Má dlouhé černé vlasy, rovné jako hřebíky. Jemné ruce, tenký snubní prstýnek. A žádné vrásky. Vůbec žádné. Je mu šestačtyřicet – a už 29 let tvoří hlavní náplň jeho života vzdor. Aung Zaw Moe. Barmský novinář, zakladatel respektovaného časopisu The Irrawaddy. Nyní přijel do Prahy: připomenout, že jeho země má k demokracii ještě hrozně daleko a že generálům převlečeným za civilisty není radno důvěřovat.

Barma, březen 1988. Někdejší britská kolonie, zbídačená léty diletantského socialistického experimentu, pomalu začíná vřít. Tajná policie pase po studentských aktivistech, ale málokdo tuší, že za pár měsíců budou milionové protirežimní protesty utopeny v krvi a moci se chopí drsná, izolacionistická junta, která tragédii obyčejných Barmánců ještě umocní.

Barma, březen 1988. Tehdy si pro něj přišli poprvé: Aung Zaw Moe byl dvacetiletý student Rangúnské univerzity, aktivista, člen podzemního protivládního hnutí. Měl rád knížky. Beletrii, poezii. A autory obého. „Pohyboval jsem se hodně v literárních kruzích. Jak známo, mezi literáty je vždycky hodně disidentů. A progresivních lidí. Samozřejmě že jsme neměli rádi socialismus.“ Zatčen byl přímo v univerzitním kampusu. Odvezli jej do otřesné rangúnské věznice a týden krutě mučili. Aby jej varovali, zastrašili, umlčeli. Nepodařilo se – sotva se dostal ven a dal se trochu dohromady, okamžitě se vrátil do podzemí.

Barma, červen 1988. Přišli znovu, tentokrát domů. Ale už tam nebyl, někdo jej varoval a on prchl do džungle, kde se pak dva měsíce ukrýval, převlečený za buddhistického mnicha. V srpnu, kdy se gigantické protesty rozlily z hlavního města Rangúnu do celé země, se zase vynořil. Vyšel do ulic.

Barma, září 1988. Krvavé drama skončilo krvavým vojenským pučem. Moci se chopila drsná junta. Tisíce Barmánců prchly. V džungli v příhraničních oblastech s Thajskem se zformovaly ozbrojené povstalecké skupiny. I Aung Zaw prchl. „Asi tři měsíce jsem strávil s povstalci v pohraničí. Prodělal jsem malárii. Ale já nechtěl vést ozbrojený boj.“

Prvních pár černobílých stránek

Nakonec proklouzl až do Bangkoku, hlavního města Thajska. Setkal se s mnoha přáteli z Rangúnu – rovněž uprchlíky. Literáty, aktivisty, spolužáky, všemi těmi, kteří v Barmě nechtěli nebo nemohli zůstat. Aung Zaw přišel, tak jako tisíce jiných, s prázdnýma rukama. Neměl žádné peníze ani věci – ale dostalo se mu pomoci od malé katolické nevládní organizace. „Okamžitě jsem se začal pořádně učit anglicky. Samozřejmě, my měli angličtinu ve škole, ale opravdu mluvit, to je něco docela jiného,“ vzpomíná.

Barma, 1990. Další přelomový rok, mimochodem. Junta tehdy svolila ke konání víceméně svobodných voleb. Vyhrála, a to drtivě, Národní liga pro demokracii. Strana, v jejímž čele stála Aun Schan Su Ťij. Generálové pochopili, že teď jim jde o všechno. A tak výsledky voleb prostě škrtli a Su Ťij zavřeli do domácího vězení, kde byla s přestávkami až do roku 2010. Aung Zaw, v thajském exilu, cítil potřebu o tom všem říct světu. A právě v Thajsku založil zkraje 90. let své noviny, od samého začátku vycházely v angličtině. Pojmenoval je po životodárné řece Iravádí – Irrawaddy.

Teď se široce usmívá. Popisuje první číslo: „Vyšlo v září 1993 a vypadalo jako nějaký školní týdeník. Snad čtyři stránky, samozřejmě černobílé. Udělali jsme jeden výtisk a já pak šel do kopírky a množil ho. Náklad byl něco přes tři sta kusů.“ Peníze do začátků mu pomohli sehnat přátelé. Nasbírali pár set dolarů a Aung Zaw koupil fax, což bylo privilegium. Druhé číslo vyšlo zhruba za dva týdny a pak další a další a další a... někdy taky žádné, prostě nebyly peníze.

Ve čtyřiadevadesátém umřela Aung Zawovi matka – při autonehodě. „Už jsem nedostal šanci se s ní shledat. A můj bratr taky ne, protože od roku 1990 seděl ve vězení. Dostal deset let, on byl taky disident.“

Hlavně přemýšlet, analyzovat

Jak se píše o zemi, do níž člověk nesmí? O zemi, která je ovládána diktátory v uniformě a skoro úplně izolovaná od okolního světa? „Dobrá otázka. Je to velmi komplikované. Musíte spoléhat na skupiny disidentů z pohraničí, na konkrétní osoby, které vám dodávají informace. A pak intenzivně analyzovat. Informace, denní události v Barmě, oficiální zdroje. Musíte přemýšlet, snažit se pochopit motivy toho uzavřeného režimu. Víte, tohle se zdaleka netýkalo jen mě, to samé dělali vlastně i všichni zahraniční korespondenti, kteří sídlili v Thajsku. I třeba jen někomu zavolat bylo složité, samozřejmě. Telefon mohl být odposlouchávaný.“

Barma nebyla tak uzavřená jako například Severní Korea. Vláda neměla kontrolu nad příhraničními povstaleckými oblastmi – a právě jen do nich Aung Zaw tu a tam pronikl. Dál ne, v Rangúnu by ho okamžitě zatkli. Byl oficiálním nepřítelem státu.

V roce 2000 on a jeho kolegové spustili The Irrawaddy – webovou stránku. Přečíst si ji přímo v Barmě bylo krajně složité, ba téměř nemožné. „Hrstka těch, kteří se tehdy dostali k internetu, musela používat všeliké proxy servery.“ The Irrawaddy, vytištěný na papíře, se do Barmy dostával ilegálně, třeba přes západní diplomaty. Nebo po pašeráckých cestách. „Za jeho čtení hrozilo až sedm let vězení.“ A tak lidi četli přímo bleskurychle. Hladoví po informacích, ale k smrti vystrašení.

Roku 2007 zasáhly zemi další obří protesty. „Pamatujete si na to?“ Šafránová revoluce. Studenti, političtí oponenti, buddhističtí mniši, ti všichni byli v ulicích. Rozbuškou, bezprostředním motivem se stalo skokové zvýšení cen paliva. Ale na opravdovou změnu si země musela ještě tři roky počkat.

Raději neodjíždět

Drobná Su Ťij, s charakteristickou květinou ve vlasech, tou dobou už vdova, byla z domácího vězení propuštěna 13. listopadu 2010. Pro většinu světa – i přes veškeré spekulace a signály – to bylo překvapení, ne-li přímo šok.

Su Ťij na svobodě! Není to jen nějaký špinavý trik? Co když pojede někam do zahraničí a oni ji pak už nepustí zpátky? Dřív to bylo úplně jasné: ne, nikdo jí nebránil jet do Anglie na pohřeb manžela Michaela. Zemřel v březnu devětadevadesátého, bylo mu jen 53. Ale ona věděla, že jestli se s ním pojede rozloučit, zpátky do Barmy už ji vojáci nepustí. A všechen její letitý vzdor tak bude zmařen. Nejela.

V onom roce 2010 se staly i jiné věci: generálové svlékli uniformy. Oficiálně skončil režim junty. Barma se začala otevírat.

Předvídal všechno tohle novinář Aung Zaw ze svého thajského exilu? „Nějaké změny jsme předvídali. Ale nečekali jsme, že se Barma otevře tolik,“ říká. „Jen jsme věděli, že i když (generálové) svléknou uniformy a převlečou se do civilu, stejně zůstanou u moci. Víte, oni už museli něco udělat. Povstání mnichů z roku 2007 pro ně bylo obrovsky hlasitým budíčkem. Potřebovali, aby Západ uvolnil nebo úplně zrušil sankce. A taky si nejspíš uvědomili, že jsou až příliš závislí na Číně. Vlastně to celé udělali velmi chytře: otevřeli zemi, ale zůstali u moci. Rozdělili opozici, ale domohli se souhlasu západních vlád...“ Aung Zaw se do Rangúnu poprvé podíval v roce 2012. Po čtyřiadvaceti letech vyhnanství.

V květnu toho roku se Su Ťij, pořád s květinou ve vlasech, stala dokonce poslankyní barmského parlamentu: její Národní liga pro demokracii se účastnila doplňovacích voleb. Někdejší vězeňkyně svědomí najednou byla součástí systému a zdaleka ne každý s tím souhlasil: „Mnozí říkali, že na jejich hru neměla přistupovat. Že měla volby bojkotovat. Ale ona se dokonce setkala s prezidentem,“ říká Aung Zaw Moe.

Onoho roku přijel do Barmy Barack Obama. Jeho majestátní letoun Air Force One, který byl dvakrát i v Praze, přistál na mezinárodním letišti v Rangúnu. Nevídané.

Aung Zaw si zachovával opatrnost. Někdejší generálové zůstali pořád stejní – s frčkami, nebo bez nich, stále jsou to oni. „Nejlépe se na to hodí výraz přebalení. Oni se prostě jen zahalili do nového obalu. Světlejšího, čistšího, barevnějšího, sofistikovanějšího. Takového, který se na Západě lépe prodává. Ale uvnitř se nezměnilo nic.“ The Irrawaddy si otevřel pobočku přímo v Rangúnu. Po dlouhém váhání. Thajskou kancelář si Aung Zaw raději ponechal – a teď říká, že mu vývoj událostí dal za pravdu.

Za fasádou pagod

Opravdu se nezměnilo vůbec nic? Na první pohled to tak nevypadá. Starobylý Bagan, jezero Inle. Tahle magická místa jsou teď plná západních turistů. Staří barmští „harcovníci“, kteří se do země dostali ještě za junty, si stěžují. Že je tu přelidněno a draho a že se teď uprostřed tradiční vodní vesnice na jezeře dá platit kartou Visa. Že cestou k pagodám v Baganu potkáte autobus s francouzskými důchodci, kteří v podpaží vláčí tlusté knihy a mluví hrozně nahlas.

„Ale ano, země opravdu je otevřená,“ říká Aung Zaw. „Ale jinak ty změny, ty reformy... Všechno je to ovoce, které roste nejníž, a tudíž se nejsnáz trhá. Opravdu hlubokým reformám vláda pořád vzdoruje.“ Ba co víc: i ono trhání nízko rostoucího ovoce se teď zastavuje, soudí Aung Zaw. Po „zlatém“ roce 2012 si bývalí vojáci uvědomili, že změny se odehrávají až příliš rychle. „Cítí se ohroženi. Pochopte, že to jsou všechno enormně bohatí lidé. Hrstka boháčů, kteří ovládají úplně všechno, zatímco obyčejní Barmánci jsou hrozně chudí. A to je také jejich hlavní cíl: zůstat u moci, aby si zachovali svůj status.“

The Irrawaddy je teď už respektovaný měsíčník západního vzhledu s desítkami zaměstnanců. A jeho webová stránka je jednou z nejpopulárnějších v zemi, proxy servery už nejsou potřeba. „Vycházíme legálně.“ Ale... Cenzura je oficiálně zrušená, neexistuje, jenže každé médium, nejmenšími novinami počínaje, potřebuje od vlády licenci. „Ta se musí každý rok obnovovat. Kdykoliv vám ji mohou odebrat. A tak v barmských médiích místo cenzury funguje autocenzura,“ vysvětluje Aung Zaw. „A hlavní médium – tedy televize – je plně pod kontrolou té staré party kamarádíčků z armády.“

Až se budu cítit bezpečně

Aung Zaw je přesvědčen („a napsal jsem to tak i do New York Times“), že protimuslimské násilí z roku 2012 i z letoška ve skutečnosti podnítila, ba zorganizovala vládnoucí strana a vláda samotná. „Aby odpoutali pozornost od jiných záležitostí. Zase začali škrtit média. Nedávno zavřeli několik novinářů, na deset let. Za to, že údajně psali o státním tajemství. Ne, junta se už nevrátí. Ale reformní proces se zasekl.“

Příští rok by se měly v Barmě konat další volby. A po nich by se Su Ťij, nyní devětašedesátiletá, mohla stát prezidentkou. Kdyby ji nechali kandidovat. Kdyby změnili ústavu.

Teď Su Ťij o prezidentský post usilovat nemůže, neb v základním zákoně je psáno, že hlavou země nemůže být osoba s příbuzenskými vztahy v zahraničí. Oba synové Su Ťij mají britské pasy. „Je možné, že se ústava opravdu změní?“ ptám se. „A jsou možné zázraky?“ povzdechne si Aung Zaw Moe.

Říká, že vláda už zas hledá obětního beránka a už zase jsou jím muslimové. Roste „nechutný, extrémní nacionalismus“. „Před Barmánci je opravdu dlouhá cesta, která bude trvat celé generace. Moje země udělala jen první krůček. Mně je z toho smutno: Barmánci jsou usměvaví lidé, mají sny, jsou tolerantní, odolní. Jsem tak strašně naštvaný, když vidím, jak je ti zmetci ve vládě škrtí.“

Barma, srpen 2014. Aung Zaw Moe má na svůj časopis a web rozpočet milion dolarů ročně a zaměstnává osmdesát lidí. Ale na ulici svého rodného města Rangúnu se pořád necítí bezpečně.