Vyhlášení chalífátu se neděje každý rok ani každé století, a tak není divu, že se v posledním roce objevila řada knih, které se Islámský stát snaží popsat a vysvětlit. Jednou z nich je ISIS: Inside the Army of Terror (Islámský stát – Uvnitř armády teroru, česky 2015), kterou napsala dvojice autorů Michael Weiss a Hassan Hassan.

Je psaná nikoli z akademické, ale z novinářské až aktivistické perspektivy. Oba autoři mluvili v rozmezí let s řadou lidí z regionu či aktérů tamního dění, od Arabů zaangažovaných na různých stranách konfliktu po Američany, kteří zažili Irák jako vojáci, rozvědní analytici či diplomaté. Hassan se v Sýrii narodil, dnes působí jako analytik v Británii a v Dubaji. Michael Weiss je nesmírně plodný novinář, jenž svůj zájem dělí mezi Blízký východ a Rusko (je editorem Chodorkovským financovaného webu Interpretermag.com). Kromě toho si občas vzpomene na svá studia literární vědy, od níž ho prý novinařina „zachránila“, a vystřihne články věnované osobnostem jako lord Byron, romanopisec Saul Bellow nebo svérázný americký režisér Whit Stillman. Vyplatí se ho sledovat, je z rodu novinářů, jako byl Christopher Hitchens, jejichž rodokmen sahá ke Georgi Orwellovi.

Čtenář zvědavý na teologii radikálního islámu a historii konceptu chalífátu by měl hledat jinde. Teologické pojmy hrají u Weisse a Hassana jen funkční roli; jejich specialitou je zasazení Islámského státu v Iráku a Levantě do kontextu invazí a bojů v Mezopotámii posledního desetiletí. Slabinou je, že v podrobné historii se čtenář snadno začne ztrácet. Pod hranicemi států existují hranice kmenů a etnik, jednotlivé militantní organizace mutují a mění názvy, bojovníci mají ve zvyku přijímat nová džihádistická jména. Ale to není vina autorů. Blízký východ se kvůli našemu pohodlí zjednodušovat nebude. To byla právě chyba první vlny amerických osvoboditelů/okupantů Iráku, že o tkáni tamní společnosti nechtěli vědět dost a raději na ni přikládali svůj rastr, mimochodem inspirovaný právě přechody k demokracii v naší části Evropy. Bohužel nikoliv pouze na Blízkém východě se ukazuje, že tento model je nejen nepřenosný, ale spíš neopakovatelný.

Zakladatel, který se založení nedožil

Proč to soustředění na nedávnou historii? Hassan s Weissem ukazují, že kořeny dnešního ISIS jsou v posledních letech Saddámovy vlády. Saddám, nominálně exponent arabského socialismu strany Baas a věrný žák a obdivovatel Stalina, po první válce v Zálivu v roce 1991 započal se dvěma strategickými kroky. Zaprvé svůj režim islamizoval. Zamýšlel to jako jakési očkování proti islamistickým náladám šířícím se v arabském světě. Takže na státní vlajku přidal nápis „Aláhu akbar“, zavedl tresty podle práva šaría a vybraní činitelé režimu procházeli náboženským školením a měli dotovanou pouť do Mekky. To mělo za cíl zároveň kontrarozvědně podchytit muslimské duchovní a hnutí. V praxi se to vyvíjelo spíš opačně, islám se ukázal být potentnější než oficiální ideologie baasismu. Zadruhé se Saddám začal připravovat na protipovstaleckou válku. Vedla ho k tomu ne obava z americké invaze, ale z dalších povstáních šíitů a Kurdů, jaká zažil v roce 1991. Takže určité prvky režimu, třeba tzv. fedajíni, měli po zemi rozmístěné tajné zásobárny zbraní. Obojí je pro vývoj Islámského státu podstatné: dnešní „chalífa“ Abú Bakr al-Bagdádí vystudoval islám na režimem tolerované univerzitě v Bagdádu. A jedním z faktů, jimiž se propagandistická mašinerie ISIS nechlubí, je vysoké zastoupení bývalých důstojníků Saddámovy armády v klíčových funkcích – středních kádrů, to byli skuteční profesionálové, ne generálů z protekčních rodin.

Za zakladatele Islámského státu autoři považují Jordánce Abú Musaba Zarkávího. V době vyhlášení chalífátu sice už nežil, ale ztělesňuje ISIS opravdu dobře. Původně, než ho matka přinutila zapsat se do islámské školy, se protloukal životem jako násilník a budižkničemu (poprvé se ocitl ve vězení za drogy a sexuální násilí, podle některých byl i pasák). Ačkoli se později snažil působit jako seriózní džihádista, kriminálnická průprava mu přišla vhod. Tajemství úspěchu ISIS, jak totiž Weiss s Hassanem ukazují, je, že je hodně věcí zároveň – mimo jiné kriminální organizace. Už Saddámův viceprezident al-Duri, který měl na starosti program islamizace, měl zároveň pod palcem pašování a obcházení sankcí a úspěch islamistické indoktrinace posiloval obdarováváním pašovanými auty. Na zločineckých metodách stojí financování ISIS – pašování a vybírání výpalného. Věznice byly a jsou školou džihádu – ať už Saddámovy, Asadovy – ten do nich kontrolovaně podle potřeby islamisty zavíral a zas je vypouštěl –, anebo americké v Iráku. Tam, zejména v „džihádistické univerzitě“ Camp Bucca u Basry, si Američanům pod nosem povstalci vytvářeli své kontakty a sítě. Když irácký premiér Málikí v roce 2009 podepsal s Američany novou smlouvu o statutu ozbrojených sil, americké vojenské věznice přešly pod jeho pravomoc a on většinu teroristů propustil.

Zarkáví v 90. letech prošel Afghánistánem a setkal se s Usámou bin Ládinem a Ajmánem Zavahrím, ale věrnost al-Káidě nejdřív nepřísahal. Dostal na starost teroristické výcvikové středisko a po svržení Tálibánu americkou invazí v roce 2002 se spolu se svými věrnými stáhl do Íránu. Je to překvapivé vzhledem k pozdější démonizaci šíitů – ale jen pro toho, kdo nikdy neslyšel o paktu Molotov-Ribbentrop či Leninově Nové ekonomické politice. Blízkovýchodní džihádismus je směsí tendencí fundamentalistických, nacionalistických, kmenových a dalších.

Asad, muž, který džihádismus živil

Cíle Zarkávího prvních tři útoků v roce 2003 dobře symbolizovaly jeho taktiku: jordánské velvyslanectví, komplex OSN v Bagdádu a šíitská mešita v Nadžafu. Tyto tři trajektorie zajišťovaly, aby stabilizace Iráku pokud možno neměla šanci a rozpoutal se řetězec sektářského násilí. „Pokud se nám podaří zavléci šíity do arény sektářské války, bude možné probudit nepozorné sunnity, neboť pocítí bezprostřední nebezpečí smrti a destrukce,“ napsal Zarkáví. Také zavedl řezání hlav na videu jako propagandistický nástroj. Americká bomba ho našla v roce 2006 a následná strategie „surge“ a „anbarské kmenové probuzení“ al-Káidu v Iráku, jak si tehdy Zarkávího skupina už říkala, zdecimovalo. Jenže dočasný obrat pohřbil Málikí svou sektářskou protisunnitskou politikou, zbytky irácké al-Káidy ožily a v roce 2014 vykvetly v ISIS. Tady autoři rekapitulují politiku Bašára Asada, který sunnitský džihádismus, když ještě ohrožoval jen Irák, dlouho živil.

Když pak v roce 2011 propuklo v Sýrii povstání, dělal všechno pro to, aby ho mohl prezentovat jako „já versus sunnitští fundamentalisté“. I tady autoři líčí propletenec etnik, sekt, milic a taktizování, jenž tvoří současnou občanskou válku. A ukazují, proč Islámský stát často z bojů vychází jako silnější než umírněné složky opozice: je relativně méně zkorumpovaný, protože nehoří fundamentalistickým nadšením. Umí lépe navigovat sítě kmenových loajalit. Má rafinovanou rozvědku, jež často infiltruje oblasti držené jinými milicemi ještě před tím, než je vojska ISIS převezmou. Má zároveň dostatek „kanonenfutru“ lákaného z celého Blízkého východu i západní Evropy perfektní internetovou propagandou i schopné velitele, mezi nimiž vedle někdejších Saddámových důstojníků vyniká Umar Šíšání, Čečenec, který sloužil v gruzínské armádě v rozvědce.

Právě v živosti materiálu a popsání mnohotvárnosti Islámského státu. jež popírá zjednodušující schémata, k nimž zákonitě inklinujeme, je největší síla této knihy.

Islámský stát – Uvnitř armády teroru. Michael Weiss, Hassan Hassan. Překlad: Jiří Berka, česky 2015, CPress, 255 stran.