Martin Weiss, jednou ze Zemanových konstitutivních vlastností je mstivost

Miloš Zeman není tyran, je jen pán pomsty

Martin Weiss, jednou ze Zemanových konstitutivních vlastností je mstivost
Miloš Zeman není tyran, je jen pán pomsty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ministr kultury Daniel Herman vytáhl na Miloše Zemana slovní zbraň těžkého kalibru. Vydíral ho prý, že nedá jeho strýci Jiřímu Bradymu vyznamenání, pokud Herman neupustí od setkání s dalajlamou. Ministr od ní neupustil, Brady oceněn být nemá. Hrad ale tuto konstrukci odmítá. Otázka tedy zní: musí mít Herman nutně pravdu?

Ke zdravé demokratické skepsi patří předpokládat, že každý politik může lhát. Ale v tomto případě lze věřit spíš ministrově verzi. Velmi dobře to ladí se Zemanovým chováním, tak, jak je za ta léta známe. A naopak to nesedí k Hermanovi – už proto ne, že vymyslet a zinscenovat scénář tak dokonalé PR pasti na Zemana předpokládá rafinovanost, jakou u Hermana zatím nebylo možné pozorovat. Vytýkat mu, že za svého strýce „lobboval“, je směšné – nominace na státní vyznamenání vznikají tak, že je nějací lidé či instituce navrhují.

Tedy, jinými slovy, lobbují za ně. Brady byl nominován již dvakrát, v letech 2013 a 2014. Je držitelem vyznamenání Německa, Japonska a Kanady. V takové konstelaci se snad i synovec smí připojit k nominaci z Nového Města na Moravě. Nemá ovšem přijít Zemanovi dobrovolně vyjevit, že je dobrý materiál na rukojmí. Varování Hermanovi: Babiš, kterému rád děláte křoví, vás jednou vyždíme úplně stejně.

Zeman ovšem utrpí jen zaslouženou škodu. Domácí i mezinárodní. Židovské publikum, jež loni bylo nadšené Zemanovým projevem na konferenci AIPAC ve Washingtonu, bude jistě zprávou o Bradyho aféře nepříjemně překvapeno. Zvlášť přichází-li v závěsu za informací, že český prezident dal přednost putinovskému dýchánku na Rhodu před pohřbem Šimona Perese.

Neřesti Miloše Zemana jsou integrální součástí jeho vládnutí. Touha po pomstě je jeho možná ještě důležitějším palivem než cigarety a alkohol. - Foto: Týdeník Echo

České publikum však překvapeno není. Ví, že jednou ze Zemanových konstitutivních vlastností je mstivost. A další jeho vlastností je nezřízenost ve využívání moci. Zneužívání moci je v Zemanově případě takřka nadbytečným pojmem.

Moc jako princip

Moc má vždy nějaké hranice. V liberální demokracii je omezena zákony, tradicí a respektem k samotné podstatě tohoto systému. A tou je právě omezení moci, systém brzd a protivah. Opakem je je moc, již lze zastavit jen násilím. Zeman samozřejmě není tyran (v politologickém smyslu – z jeho rodinného života máme jiné informace). Ale hranice možného v používání moci neustále posouval jedním směrem. Moc používá tak, jak jen to jde – a jak se dřív mnozí domnívali, že to nejde. Svůj mocenský prospěch staví na princip.

Co jiného byla váhavá, takřka skrz zuby proceděná kondolence k úmrtí Věry Čáslavské? Kritizovala přece Zemana. Co jiného bylo jmenování Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB? Posloužil mu přece tím, že byl ochoten postavit se do čela vlády bez důvěry, ignorující sněmovní většinu a pokoušející se smýknout ústavními zvyklostmi.

Co jiného bylo jmenování Jana Fischera za ministra financí této vlády? Člověka nesoucího mimo jiné odpovědnost za solární bonanzu, kterou sám Zeman v kampani sžíravě kritizoval – ale Fischer podpořil Zemana v druhém kole kampaně. Co jiného bylo překopání již schválených nominací na velvyslance, aby nechal dosavadního ministra zahraničí Schwarzenberga pocítit porážku a odměnit své spojence?

Jakýmsi ikonickým vzorem této mstivosti jako principu je samozřejmě jeho proslulý „seznam třiadvaceti zrádců“ z ČSSD, kteří mají na svědomí jeho nezvolení prezidentem v roce 2003.

Soudit politika podle jeho soukromých neřestí je naivní moralizování. Takový Bill Clinton například byl a je mimo veškerou pochybnost sexuálně nezdrženlivý člověk, který se choval k ženám hulvátsky. Na to, že žádnou neznásilnil, by nikdo duši nevsadil. Ale jeho soukromá neřest nijak výrazně nepřetékala do jeho politické, veřejné činnosti.

Teprve když v rámci soudního vyšetřování popřel pod přísahou, že by měl sexuální styky se stážistkou jménem Monica Lewinská, stala se ze záležitosti soukromé morálky bona fide trestní záležitost – prezident se ocitl v podezření z křivé výpovědi. Nejen zahýbal, ale i lhal pod přísahou. Nakonec to vyvrcholilo ústavní žalobou v Kongresu – již Clinton ustál.

Při tom všem musí být Clinton považován za úspěšného prezidenta. Za jeho spoluvládnutí s republikánským Kongresem naposledy rostly mzdy středních vrstev, nezaměstnanost klesla na čtyři procenta a státní rozpočet byl dokonce v přebytku. Nikdo nemůže tvrdit, že by Clintonovi jeho soukromá nechutnost bránila efektivně vládnout. Zradí manželku, zradí voliče – takhle jednoduše to neplatí.

Jenže Zemanovy neřesti jsou integrální součástí jeho vládnutí. Touha po pomstě je možná ještě důležitějším Zemanovým palivem než cigarety a alkohol. A pokud jde o demagogii, povzbuzování pocitů křivdy a hněvu, hraní na nízké pudy, Zeman zas a znova posunoval hranice. V málokterém bodě jeho kariéry o něm můžete říci tak jako některých současných populistech, že vystavil účet vládnoucím elitám za to, co zanedbávaly. Že jsme „spálená země“, že u nás vládnou mafie a proto je některé politiky potřeba „dostat do tepláků“. To si vymýšlel svévolně, s chladnou kalkulací. On těch pocitů nevyužíval, on je rozdmýchával. Šel tam, kam jiní nešli.

Existuje rozšířený názor, že toto všechno je jakási mediální pěna, kterou se seriózně politicky uvažující člověk nenechává unést. Argument se odvíjí asi takto: Zeman byl skutečně nebezpečný ve chvíli, kdy se pokusil fakticky změnit ústavní režim na poloprezidentský a uchvátit pro sebe nezřízený díl moci. Tento pokus se mu nepovedl, stávající politické strany se rozložit nepodařilo, Rusnokova vláda nezískala většinu ve Sněmovně. Zeman má od té doby reálné mocenské páky malé.

Ne že by Ústavní soud a Česká národní banka nebyly důležité, ale Zeman je naštěstí líný, takže obě instituce cele propachtoval svým důvěrníkům Pavlu Rychetskému, respektive Jiřímu Rusnokovi a dál je neovlivňuje. Zahraniční politika, Zemanova příchylnost k diktátorům, ostentativní rozporování stanovisek NATO, provokativní setkání se sankcionovanými Rusy? Naši partneři chápou, že Zeman mluví, ale zahraniční politiku provádí vláda.

Jen takový folklór? Nikoliv

Zeman je zkrátka takový folklór. Dělá ostudu, provokuje „pražskou kavárnu“, ale víc nezmůže. Pobuřovat se nad ním vlastně znamená sedat mu na lep, zatímco reálnou politickou a ekonomickou moc v této zemi drží jiní.

Je to pravda, ale nikoli beze zbytku.

Zaprvé, Zemanovy činy nejsou pouhá rétorika. Nejsou to nehmotné logické abstrakce. Často mají dopady na konkrétní lidi. A ne vždy to jsou lidé, o nichž si můžeme říci, že jako politici či vlivní profesionálové musí s nějakým tím bodyčkem počítat. Právník hradní kanceláře Pavel Hasenkopf se do politiky necpal – jen jakožto specialista na mezinárodní právo mnoho jiných míst k uplatnění než nejvyšší státní orgány neměl.

Zeman a jeho lidé se rozhodli zcela cynicky udělat z něj obětního beránka svého předvolebního slibu, že vyšetří, jak to bylo s Klausovou amnestií a viníky potrestají. Dehonestovali ho, předhodili lidovému hněvu, vyhodili z práce. Když byli nuceni přijmout soudně nařízenou omluvu, okamžitě verdikt soudu nestoudně obcházeli. To nebyla žádná abstraktní lež ani náhodou, měla svou konkrétní lidskou oběť.

Loni v září jistá paní Marcela protestovala na Zemanově mítinku v Havlíčkově Brodě. Moderátor mítinku Štěpán Škorpil (vedený jako důvěrník StB) vyzval dav, aby dal najevo, co si o ní myslí. Ten na ní začal sprostě pokřikovat, několik lidí ji začalo mlátit holí. Zeman o ni poté na tiskové konferenci prohlásil – lživě – že se rozvádí a „řečeno tvrději, v každém městě se vyskytuje minimálně jeden obecní blázen“. Ženu odvedla policie a musela zaplatit pořádkovou pokutu za to, že „vzbudila veřejné pohoršení“.

V demokratických zemích je protestovat na politických mítincích – i energicky, s názorem a způsoby, s nimiž většina společnosti nesouhlasí – jedním ze základních práv. Důležitějším než třeba to, zda se smí zveřejňovat pornografie. U nás se dnes může stát, že odmítnout projevovat dostatečnou úctu majestátu Miloše Zemana, narušovat většinový souhlas, je pohoršující. A prezident republiky si s pachatelem vyřídí účty na úrovni pavlačové drbny.

Lze (představuji si) nad tím mávnout rukou s tím, že je to folklór, že si to lidé umějí přebrat, že umějí oddělit věci politické od poměrů platných pro normální lidi. Skutečně? Nesměřuje Zemanův vliv naopak k tomu, že naznačené případy začnou představovat normální poměry? Oprávněně například kritizujeme, když mocní nerespektují právo a soudy. Zákony přece platí pro každého.

Když sociální demokracie kličkovala před rozsudkem odsuzujícím ji k zaplacení 337 miliónů advokátovi Altnerovi, vykládal se tím tuším i následující pokles strany v průzkumech. Zeman nerespektuje soudy rutinně. Je přesně ten typ, kterého je snadné si představit, jak, přistižen opilý za volantem, tvrdí, že řídila osoba blízká. Nikdy se neomluvil poslanci Milanu Hruškovi, k čemuž byl odsouzen v roce 1993. Poslanci Jozefu Wagnerovi se omluvil až čtyři roky po rozsudku.

Soud mu musel udělit pokutu, Zeman před ní kličkoval jak nějaký asociál, nepřebíral poštu, vymlouval se, že jeho advokát zapomněl podat odvolání, až málem došlo na exekuci. Novináře Ivana Brezinu nařkl z korupce v roce 1999 a přestože bylo od počátku jasné, že bez důkazů, teprve v roce 2007 se omluvil. A to po zásahu Ústavního soudu. Ten na jeho případu formuloval základní, v civilizovaném světě obvyklá pravidla pro ochranu osobnosti – tedy, že než člověk o někom řekne, že se dopustil něčeho špatného, je povinen si nejdřív zjistit, zda je to pravda. Což je ovšem něco, na co normální člověk nepotřebuje studovat práva – stačí mu slušné vychování. Ne tak Miloš Zeman.

Třeba jsou to lidé schopni odfiltrovat, „kompartmentalizovat“. Mít určité zásady, podle nichž se chovají, vychovávají své děti, hodnotí své sousedy – ale ne Zeman. Úřaduje se, pracuje se, exportuje se, ale vysoká politika, úřad hlavy státu, symboly státnosti - zkrátka to, co je určeno v politickém systému jako sjednocující, nesoucí tradici a smysl společenství - je z provozu vyřazeno.

Diskutujeme, zda organizovat 28. října trucpodnik, anebo zachovat důstojnost našeho státního svátku, rozuměj přijít se podívat na Hrad, který estébák či Zemanův politický spojenec zas letos dostane vyznamenání. Společnost tak může fungovat, být i bohatá a komfortní. Ale někde se to jednoho dne projeví. Třeba když v Belgii zjistí, že selhali v úkolu integrovat mladé belgické občany arabského původu a vychovat z nich Belgičany – kdyby ovšem někdo znal odpověď na otázky: Co to je Belgičan? Integrovat do čeho?

Zemanova politika je prý pragmatická. Ale jaké jsou praktické výsledky pragmatismu? „Až pojedu příští tok do Ruska, vezmu majitele firmy s sebou a setkáme se i s generálním ředitelem ruských drah,“ sliboval Zeman v roce 2013 na návštěvě firmy CZ LOKO v České Třebové. Dnes pan Jakunin dávno není ředitelem ruských drah a Zemanovi už ani nezaplatí další výlet na Rhodos, natož aby od něj nakoupil lokomotivy. Nesází náhodou velký pragmatik na špatné koně? Dosavadní výsledky česko-čínského „strategického partnerství“, o nichž píšeme na jiném místě, tuto pochybnost nijak nerozptylují.

Ale všichni globální konzultanti a rozvojoví ekonomové vám řeknou, že rozhodující pro dlouhodobý ekonomický úspěch země je lidský kapitál. Letos v únoru navštívil Zeman Střední vinařskou školu ve Valticích. Návštěvu zdokumentovala kamera. „Zvednete ruku, po jednom, protože přesně víte, jak máte určené pořadí, stoupnete si, představíte se a řeknete své jméno a příjmení, pane prezidente a položíte dotaz,“ diriguje studenty vyučující za blahovolného přihlížení prezidenta Zemana a hejtmana Haška.

Hned první studentka v určeném pořadí žádá prezidenta, zda by „uměl vysvětlit“, proč je veřejnoprávní televize tak neobjektivní. Jak taková zázračná škola vznikne? Je státní a její ředitelku jmenovala do funkce komise v čele s hejtmanem Haškem. Je to manželka ředitele Vinařského fondu, který je státní a jeho radě šéfuje hejtman Hašek. Česká školní inspekce sice na škole shledala mnohé nedostatky, ale výuku občanské výchovy – reálné občanské výchovy o tom, k čemu je moc a jak se s ní zachází – dostali studenti excelentní.

Čert vem, že to je jak za socialismu. Ale jak by takové vytváření lidského kapitálu zhodnotil Deloitte nebo PricewaterhouseCoopers?