Americká energetická revoluce ropy a plynu z břidlic, která už nějaký čas mění poměry ve světové ekonomice, bude čím dál víc ovlivňovat geopolitickou rovnováhu. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) Američané už před třemi lety předstihli Rusko a stali se největším producentem zemního plynu na světě. Teď se chystají ten plyn začít ve zkapalněné formě (anglicky známé pod zkratkou LNG, liquefied natural gas) vyvážet do světa. A hlavně do Evropy.

Co se ještě před pár lety zdálo jako projekt daleké budoucnosti, je najednou na dohled. Evropským zemím to dává unikátní šanci zbavit se závislosti na ruském plynu. Ruský plynařský monopol Gazprom to může připravit o zisky a taky o vydírací potenciál vůči těm státům, které měl dosud v hrsti, protože na jeho dodávkách byly závislé. „Chceme se stát velkým hráčem a myslím, že budeme mít velký vliv,“ řekl na konferenci břidlicových plynařů v Houstonu americký ministr energetiky Ernest Moniz.

Šéf Gazpromu Alexej Miller sebevědomě prohlašuje, že se americké konkurence LNG nebojí, protože je svým zákazníkům schopen nabídnout plyn za lepší ceny. Vladimir Putin je ale výrazně ostražitější. Už loni varoval na ekonomickém summitu v Petrohradě, že americký břidlicový plyn výrazně změní světový pořádek a bude mít zásadní dopady na jeho zemi.

Tankery do baltské Svobody

Slova se mezitím přetavují do konkrétních činů. Američané dokončují čtyři velké vývozní terminály, odkud budou moci už od konce letošního roku odplouvat lodě se zkapalnělým plynem. Jeden finišuje v Texasu, dva v Louisianě a další v Marylandu. A na tankery s americkým plynem se naplno připravuje i Evropa. Na západě kontinentu už několik dovozních LNG terminálů stojí. Teď se finišují na východě v zemích, které jsou dosud z více než sedmdesáti procent závislé na ruském plynu. V létě by se měl otevřít terminál v polském Swinoujscie nedaleko Štětína. Bude mít kapacitu na to, aby zajistil třicet procent polské spotřeby plynu. Litva otevřela už loni v přístavu Klaipeda terminál Svoboda. Podle studie agentury Fitch bude už letos schopný zabezpečit kolem dvaceti procent litevské spotřeby. Přes něj se může zkapalněný plyn dostat i do sousedního Lotyšska a Estonska. Zatím tady přistávají hlavně tankery s LNG z Norska. Baltské země patřily dosud vůbec k nejzávislejším zákazníkům Ruska, které zajišťovalo přes devadesát procent jejich spotřeby.

Německo se jistí

Evropské plynařské firmy už si s americkými těžaři dohadují dlouhodobé smlouvy na dodávky LNG. A to dokonce i plynařské koncerny ze zemí, které mají s Ruskem spíš dobré vztahy, jako je Německo. Tamní energetická společnost E.ON se v únoru dohodla ve dvacetileté smlouvě s texaskou společností Gulf South Pipeline Company LP, že jí od roku 2018 začne dodávat zkapalnělý plyn z lokality Costal Bend Header Project. Němci už si rovnou u japonské rejdařské společnosti Mitsui O.S.K. zarezervovali dva obří tankery, které budou schopny převézt z Ameriky do Evropy 800 tisíc tun zkapalnělého plynu za rok. Pro Němce, kteří jsou na ruském plynu závislí zhruba ze 40 procent, je to další bezpečnostní pojistka.

E.ON je první německou firmou, která podepsala smlouvu s americkými těžaři, není ale rozhodně evropským průkopníkem. Španělská energetická společnost Iberdola nebo britská Centrica to už udělaly před ní a ve větším měřítku. Francie a další země jižní Evropy mají dlouhodobě infrastrukturu na zkapalněný plyn vybudovanou. Dosud ho dovážely především z Alžírska. Kontrakty některých jihoevropských energetik ale postupně končí a také ony zvažují, jestli se jim víc nevyplatí dodávky z Ameriky.

Na cestě amerického zkapalnělého plynu do Evropy je ovšem stále několik výrazných „ale“. Tím prvním je cena. Američtí břidliční plynaři jsou schopni těžit za velmi lacino. Proto je plyn pro americké domácnosti i firmy zhruba o 80 procent levnější než v Evropě. Jedna britská tepelná jednotka (hodnota, podle níž se plyn na světových trzích obchoduje, uváděná pod zkratkou mmbtu) se v Americe prodává za 2,81 dolaru. K tomu je ale potřeba připočíst 3 dolary za zkapalnění. Když přidáte náklady na dopravu, pojištění a přivedení kapaliny zpět do plynného stavu, dostanou se americké dodávky do evropských terminálů na ceny kolem 7 dolarů. Gazprom nyní prodává kolem 6 dolarů, jeho ceny se ale výrazně liší stát od státu. Těm, kdo jsou na něm závislí a mají s ním dlouhodobé smlouvy na principu take or pay (to znamená: platíš, i když neodebereš) účtuje nejvíc. Rusko má ale funkční intrastrukturu plynovodů ze svých ložisek, takže nemusí příliš investovat, což ceny od Gazpromu snižuje.

V Americe ale nejsou na rozdíl od Evropy a především Ruska ceny plynu navázané na ceny ropy. Americký plyn bude tedy pro Evropu příliš drahý, pokud je ropa levná. Tranzitní a zpracovatelské náklady jsou v takovém případě příliš velkou částí celkové ceny. Když ale ropa stoupne, a zdraží i plyn, podíl těchto dopravních a dalších nákladů na celkové ceně klesá a rozdíly se zmenšují. Americký zkapalněný plyn v každém případě vytvoří alespoň určitý strop, přes nějž si Gazprom nebude moci dovolit jít. Poradenská firmy Deloitte před dvěma lety spočítala, že díky americké konkurenci bude Gazprom moci od svých zákazníků vybrat o 4 miliardy ročně méně než dosud. To znamená, že přesně o tuto sumu se do Ruska přesune méně bohatství z Evropy. Příjmy z plynu a ropy tvoří 75 procent ruského vývozu a plní z poloviny státní rozpočet.

Najdou se státy, které si za bezpečnější dodávku od spolehlivých partnerů lehce připlatí, než aby se nechaly vydírat Gazpromem. „Baltské země jsou pro nás dobrý trh. Oni skutečně chtějí americký plyn a mají politickou vůli něco pro to udělat,“ řekl šéf společnosti Texas LNG Vivek Chandra pro měsíčník The American Interest. Tato společnost žádá americké ministerstvo energetiky o licenci, aby mohla začít od příštího roku vyvážet do Evropy a Asie dva miliony tun zkapalněného plynu ročně.

Právě vývozní povolení jsou další překážkou exportu. Podle současných amerických zákonů je možné bez speciálních licencí vydávaných ministerstvem energetiky vyvážet jen do zemí, které mají se Spojenými státy dohodu o volném obchodu. A tu Evropská unie nemá. Právě proto se američtí a evropští vyjednavači snaží dostat obchodování se strategickými surovinami, jako je ropa a plyn, do Dohody o transatlantické obchodní a investiční spolupráci (TTIP), která se připravuje. Ale k uzavření jednání je zatím daleko. Evropa se pokouší, aby se přímo do dohody dostal speciální článek, že na vývoz energetických surovin se nesmí uplatňovat žádné restrikce. I optimistické předpovědi však očekávají, že TTIP nebude dohodnuta dřív než za rok, takže pro Evropu to není akutní řešení současné situace. Další možností je, že by americký Kongres změnil zákon o vývozu strategických surovin.

Levnější plyn, slabší Kreml

Pro Evropu je expanze amerického zkapalnělého plynu šancí na částečné osvobození od ruské závislosti. Když ne hned, tak alespoň v dohledné budoucnosti. Pro Moskvu je to jasný signál, že už si nebude od některých zemí moci účtovat nevolnickou přirážku. Přestože u plynu, jako u celého obchodu a byznysu, platí, že Rusko potřebuje Západ nesrovnatelně víc než Západ Rusko, Gazprom to existenčně neohrožuje. Novým geopolitickým poměrům se přizpůsobuje nejen Západ ale i Moskva. Pro Gazprom dnes obchod v zemích Evropské unie představuje 30 procent jeho tržeb. Nejvyšší ceny účtuje zemím, které jsou na něm závislé, ty pro něj ale zdaleka nejsou nejdůležitějšími obchodními partnery. V roce 2013 mířilo 40 procent všech unijních dodávek Gazpromu do Německa. Druhým nejdůležitějším zákazníkem je s 25,3 procenty Itálie. Ztráta plynového byznysu v Německu, kam si natáhla plynovod Nordstream, do jehož čela usadil Gazprom německého exkancléře Gerharda Schrödera, by Moskvu bolela. Smlouva o dovozu plynu z Ameriky (další má energetický koncern E.ON i s kanadskými dodavateli zkapalnělého plynu ze společnosti Pieridae), ale neznamená, že by Gazprom v Německu ztrácel. V progresivisticky „zelené“ zemi dostal příležitost podnikat i v zeleném byznysu. Dceřiná firma Gazrpom Germania podepsala se zemskou energetickou společností Bádenska-Würtenberska EnBW 24. dubna dohodu, že ve Stuttgartu a Nagoldu bude provozovat 28 čerpacích stanic na zemní plyn. Celkově by už jich měl Gazprom mít do konce roku v Německu pětatřicet.

Dalším klíčovým zákazníkem je pro Moskvu Turecko, kam míří zhruba stejné množství jeho plynu jako do Itálie. Gazprom už se dohodl s novou marxistickou vládou koalice Syriza v Řecku, že přes jeho území půjde nový plynovod Turkish Stream, který by měl částečně nahradit původně plánovaný Southstream, od nějž se nakonec ustoupilo. Ruský monopol už staví také plynovod Síla Sibiře, který má spojit Rusko s Čínou. A projektuje se další. Podle studie agentury Fitch by po dokončení mělo proudit z Ruska do Číny jen o třetinu méně plynu než do Evropy.

Americké tankery s LNG zatím nedávají Evropě šanci, aby se v případě potřeby dodávek z Gazpromu úplně zbavila. Pomáhají jí ale do podstatně silnější pozice. Centrum pro globální energetickou politiku Kolumbijské univerzity v New Yorku zveřejnilo studii Záchrana americkým plynem? Dopady amerického vývozu zkapalnělého plynu na evropskou bezpečnost a ruskou zahraniční politiku (American Gas to the Rescue? The Impact of US LNG Exports on European Security and Russian Foreign Policy). Šéf centra Jason Bordoff a Trevor Houser v ní píší: „Přitlačení Gazpromu ke snížení cen, aby zůstal konkurenceschopný, bude mít podstatný vliv na ruské zisky z plynu. Plynařské firmy to bolestivě pocítí. Celkový dopad na státní pokladnu Kremlu ale nebude v příštích několika letech tak velký, aby otočil chování Moskvy v mezinárodní politice.“