V mnohých Češích je asi dnes malá dušička – Evropská komise se rozhodla zahájit proti České republice řízení pro porušení unijní legislativy, jmenovitě kvůli kvótám na přerozdělování uprchlíků.

Je to logické vyústění rétoriky, která se vynořila zhruba v posledních dvou letech. Přebírat uprchlíky, bylo rozhodnuto, má být projevem solidarity. A trestem za jeho neplnění má být odebrání dotací z Bruselu.

Slovo solidarita patří k nejvíce zneužívaným (viz „falešná solidarita“). Tentokrát se solidaritou označuje vztah, jehož podstata je, jak vidíme, úplně jiná: peníze za poslušnost.

Skutečný příběh uprchlické krize je jiný. Na jeho počátku stojí neschopnost hraničních zemí EU chránit svoje hranice. Za to žádná sankce nepřijde. Příběh pokračuje tím, že migranti někam míří – ne do EU, formální status země je jim lhostejný. Míří tam, kde mají příbuzenské sítě a kde vědí, že se o ně postará rozvinutý vítačský systém, sociálními dávkami a nárokem na bydlení počínaje a lékaři odmítajícími přezkoumávat jejich údajný nezletilý věk konče.

Další fází příběhu je, že morální pýcha obyvatel nad tím, kolik dokázali přijmout potřebných, má své meze. A politici v určitém okamžiku vycítili potřebu občanům dokázat, že příliv cizinců je pod kontrolou. Tzv. balkánská cesta se fakticky dostala pod kontrolu tak, že země na této cestě ji prostě zahradily. S použitím těch ošklivých věcí jménem ploty, které se přece v Evropě nestaví. Včetně faktického odříznutí jedné členské země EU, Řecka. A včetně dohody, kterou s tureckým diktátorem Erdoganem vyjednala Angela Merkelová – o tom, za jakou cenu a jakými metodami Turci ten příliv zarazili, raději nikdo nechce vědět moc podrobností.

To je základní cena za to, že příliv uprchlíků je tzv. pod kontrolou, aniž by Němci měli na očích ty ošklivé ploty.

Ale pro voliče by bylo dobré, aby viděli, že břemeno migrační krize nenesou sami. A tak vznikl relokační program. Jde o politické gesto, skutečné počty nehrají roli, stejně by žádnou znatelnou změnu nepřinesly. Země, které by si podle Dublinského protokolu měly převzít zpátky uprchlíky, kteří vstoupili do EU přes jejich území, si od Německa odmítly převzít 72 000 osob, mnohonásobně víc, než měly v rámci kvót z „frontových zemí“ převzít sankcionované ČR, Polsko a Maďarsko (11 000) i než ostatní země fakticky převzaly (10 000). Po zavedení eura snad nejhorší nápad EU za posledních dvacet let. Jeden pokus o řízenou změnu populačních poměrů v jednotlivých evropských zemích se už odehrál před sedmdesáti lety. Děkujeme, nechceme.

Další komponentou příběhu je, že Evropa znovu nabývá své sebevědomí a akceschopnost, že Evropa je znovu v pohybu (en marche). Tou Evropou se vždy myslí Německo a Francie. A když těch způsobů, jak ukázat, že Evropa znovu ožívá, moc není, jeden snadný se nabízí: ukázat, že země druhé kategorie budou poslouchat. Odtud chuť regulovat demokracii v Polsku a Maďarsku, nepustit do Francie lidi ochotné pracovat levněji a podobně. Relokační plán má nejdůrazněji demonstrovat, kde se nachází moc.

Naše vláda se proti tomu postavila, ale nejsem si jist, jestli to dobře dopadne. Jedná z impulzivní nutnosti, ve strachu z veřejnosti. Protože naše vláda je nepříliš funkční koalicí, jejíž strany jsou ve stavu neustálého boje. Rovnováha mezi nimi se neustále posunuje podle toho, kdo jak odhaduje svou sílu, kdo s kým z jiné strany mlčky kolaboruje a podobně. Vládní rozhodnutí jsou spíš prostou výslednicí sil, než aby odrážela promyšlenou politiku.

Takže se ještě tak shodnou na společné pozici vůči kvótám. Státní úředníci budou doufejme naši pozici před úřady EU hájit. Ale skutečně účinná strategie by ve sporu musela používat i asymetrickou odpověď. Že to nejde? Manažeři velkých západních firem by například jednoho dne zjistili, že český úřad začal nějaký obskurní předpis o pobytu osob, který jim a jejich nejbližším spolupracovníkům, které si sem přivezli, vykládat způsobem, který jim komplikuje život. Vláda by začala uvažovat o nových regulačních a daňových opatřeních, která v žádném případě nikoho nediskriminují, ale shodou okolností dopadají jen na obory, které jsou u nás plně v rukou zahraničních vlastníků – co třeba velké maloobchodní řetězce? Finanční úřady a bankovní dohled by konečně napadlo podívat se na to, jak západoevropské banky účtují svým českým dcerám horentní sumy za poskytování služeb, třeba za počítačovou podporu. Jsou ty služby poskytovány za cenu obvyklou? Dochází vůbec ke skutečnému plnění?

Firmy ze zemí, jež se nejvíce zasazují za sankce proti ČR, by zjistily, že v ČR kupodivu shodou okolností nezískaly žádnou velkou veřejnou zakázku. Vše pochopitelně plně v souladu s platnými předpisy, s vlajkami EU hrdě vlajícími na stožárech před budovami pražských ministerstev. Český představitel na Evropské radě by občas do něčeho „hodil vidle“ – třeba všechny environmentální a soutěžní aspekty plynovodu Nordstream 2 se mi vůbec nezdají dost zevrubně prozkoumané, vám ano?

Není to nic, co by si státy navzájem občas nedělaly. Ale chce to trochu jednoty, rozhodnosti a vychytralosti, to vše v týmovém provedení. Obávám se, že k tomu chybí lidský kapitál. Dělat srdnatá prohlášení je jednodušší.