ve zmíněné Anglii – navzdory nejednomu excesu – končí v náhradní péči méně dětí než v Česku, je podle sdružení Lumos dostupnost takzvaných terénních služeb, které se snaží pomoci rodině, jež se ocitne v těžké situaci, a předejít tak odebrání jejích dětí. Spolupracovníci Lumosu zkoumali v roce 2013 v případě dvou set českých dětí podmínky, za jakých byly umístěny do kojeneckého ústavu, a zjistili, že v téměř osmdesáti procentech případů nebyla dotčeným rodinám předtím poskytnuta žádná podpora – například tím, že by je navštívil sociální terénní pracovník a zjišťoval důvody jejich potíží.

Jenže kolem té nejjednodušší a přirozené věci – snahy předejít katastrofě přímo v rodině – se točí nejméně peněz. Podle výpočtů sdružení Lumos stojí „terénní“ práce s jedním dítětem v problémové rodině v Česku 28 tisíc korun na rok. Pobyt dítěte u pěstounů přijde na 430 tisíc a umístění v kojeňáku je ještě o 130 tisíc dražší. Možná proto se byznysu „odebírání dětí“ nejen v Norsku, ale i v Česku tak daří.