Mezinárodně úspěšný snímek Ida režiséra Pawla Pawlikovského je dalším příkladem „kinematografie národního sebezpytu“, trendu, jenž v polském filmu v posledních letech výrazně sílí.

Pořádně probrat úděl národa, jeho smysl (případně absenci téhož), tragédie a paradoxy – v Polsku vždycky vznikalo dost filmů nesených takovou ambicí. Jejich vážnost mohla působit jako účinné antidotum proti filmům české provenience, z nichž si člověk často odnese dojem, že všechno je tak nějak jedno. Stejně tak může nevážnost nebo až nanicovatost zdejší produkce působit osvěživě na polského diváka, jehož domácí seriózní kusy už přetěžují (na polském národním festivalu v Gdyni jsem svého času zažil, že do stavu takového předávkování člověk může dospět celkem rychle).

Z filmových pohledů do vlastní historie Poláci často vycházeli jako oběti, figury třeba morálně sporné, postavené před neřešitelná dilemata, ale také jako by zrazené osudem, souhrou vnějších sil odsouzené k bojům marným, byť heroickým (viz např. Wajdovy Popely nebo Popel a démant). A jistě – polská historie posledních staletí ke konstrukci takového národního příběhu dává dost materiálu.

Nejen oběti. Zkoumá se i vlastní vina

V posledních letech ale u sousedů proběhly živé až bouřlivé debaty o událostech, širší veřejnosti do té doby spíš neznámých, které s tradičním obrazem Poláků jako obětí neladily. Do centra pozornosti se dostalo především chování polské většiny k Židům, vyvražďovaným v době nacistické okupace, momenty, kdy se z Poláků stávali iniciativní spolupachatelé. Velké spory vyvolala například kniha polsko-amerického historika Jana T. Grosse Sousedé, jež popisuje okolnosti masakru asi 1600 židovských obyvatel městečka Jedwabne v roce 1941 a vinu za něj připisuje především Polákům (někteří polští historici Grossovy závěry považují za přepjaté).

Tyto rozepře se postupně začaly promítat i do polského filmu, výraznou kontroverzi například před dvěma lety způsobily Dozvuky režiséra Wladyslawa Pasikowského, který byl zjevně zabíjením v Jedwabném inspirován. Hrdinou příběhu ze současnosti je navrátivší se emigrant, který se v rodné vesnici chce ujmout dědictví a spolu s bratrem naráží na stopy krvavé válečné historie masakru místních Židů polskými vesničany. Snaha bratrů uctít památku obětí naráží na zarputilé mlčení a nakonec vede k násilné konfrontaci (nutno dodat, že Pasikowského film je zajímavější spíš jako dokument doby než umělecké dílo). Oceňovaný snímek Agnieszky Holland V temnotě (2011) sice vypráví o polském hrdinovi, Leopoldu Sochovi, který pomáhal skupině lvovských Židů přežít válku v kanálech, i tenhle snímek ale hraje s tématem polské nevraživosti vůči pronásledovaným, v náznacích se z něj člověk také dozví, že krajané Sochovo úsilí moc neoceňovali.

Velký ohlas měl v Polsku tři roky starý film Wojciecha Smarzowského Růžena (Róza), v něm je pro změnu zobrazen trudný osud Mazurů, německy mluvících obyvatel území kolem Mazurských jezer, jež po válce připadlo Polsku. Ukázka, řekněme, prestižní kinematografie – kultivovaná kamera ukazuje zničenou krajinu, decentně k tomu hraje moderní hudba, charismatický protagonista se pokouší v krvavé anarchii vysídlování a nástupu komunistického režimu marně vydobýt alespoň drobné vítězství – samozřejmě marně. Nekompromisnost, s níž autoři na titulní hrdinku sypou jednu pohromu za druhou, ale ze Smarzowského filmu dělá zbytečně okázalou „trágu“.

Cesta do vlastní minulosti

Do téhle vlny patří i Pawlikowského Ida, film, který loni zvítězil na mezinárodním festivalu ve Varšavě (patří do nejvyšší kategorie A) a byl zvolen za nejlepší snímek podzimní přehlídky v Londýně. Je to Pawlikowského první polský film, režisér totiž ještě v dětském věku emigroval s rodiči do Británie a ve filmu se prosadil tam – například působivými dramaty Poslední útočiště a Moje léto lásky. Na Idě je určitá distance a také poučenost o citlivosti a preferencích západního publika vidět. V dobrém i ve zlém.

Píší se šedesátá léta, novicka Anna (Agata Trzebuchowska) se v sešlém venkovském klášteře, kam se dostala z dětského domova, chystá na složení řádového slibu. Pozve si ji matka představená a sdělí jí, že její skutečné jméno je Ida a její rodina byla židovská. Ve Varšavě by měla mít příbuznou – tetu Wandu (Agata Kulesza). Ida se za ní vypraví, najde ženu sobě prakticky ve všem protikladnou – silnou a drsnou individualitu, jíž nedělá problém se pořádně napít a v sexu zábranami taky netrpí. Na opačném pólu je i ideově, po válce se z ní stala komunistická prokurátorka, sekernice, má na rukou krev (téma Židů jako představitelů poválečné totalitní represe se v polské kinematografii objevuje docela často, ne jako centrální, ale často zmiňované). Nesourodá dvojice vyrazí na cestu, chce zjistit pravdu o smrti Idiných rodičů, s níž snad měli co dělat polští sedláci, u nichž se rodina ukrývala. Ta cesta pro Idu nepředstavuje jenom výpravu k dosud neznámým kořenům a rodinné historii. Naplno se také setkává se světem mimo klášter a životem v něm s jeho nejednoznačností a protichůdnými city...

Pawlikowski svůj příběh (spoluautorkou scénáře je Rebecca Lenkiewiczová) vypráví spíš v zámlkách, podstatné často zůstává nevyřčeno, odráží se spíš ve výrazech tváře, skutcích. Asi nejvíc je to patrné na způsobu, jímž se ve filmu zpřítomňuje Wandino trauma z účasti na poválečných justičních zločinech, o němž ve filmu nepadne ani slovo, přesto se projevuje. Už ve svých dřívějších filmech projevil režisér výraznou schopnost vytvořit přesvědčivé ženské postavy, osvědčil se i v Idě. Velice nápomocny mu v tom jsou i představitelky obou hlavních rolí, hvězda polského filmu Agata Kulesza i debutující Agata Trzebuchowska, z tváří obou dvou se toho dá vyčíst hodně.

Vizuální stránka filmu (kamera Ryszard Lenczewski a Lukas Zal) je velice kultivovaná. Černobílý obraz pomáhá navodit atmosféru šedesátých let, rovněž dává vyniknout zasmušilé kráse rovinatého polského venkova, pokrytého podzimní mlhou, jímž hrdinky cestují svým omláceným wartburgem. Svoje postavy Pawlikowski před kameru rozestavuje velice jistě, a dosahuje tak maximálního vizuálního účinku. Ida není velkofilm, v těch několika málo obrazech, které mají postihnout širší obraz života a doby (třeba dlouhý pohled z okna tramvaje v úvodu filmu), je ale dostatečně přesvědčivý. Snad jenom ze scén koncertu jazzové kapely na malém městě čouhá snaha o stylovost trochu moc.

Strohost až mlčenlivost toho filmu může na někoho působit úmorným dojmem snímek prodlužovat. Problém Pawlikovského Idy vnímám ale spíše opačně. Je to film jistým způsobem příliš rychlý, ve střídmých osmdesáti minutách projede množství velkých témat – holocaust, vina, židovství, víra, komunismus, síla hudby a tak dále. Aby to postavy stihly, vedou je autoři po těch nejkratších spojnicích mezi body na vytyčené trase. V každém obraze se jde – jistě zamlkle a velmi artistně, ale rovnou na věc – a pak rychle pryč, protože další závažné sdělení už netrpělivě čeká. Snaha postihnout životní tápání se tak trochu tluče s neochabující jistotou, s níž jsou postavy postrkovány žádoucím směrem, jejich zmatky i odhalení tak mohou ztrácet váhu, pravdivost. A působivý konec s pro klavír transponovanou Bachovou hudbou je tak zakořeněný trochu mělce. I tak ale: česká kinematografie by za podobný pohled do minulosti obdobný tomu, jaký zprostředkovává Ida, mohla být vděčná.