Byl říjen roku 1990 a na obrazovce polské televize spolu hovořili dva čtyřicátníci v plné síle. Lépe řečeno se hádali. Dva někdejší opozičníci, dva šéfredaktoři, každý s vlastní vizí Polska. Adam Michnik už tehdy vedl redakci Gazety Wyborczy. Jarosław Kaczyński naproti tomu šéfoval Tygodniku Solidarność. Svobodomyslně oblečený Michnik na svého oponenta střídavě křičel a smál se mu. Zuřivě gestikuloval, až to působilo nepatřičně. Kaczyński v obleku s kravatou, klidný, uměřený, s chladnýma očima. Nenechal se vyvést z míry, jen občas lehce zbrunátněl.

Střih, uplynulo třicet let bez tří. Když před týdnem Kaczyński poskytl rozhovor náboženské televizi Trwam a Radiu Maria – obě stanice patří do mediálního koncernu katolického kněze Tadeusze Rydzyka – měl tmavší oblek, ztrápenější pohled a působil trochu unaveně. Zestárl a zešedivěl. S Michnikem by si dnes už nestáli ani za hádku, vzájemné antipatie posílily stonásobně. Ale jádro jejich sporu zůstalo až neuvěřitelně neměnné. Agresivní střet pouze postoupil do dalšího dějství. Bez jeho pochopení však nelze vidět současné polskou realitu jinak než zkresleně.

Bez jeho pochopení dochází k populárním zkratkám: liberálové vidí v Kaczyńském krystalické zlo, balvan stojící v cestě novému, pokrokovému Polsku, které zcela přilne k tvrdému jádru EU a vklouzne do německé náruče; autoritáře, který chce uzmout moc a pak se jí opájet; populistu, který vábí katolické burany z malých měst na východě země. Pak přichází na řadu geografické dělení: západ a východ, Polsko A a Polsko B, Polsko liberální a Polsko konzervativní, Polsko úspěšné a Polsko ztroskotanců. V posledních letech také Polsko platformistické a pisovské.

Jednoduchá, srozumitelná dichotomie, která ale příliš nesedí – jednak poslední parlamentní volby politickou mapu do jisté míry překreslily a jednak se celá řada nejchudších oblastí geograficky nachází v Polsku A a volí „správně“. Jiné sociální ukazatele jsou také zajímavé: v Polsku B studenti lépe maturují, je tam nižší kriminalita, méně sebevražd, méně podvyživených dětí. Těch žije nejvíce v západních regionech, hlavně na Pomořansku, které je dlouhodobým bastionem Platformy. Nejméně jich bydlí v Malopolském a Podleském vojvodství, kde se zase daří PiS. Spíše než sociálně vyloučenou lokalitou je Polsko B zemí hluboce ukotvenou v lokálních tradicích, v národní identitě a v příslušnosti ke katolické církvi. Napříč společenskými vrstvami.

Onoho říjnového večera roku 1990 se Michnik s Kaczyńským přou v televizi o dekomunizaci. Podle Kaczynského „nelze budovat nový ekonomický a politický systém na základech systému tvořeného komunisty“. Michnik tvrdí, že to přece nikdo nenavrhuje. Kaczyński mu oponuje: vy to navrhujete, vy nechcete změny. Michnik se brání. Chtějí změny, ale v souladu s platným právem, ne personální revolucí, ne lustracemi, ne speciálně vzniklými zákony. Chtějí právní kontinuitu. Kaczyński říká, že oni také chtějí změnu v souladu s právem, s právem nového, demokratického Polska. Zachovávat kontinuitu s minulým režimem je nemyslitelné.

O tři roky později, v roce 1993, není debata o nic méně vyhrocená: tématicky se nikam neposunula, je krátce po volbách, v nichž zvítězila postkomunistická levice. Opět se řeší dekomunizace. Kaczyński mluví o privilegovaných skupinách z dob minulého režimu. Jejich někdejší politická privilegia, dnes přetavená v privilegia ekonomická, je třeba zničit. Dokud se tak nestane, nevznikne v Polsku normální ekonomický a společenský systém. Michnik tasí Židy: tvrdí, že o likvidaci privilegií hovořil Hitler v souvislosti se Židy. Kaczyński mu oponuje, že Židé, na rozdíl od komunistů v Polsku, nevládli Výmarské republice. Nakonec se shodnou, že jeden druhého nevydrží ani poslouchat. S největší pravděpodobností je to jejich první a poslední vzájemná shoda.

Demontáž komunismu začala v Polsku tím, že opozice za jedním stolem s komunisty dohodla volby. Kulatý stůl ale rozštěpil protirežimní síly na dva nesmiřitelné póly. Pro jedny se stal úhelným kamenem nové demokracie, pro druhé symbolem zrady. Podle Michnika to byl zázrak. Jak jinak  nazvat „konec diktatury a budování demokracie ne vylučováním, ne diskriminací, ne skrze odvetu, ale výhradně skrze náročný proces vyjednávání.“ Kulatý stůl ne jako taktický ústup v podobě dočasného kompromisu, ale jako ideový základ, na němž má být zbudováno nové Polsko. Jiný přístup se nepřipouštěl. Bylo to alternativlos, jak zní oblíbený výraz kancléřky Merkelové.

Historii tedy psali vítězové a Kaczyński mezi ně nepatřil. Naopak, jeho vidění světa se postupně ocitalo ve stále větší defenzivě. Michnik zatím psal, že hlavní demarkační linie všech ideových sporů vede mezi těmi, kteří chtějí Polsko demokratické, pluralitní a proevropské a těmi, kteří chtějí Polsko zaostalé, navždy provinční a pěstující vlastní komplexy. Zaostalost, provincionalita a zakomplexovanost – takový cejch byl vypálen těm, kteří chtěli spíše národní identitu a lidový katolicismus než modernitu a terapii národních vad, které obvykle za žádné vady nepovažovali.

Zvítězila idea smíření a zdálo se, že navždy. Podle Kaczyńského ji národu vnutila salónní varšavská elita ve spojenectví s elitami komunistickými. Jestli je něco spojuje, pak je to strach z lidu. Druhá strana to nepopírá. Hledání historické spravedlnosti by vedlo k „polskému peklu“, v němž by vítězily zvířecí instinkty, xenofobie a antisemitismus, což jsou typické vlastnosti dosud nepřevychovaného polského národa, v té době navíc frustrovaného transformací. Kdo zkrátka nesouhlasí s kamarádíčkováním se liberálních elit s někdejší rudou nomenklaturou, je zpátečnický tmář, který se chce vracet do historie, namísto aby kráčel vstříc světlým zítřkům.

Když po letech vzniká Právo a spravedlnost, chytá Kaczyński druhý dech. Do strany houfně vstupují centristé, konzervativci, odboráři, katolíci. Všichni jsou zklamáni vývojem posledních let – nevyrovnáním se s komunistickou minulostí, korupčními aférami, bezbřehým liberalismem, rezignací na národní hodnoty. V pozadí už dřímá koncept čtvrté republiky, která se definitivně vymezí proti postkomunistickému Polsku zosobňovanému třetí republikou a jejími elitami. Dojde k přetržení personální a ideové kontinuity s minulým režimem a k vybudování nového, sociálně citlivého polského státu opírajícího se o tradiční národní a křesťanské hodnoty.

V rozhovoru pro Trwam Kaczyński přiznal, že první a na dlouhou dobu poslední vláda PiS v letech 2005 až 2007 nenaplnila ani jeho vlastní očekávání, což bylo způsobeno především faktem, že se jednalo nejprve o vládu menšinovou a později koaliční. I ona se pokusila o částečné reformy justice, o likvidaci postkomunistických tajných služeb, o docenění historických křivd – ale dva roky, kdy vedle médií, opozice a zahraničních odpůrců měla často proti sobě i vlastní koaliční partnery, byly příliš krátkou dobou na zevrubnější proměnu. Dnes má PiS pohodlnou většinu a průzkumy veřejného mínění jsou zatím mírně optimistické. V rozdělené polské společnosti bude však každý pokus zvrátit „kormidlo dějin“ na druhou stranu vnímán revolučně.